Na morální profil starosty či starostky má veřejnost určité nároky. Jistě k nim nepatří účast na hromadném vzájemném líbání na letním dětském táboře, či dokonce jeho spoluorganizování.

Děti na onom táboře platí líbáním za došlou poštu. Za předání pohlednice musejí dát pusu pěti příslušnicím nebo příslušníkům takzvaného opačného pohlaví, za dopis jsou nuceny olíbat deset osob. Počet pus na rozkaz vzrůstá s velikostí zásilky. Za velký balík platí dítě „včeličkou“, což je pusa každé osobě opačného pohlaví, ať je to dítě, vedoucí nebo starosta. Zprávu o tom umístil anonymní zdroj na facebook a další zdroj potvrdil jeho pravdivost.

Představme si „zábavu“ pod vedením pana starosty detailněji: dítě se těší na poštu, avšak čeká na ni se smíšenými pocity. Přítomní dospělí se baví, a ostatní děti považují trápení dětských táborníků a tábornic za spravedlivé, vždyť brzo přijde řada i na ně, nebo už si to samy prožily krátce předtím.

Pokyn dát pusu zná mnoho dětí od útlého dětství. Rodiče jím vlastně nemínili nic zlého. Obrýlený vousatý strejda dopil sklenku a zvedá se k odchodu, a rodiče pokynou tříletému dítěti: „Dej strejdovi pusu!“ Dítě se zdráhá. Strejdu nezná, nelíbí se mu. Rodiče naléhají, pobízejí dítě opakovaně. Nakonec dítě poslechne a pak od neznámého rychle odběhne. Nebo: mladá matka se prochází uličkou ve vlaku a pobízí dítě, aby poslalo vzdušnou pusinku lidem, kteří se na ně usmáli.

Sexuální násilí na dětech začíná rozostřením hranice intimity; tělo se stává nástrojem něčího uspokojení. Situace mívají společný rys: chování dospělých lze hodnotit jako nátlak, nebo je dítě takto pociťuje. Dalším společným jmenovatelem bývá skutečnost, že tento nátlak provádí osoba, která požívá úctu či důvěru dítěte – na líbacím táboře je to starosta a všichni vedoucí. Rodiče, jimž by dítě něco takového vyprávělo, by neměli dítě na tábor posílat. Vím, táborů není mnoho na vybranou a některé jsou drahé, rodiče se se starostou třeba i osobně znají, případně přátelí, ale vynucování polibků je nepřijatelné.

Podle Marion Mebes, specialistky na prevenci zneužívání dětí, znamenají pokyny dítěti udělit někomu polibek hluboký negativní zásah do intimní sféry. Její knížka pro děti z roku 1988 vyšla (v roce 1997) na Slovensku pod názvem Pusinky nie sú na rozkaz.

V ilustrovaných sekvencích vysvětluje Mebes dětem: existují pusinky z radosti, k utěšení bolesti, třeba když upadneš, nebo pusinky „jen tak, když tě má někdo rád“. Jsou fantastické, když je chceš a když tě zahřejí u srdce. Na druhé straně existují pusinky divné a otravné: mlaskanec na ucho, ze kterého málem ohluchneš, nebo když ti chce dát pusu někdo, kdo ti není milý. Neboť jen ty sám/sama rozhoduješ, komu a kdy dáš pusu. Máš právo říct NE. O svých pusinkách rozhoduješ JEN TY, zdůrazňuje hůlkovým písmem Marion Mebes.

Jedno dítě úlevně poznamenalo, že letos se díky kovidu pusy za poštu nevyžadují. Tím by ale neměla celá věc skončit. Rodiče mají k dispozici celý rejstřík prostředků k nápravě – od bojkotu tábora až k trestnímu oznámení. Na webu Starostů a nezávislých čteme mimo jiné: „plně se hlásí k ideálům evropské otevřenosti, humanismu a mravnosti, čerpající z odkazu vzniku samostatného státu, založeného na rovnosti mužů, žen a příležitostí“.

O mravnosti tu lze úspěšně pochybovat. Pusinkový loudil silně kazí pověst ostatním starostům a starostkám. Bude-li usvědčen, měl by složit funkci.