Takzvané pálení čarodějnic se po pádu železné opony ujalo v českých obcích jako lidové veselice. Možná neškodí podívat se na tento zvyk kriticky. A nemyslím tím nebezpečí požáru.

Středověkému upalování tzv. čarodějnic padlo v Evropě za oběť až 60 000 lidí, přičemž ženy tvořily až 80 % obětí. Za obviněními stály pověrčivost, závist, žárlivost, sousedské spory, fanatismus, masová hysterie s hledáním viníků za různé katastrofy, snahy obohatit se – od chudých žen se vyhledávání „čarodějnic“ postupně zaměřovalo i na šlechtičny, jejichž majetek mohl být konfiskován.

Zhruba tři milióny soudních procesů s čarodějnicemi a čaroději se mohly v Evropě odehrát jen za předpokladu součinnosti soudní moci, církve a přihlížení či aktivní účasti (udavačství) veřejnosti. Přestože ne všechny procesy končily na hranici, majetková a sociální likvidace obžalovaných byla jistá. Vlny strachu vyvolávala každá přírodní katastrofa, neúroda, válka, pandemie. Zvýšený počet poprav upálením byl zaznamenán během třicetileté války (1618–1648).

Podobně jako ve špatné reklamě na šarlatánské produkty vystupuje „vědecká osobnost“, diskutovalo se na středověkých univerzitách „vědecky“ o ničivých schopnostech žen a hledaly se argumenty pro jejich pronásledování. Středověkým ministrem propagandy misogynství se stal Heinrich Kramer; jeho děsivý traktát Kladivo na čarodějnice (Hexenhammer) vyšel poprvé v roce 1486 ve Speyeru a dočkal se i přes určitou kritiku církve desítek vydání. Bohužel velmi důležitou roli při rozšiřování tohoto „bestselleru“ sehrál vynález knihtisku.

O čem je Hexemhammer? Ženy jsou v něm označeny jako náchylnější k černé magii než muži. Jsou „druhořadé“ (vznikly přece z Adamova žebra), jsou „nutným zlem“ a „pokušením“. Jako „sexuálně nenasytné“ se paktují s démony. Muži se stávají jejich kořistí, čarodějnice prý uchovávají celé sbírky ukradených ztopořených penisů a laskají se s nimi. Autor radí, jak vyslýchat obviněné, případně které mučicí praktiky nasadit.

Nesnesitelná mučení žen vedla k jejich „přiznáním“ a vynuceným udáváním „spoluviníků“, jak ukázal film Otakara Vávry Kladivo na čarodějnice. „Přiznání“ pak zastrašovala obyvatelstvo a legitimizovala procesy i v očích těch, kteří se zdráhali uvěřit. Čím intenzívněji procesy probíhaly, tím obtížnější bylo cokoli namítnout. Příkladem je upalování „čarodějnic“ na Severní Moravě, jež díky Otakaru Vávrovi vešlo do dějin českého filmu jako otřesná připomínka i alegorie zvůle mocných.

Výslechy se vedly tak, aby zničily lidskou důstojnost ženy. Vyslýchaná byla nejprve svléknuta donaha a oholeno veškeré ochlupení pod záminkou, že očím soudu nesmí nic zůstat skryto. Často byla opakovaně znásilňována. Musela dopodrobna líčit své údajné obcování s ďáblem a uspokojení, které jí to přinášelo. Nástroje na drcení palců, hlavy, zraňování rozkroku, strhávání nehtů, propichování hrudi a mnoho dalších uchovávají česká i zahraniční muzea mučicích nástrojů. Obviněná se údajně mohla osvobodit, když obstála v některé z takzvaných zkoušek nevinnosti, což přidávalo mučení na sarkasmu.

Zkoušky totiž probíhaly takto: například „zkouška vodou“ spočívala v pokusu ženu utopit spouštěnou do vody. Když se neutopí, je čarodějnice. Když se utopí, je čarodějnice rovněž, neboť šlo o výjimku. Při „zkoušce jehlou“ se hledalo „čarodějnické znaménko“ na nahém těle obviněné, nejčastěji mezi stehny. Mučitel do něj píchl tupou jehlou s ukrytým ostrým hrotem. Krvácení po píchnutí „tupou jehlou“ bylo pro něj důkazem viny.

„Zkouška vahou“: čarodějnice prý umějí létat, musejí tudíž být lehčí než jakékoli závaží. Žena byla postavena na váhu, druhá strana vah byla zatížena. Byla-li žena lehčí než závaží, bylo to znamením viny. Byla-li těžší, byla uznána vinnou též, neboť údajně závaží začarovala. Popravy upálením se prováděly tak, aby ženy zůstaly co nejdéle při vědomí, neboť jen v bolestech se mohla „očistit duše“.

Poslední justiční vraždy upálením se konaly na konci 18. století. Rehabilitaci obětí symbolizují v obcích, kde se bezpráví konalo, alespoň pamětní tabule a pomníky. Jsou ale bujaré veselice tím pravým způsobem, jak si připomínat bezměrné utrpení a strašlivá úmrtí nevinných lidí?

Chci tímto vyjádřit hluboký soucit se všemi, kteří v čarodějnických procesech zahynuli. Věnujte jim, prosím, společně se mnou minutu ticha – nejlépe místo aktivní účasti na „slavnosti“ upalování čarodějnic, byť v podobě slaměných panáků.