Od počátku svého nástupu do funkce jsem se snažil v co maximálně možné míře o dialog s vedením odborů. Nezastírám, že na řadu otázek mám odborně i politicky odlišný názor, že mé vidění světa a způsobu řešení problémů společnosti je odlišné od názorů odborových předáků. Vždy jsem se ale snažil vést s nimi dialog na úrovni slušné a věcné komunikace.

Mohu jenom připomenout vyhrožování generální stávkou kvůli navrženým opatřením změn zákoníku práce, které Ministerstvo práce a sociálních věcí ani nenavrhovalo, a ani se jimi nezabývalo. I přes řadu mých veřejných protestů vedení odborů v této nepravdivé kampani nepolevilo, a občanům předkládalo zkreslené informace o záměrech MPSV, čímž de facto nabádalo k neopodstatněným reakcím zaměstnanců a ohrožovalo sociální smír. Předsedovi ČMKOS a dalším odborovým bossům zřejmě vadí, že čeští občané vnímají potřebu nezbytných reformních změn, a že u nás nedochází k tak vyhrocené situaci, jako v některých jiných zemích EU. Mobilizaci svých členů předkládáním nepravdivých informací ale považuji za výrazné morální selhání jejich nositelů.

Stejně tak nepravdivé a zavádějící byly informace o jednáních, která s odbory probíhala. Troufnu si říci, že málokterý kabinet, i já osobně, s odbory jednal tak často a intenzivně. Návrhy, které jsme předkládali, však nikdy nebyly skutečně připomínkovány relevantními protinávrhy – výsledkem bylo pouze velké NE, aniž by odboráři byli schopni předložit vlastní řešení situace. Opět to bylo pouze nevstřícné jednání z jejich strany, kvůli nimž jakékoli možné kompromisy pokaždé ztroskotaly.

Bezprecedentní útoky odborových předáků na mou osobu vyvrcholily bezprostředně před středeční stávkou. Na její opodstatnění a nezbytnost mohu mít svůj osobní odmítavý názor, který jsem několikrát dal zřetelně najevo. Rovněž jsem přesvědčen, že by se legislativa měla co nejdříve zabývat zpřesněním podmínek, za nichž je uplatňováno právo na stávku, tak aby nedocházelo ke sporům, jaký typ stávky je legitimní, a jaký nikoli. Osobně mohu jenom spekulovat, kolik z oné odborové aktivity vedoucí ke stávce se týká skutečným věcných problémů, a do jaké míry jde jenom o pouhé politikum, které má sloužit ke zviditelnění vrcholných odborových funkcionářů. Přesto jako politik, a především představitel ústředního orgánu státní správy ctím právo zaměstnanců projevit svou účast na stávce ať již jakýmkoli zákonným způsobem.

Jediným mým oficiálním výstupem proto bylo doporučení řediteli České správy sociálního zabezpečení, aby se pokusil zajistit chod těch pracovišť, kde by mohlo dojít k většímu výpadku poskytovaných služeb rozložením pracovníků, kteří se stávky nezúčastní. Důvodem byla snaha zachovat ve středu pro občany co nejvyšší míru poskytovaných služeb. Zároveň jsem upozornil zaměstnance ministerstva, aby v případě, že budou stávkovat, předložili včas svému zaměstnavateli důvod absence v zaměstnání. Opět tedy nic, co by bylo v rozporu s právem na stávku.

Proto se ohrazuje proti lži, kterou na tiskové konferenci zveřejnili zástupci odborových svazů. Podle nich jsem měl prostřednictvím ústředního ředitele ČSSZ zakázat účast na stávce. Je to účelově vypuštěná lež. Žádnému státnímu zaměstnanci jsem účast na stávce nezakázal. Prohlášení odborů je lživé, nic takového jsem neučinil, a to ani v písemné, ústní, či jakékoli jiné podobě. Vyzývám proto Jaroslava Zavadila a Jana Rovenského, kteří tuto lež nabídli občanům prostřednictvím médií na tiskové konferenci, aby předložili jakýkoli důkaz, že jsem něco podobného nařídil. Pokud tak nebudou schopni prokázat, vyzývám je k veřejné omluvě rovněž prostřednictvím médií, a to na nejbližší tiskové konferenci ČMKOS.

Jaromír Drábek, ministr práce a sociálních věcí