To bezesporu. Jenže nesvéprávní rodiče do něj patří. Háček je však v tom, že je není jak, proč a kam zavřít. Ne, že by soudy chtěly za každou cenu někoho zavírat, tím spíše nezletilé děti.


V souvislosti s kauzou nezletilé Terezky nabízí se otázka více než logická: Je možné umístit do ústavu dítě, které se nezaviněně ocitlo uprostřed palebných pozic svých rodičů, vyřizujících si donekonečna účty, dokazujících si navzájem, kdo z nich je dokonalejší, ale hlavně, kdo toho druhého více zničí, bez ohledu na to, jakými prostředky?

Nechme odpověď na tuto otázku zatím stranou, zkusme to vzít poněkud zeširoka a ocitnout se na chvíli v kůži soudce, který má před sebou spis s 2000 stránkami, v němž každý list svědčí o tom, že rodiče dítěte zahájili válku Roseových, nehledí nalevo ani napravo, natožpak na zájmy svého dítěte. Jeden z nich má dítě momentálně u sebe, intenzivně mu vymývá mozek a snaží se za každou cenu vsugerovat mu představu, že ten druhý rodič je nějaká (v lepším případě) záporná pohádková bytost, na kterou je třeba co nejdříve zapomenout, vygumovat z hlavy. Gumování postupuje velice rychle, nevěřili byste, jak rychle. Stačí několik týdnů a efekt je „dokonalý“: Syndrom rodiče zavrženého, odvrženého, zhnuseného či zapomenutého, to je vcelku jedno, jak tento stav pojmenujeme, zda se z medicínského hlediska jedná o diagnózu či nikoliv.

Ale zpět k pozici soudce, který listuje spisem, a který má v podstatě dvě možnosti:

První statickou. Dospěje k závěru, že dítě má zůstat v „klidu“, tedy pod vlivem rodiče, který vymývá, klid je v zájmu dítěte, není možné je z klidu vytrhávat (třeba násilím – exekučně), protože by utrpělo újmu, rozhodně menší než tu, že zapomene na svého (jednoho) rodiče.

Druhou dynamickou: Bude se snažit zabránit dalšímu vymývání, což ve skutečnosti znamená dítě vytrhnout z dosahu vymývajícího (protože toho do blázince zavřít nemůžeme), umístit je někam z jeho dosahu, zkusit obnovit vztah s druhým rodičem a zaručit dítěti, že v budoucnu bude mít přirozeně rodiče dva, ne jednoho.

Soudce Sládek se rozhodl pro druhou variantu. Také dětští psychologové se dělí na dva tábory, každý z nich obhajuje jednu z uvedených variant, každá z nich je obhajitelná a ve své podstatě správná. Pokud se ovšem soud rozhodne pro variantu č. 2, musí mít kam umístit. A v tom je problém. Prostě není kam. Neexistuje zařízení (náhradní péče), v němž by dítě mohlo v šetrném prostředí strávit určitý čas, který můžeme nazvat dekompresí či navykáním na odloučeného rodiče. Například v Holandsku je běžná praxe, kdy se dítě v podobné situaci, v níž se ocitla Terezka, svěří do náhradní péče jiných rodičů, do doby, než jeho biologičtí rodiče nevychladnou a nedostanou rozum. Ani žádné takové náhradní pěstouny však u nás nemáme.

Soudci po vhodném zařízení (prostředí) volají už léta, protože, věřte nebo ne, v České republice není ani jedno takové. Naposledy tak učinila Soudcovská unie před 3 měsíci. A reakce politiků? Žádná. Až nyní, pod vlivem jedné mediálně sledované kauzy, začali ministři volat po nějakém takovém zařízení. Vystavují se přitom před TV kamerami, sbírají politické body a hlásají, že teď to bude jinak: Sepíšeme seznam zázračných zařízení, v nichž si děti zvyknou na rodiče, aby je mohli nemoudří soudci kam zavírat. A já se ptám: Potřebovali k tomu pořad Na vlastní oči? Nestačilo jim letité naléhání těch, kdo se především s podobnými problémy setkávají, totiž soudců? Ostatně již podle usnesení vlády z roku 2004 mají být přijata vhodná opatření zamezující vzniku „syndromu zavrženého rodiče“.

Jistá pachuť však ve mně zůstává v době, kdy to soudci opět schytávají ze všech stran. Zleva, zprava. Z hradu i podhradí. A proč ta pachuť? Ono je totiž velice jednoduché odsoudit toho, kdo má soudit nesouditelné. Neboť kdo kdy zodpoví otázku: Která z těch dvou uvedených variant je správná? Kdo to vymyslí, měl by dostat Nobelovu cenu, protože (a hlavně): Věci rodinné, vztahové či citové nemůže nikdy vyřešit soud, neboť, jak říká i soudce Sládek: Každé mé rozhodnutí v této situaci bude špatné. Buď nás odsoudí ve Štrasburku za porušování rodičovských práv otce nebo otec dostane šanci svou dceru vidět, byť za cenu opatření poněkud netradičních.

Obávám se, že se držitele Nobelovy ceny v dohledné i daleké době nedočkáme. Protože spor o malou Terezku, a stovky jiných takových sporů, může rozsoudit jen Bůh, ne soud.