Tyrolsko, můj nový domov. K 28. 3. je registrováno 1846 nakažených koronavirem. Počet zemřelých v souvislosti s koronavirem je v Tyrolsku 9. Tyrolsko má sice daleko méně obyvatel než Česko, avšak nástup infekce tu probíhal mnohem dramatičtěji.

Do Tyrolska jezdí a létají lyžovat lidé z celého světa. Vzpomínám si na televizní rozhovor se spokojeným Američanem, ležérně rozvaleným na lavičce v centru Innsbrucku, z února tohoto roku: zavřeli mu lyžařské středisko, ale proč by se hned vracel, když v Tyrolsku je tak krásně; užívá si cest po okolí.

Tyrolský lid je sportovně založen; dovede si živě představit, jak by se chodilo, natož sportovalo s rouškami. Snímky z České televize, kde na ulici u improvizovaných stolků s rouškami debatují dva lidé vzdáleni čtyři metry od sebe (nebo dokonce s rouškami skypují) nejsou ani trochu zábavné. Pronásledovat lidi za nenošení roušek ve vlastním autě? Proč?

Roušky mají svůj význam v zalidněném prostředí, a to jen tehdy, když se o ně správně pečuje. Mohou způsobovat kožní problémy. Nechtěla bych být na místě rodičů, nasazujících roušky malým dětem. Přikázat celému národu nosit roušky může jen ten, kdo si příkazy, kontrolou a pokutováním hladí své velitelské ego.

Tyrolská realita je bezroušková. Bydlím na okraji Innsbrucku. Každý den vyjdu na hodinovou procházku nebo do obchodu, ale roušku jsem ještě neviděla. Platí tu dvě zásady: vzájemný odstup a zvýšená hygiena. Nedávno jsem si byla vyzvednout v knihkupectví knížku: telefonicky jsme dohodli čas, knihkupec povytáhl železnou roletu, můj balíček ležel na zemi. Vyřídili jsme to vzdáleni od sebe tři metry; zaplatím převodem. Objednávky přijímá zahradnictví, řeznictví a další prodejny. Malé a střední podniky tvoří v Rakousku 99,6 % všech podniků.

V těchto dnech častěji, než jindy nakupuji „u krávy“. Před naším domem stojí umělohmotná kráva a stánek s potravinami ze statků z vedlejší vesnice; v automatu dostanete koupit sýr, med, vejce, klobásky, mléko. Ve skříni leží volně k dispozici sezónní ovoce a zelenina; zabudovaný přístroj udržuje i v mrazech vhodnou teplotu. Vezmete si sáček a zaplatíte do pokladničky. Nedávno doplňoval sortiment mladík z vesnice; na moji otázku, jak jdou obchody si pochvaloval, že víc než 90 % částek lidé zaplatí.


Podobných stánků znám v okolí několik – s důvěrou v poctivost kupujících leží v regálech balené pečivo, marmelády, sirupy, pálenka, špek, klobásky, zavařené okurky a v sezóně mnoho druhů zeleniny. V létě jezdím trhat kanadské borůvky na plantáž s váhou a pokladničkou. Bez obsluhy.

Opustit obec momentálně nesmím, ale strmé kopce kolem nás jsou protkané cestičkami. Když jsem se po jedné s pětačtyřicetistupňovým sklonem těžce oddechujíc vydala, v čiperné důchodkyni přede mnou jsem identifikovala sedmdesátiletou sousedku s krokem lehkým jako srnka. Na úzkých lesních pěšinkách se dva lidé nevyhnou; vzájemný odstup dodržujeme tak, že někdo z nás se vyškrábe o pár metrů nahoru. Roušku nemá nikdo.


Hluboce si vážím českých lidí za jejich soudržnost, za schopnost improvizovat a um, s jakým zvládají problémy. Jednou z těch absurdních a zbytečných komplikací je povinné nošení roušek vždy a všude, ba navíc policejní vymáhání rouškovného.

Vládní rouškománii vnímám jako signál nedůvěry vlády vůči lidem. Co jí brání sezvat odbornou obec lékařskou k diskusi a omezit nošení roušek na ty, kdo jsou ohroženi nákazou, nakaženi nebo pracují s nakaženými? Prosím, přemýšlejte o tom. Nikdy není pozdě.

P.S.: Rouškomlýny melou pomalu, ale jistě. Šéfka SPÖ Pamela Rendi-Wagner informuje veřejnost třicátého března, pět minut po poledni o vládou navrhovaném nošení roušek při nakupování v supermarketech.