Vždy, když se z médií dozvím, že soudy vynesly nějaký bezprecedentní rozsudek, zbystřím, což je dáno nejen mojí profesí, ale i obyčejným lidským zájmem o příběh. Tentokrát jsem zbystřil kvůli Krajskému soudu v Brně pro jeho páteční rozhodnutí, jímž bylo matce přiznáno odškodnění 80 000,- Kč za nepovedený potrat. Kvůli dalšímu verdiktu označenému novináři za takový, který v Čechách nemá precedent, což je samo o sobě poněkud klamavé, v Čechách žádné precedenty v pravém slova smyslu nemáme, neboť náš právní řád na precedentech založen není a je tedy dosti dobře možné, že příští rok vynese, dejme tomu Krajský soud v Plzni, v totožné situaci rozsudek úplně jiný.

Jak se dalo očekávat, rozsudek i příběh paní, říkejme jí třeba N., zmobilizoval odpůrce potratů na straně jedné a zastánce práva ženy na mateřství na straně druhé. To je přirozený konflikt ve společnosti, v níž jsou potraty povoleny, a v níž, bez ohledu na velice vysokou míru bezvěrectví, přece jen přetrvávají křesťanské tradice. Stát potraty povolil, pro někoho je to dobře, pro druhého špatně a především proto vyvolal příběh paní N. takový ohlas.

Protože však jsem soudcem, zaujal mě na pátečním rozsudku a příběhu paní N. ještě jeden rozměr, říkejme mu třeba soudcovský. Nedávno se na poradě u ministra spravedlnosti řešilo, v jaké míře je vhodné zveřejňovat soudní rozhodnutí na internetu, respektive, zda je vhodné seznamovat veřejnost i s těmi rozsudky, které se úzce dotýkají intimní sféry účastníků, jejich rodinného života. S rozvodovými rozsudky, rozhodnutími ve sporech o nezletilé děti, o popření otcovství, s trestními rozsudky, ve kterých jako poškození figurují děti nebo oběti sexuálního deliktu...

Jistěže není příliš vhodné a v zájmu nezletilého dítěte zveřejňovat rozhodnutí, v nichž budou dopodrobna popisovány nechutné tahanice mezi rodiči, kteří po rozvodu házejí metráky špíny jeden na druhého a perou v jednací síni i to nejspodnější prádlo. V zásadě však platí, že pokud se někdo obrátí na soud, tedy v mnoha případech selže jako vyjednavač a není schopen svůj spor vyřešit rozumnou, mimosoudní cestou, musí počítat s tím, že zásada veřejnosti ovládající řízení před soudem je svatá, lze ji omezovat jen zcela výjimečně, což ve svém důsledku znamená, že se také veřejnost dozví o věcech, s nimiž se obvykle sousedům nesvěřujeme. A řada občanů se také nakonec soudně rozhodne nesoudit se.

Ne tak paní N. Využila své ústavní právo obrátit se na nezávislý soud s žalobou na ochranu své osobnosti, která utrpěla tím, že nemocnice před lety provedla zákrok (pomiňme nyní jaký) nedbale. Touha po naplnění práva soudit se (nebo po něčem jiném?) byla pro ni silnější než snaha uchránit v budoucnu dítě velkých nepříjemností, dokonce silnější než zájem na zachování toho nejcennějšího vztahu matka – dítě. Ten byl totiž soudním procesem nenávratně poznamenán a ne že ne. Matka za pár let prostě dítěti nevysvětlí, proč že za každou cenu trvala na tom, aby soud „ocenil“, že dítě správně nemělo být na světě.

Proto byl rozumný přístup prvního soudce, který se kauzou zabýval, a který si vysloužil vyloučení pro údajnou podjatost za to, že paní N. naznačil něco v tomto smyslu: „Ženská, neblbněte, těch pár šupů, co vysoudíte, vám za to skutečně nestojí, buďte ráda, že máte zdravou dceru a nechte to být, v tomto případě nanejvýš platí, že je normální nesoudit se...“ Proto byl rozumný i přístup druhého kolegy, který nakonec paní N. přiznal částku více či méně symbolickou, protože žalobu mohl stěží zamítnout jako nemravnou, realizovala-li paní N. právo zaručené ústavou.

Měl možná přiznat částku ještě symboličtější. Třeba jednu korunu.