V takzvané „Kauze Kuřim“ vycházejí na světlo světa skutečně otřesné věci. Nebudu komentovat její lidský rozměr, i když je nejpodstatnější. Jak je mým zvykem, budu se na případ dívat očima soudce a předestřu veřejnosti pohled soudcovský. Zároveň budu (možná nemístně, ale já jsem přesvědčen, že místně) srovnávat kuřimskou kauzu s kauzou ceplovskou.

Nechme (!!!) v obou případech rozhodnutí na nezávislém soudu, který nesmí podlehnout žádným tlakům. Mediálním, laickým, veřejným. Není rozhodnuto o vině (žalobě) ani v jedné kauze. I když má veřejnost už dnes jasno. I když by nejraději (zejména ty z Kuřimi) rovnou popravila, zavřela na doživotí, lynčovala. I já bych zřejmě chtěl lynčovat, kdyby šlo o mé děti. Ale nemohu. Tím spíše, že soudcem jsem. Říkám si, že bych skutečně nechtěl být v kůži kolegy Pavla Götha, který kuřimskou kauzu dostal na stůl, musí ji soudit, ale hlavně rozsoudit. A to bude to nejtěžší, neboť je třeba brát v úvahu nejen stránku lidskou, ale i hmotně právní, procesně právní i přirozenoprávní,. Hlavně však nesmí podlehnout žádným tlakům, byť si veřejnost a možná i on sám (máme-li na mysli jeho soukromý a občanský názor) bude myslet, že je třeba rovnou po prvním dni líčení čtvrtit, věšet, stínat a tak.

Je dokonce možné, že se důkazní situace vyvine ve prospěch obžalovaných a soudce všechny zainteresované zprostí viny. Protože bude ctít to, co musí, tedy zásadu, že na nepravomocně odsouzené pohlížeti jest třeba jako na nevinné (a ne po první výpovědi čtvrtit, věšet, stínat a tak), že v pochybnostech je nutné vždy na obžalované jako na nevinné hleděti (tedy, že v případě remízy není žádné prodloužení, ale propuštění z vazby na svobodu a totální ospravedlnění), že se musí především strana státního žalobce snažiti, aby předložila skutečně pádné důkazy, neboť bude-li nějaká nejasnost a důkazy se nebudou shodovat, bude to znamenat pro osoby veřejně pranýřované svobodu.

Zatím je to prostě 50:50 a ne žádné čtvrcení. A teď si vezměte, že by příští týden kolega vydal zprošťující rozsudek. A že by osvobodil Kláru, Kateřinu, Barboru, Nancy... Prostě a jedině z toho důvodu, že důkazy musí být hodnoceny každý zvlášť a všechny v jejich vzájemné souvislosti, jak je povinností (ne možností) soudu, že třeba mezi sebou nebudou ladit a že nebude prokázána verze obžaloby. Co by se poté dělo? Rozčtvrtili by kolegu? Mediálně zřejmě ano.

Média mají právo veřejnost informovat. Veřejnost má právo na svůj mediální servis. Žijeme v době, které se trefně říká mediální demokracie. Co média řeknou, to platí. Máme svobodu slova. Ale máme i právo na spravedlivý proces a ústavní právo na zachování zásad, které shora uvedeny jsou. A teď zpět k tomu, co hýbalo veřejností před týdnem, tedy k procesu, který tak zdatně vedl kolega Cepl.

Nerad ve svých příspěvcích reaguji na to, co bylo vyřčeno (napsáno), ale tentokrát musím. Pan redaktor Práva, Petr Uhl, nařkl mě minulý týden v souvislosti s kauzou, kterou soudil soudce Cepl, že chci omezovat svobodu slova vyjádřením pochybností o vhodnosti přímých obrazových přenosů z jednací síně. Jak jsem tehdy řekl - pod záběry kamer mohou účastníci soudního řízení (svědci, znalci) vypovídat ve stresu a může dojít ke znehodnocení jejich výpovědí, tedy důkazů, čili že důležitých pramenů pro skutková zjištění, bez nichž nelze vynést žádný rozsudek, a za tím si stojím.

Vždy jsem byl a budu pro co největší otevřenost soudců vůči veřejnosti. I té veřejnosti novinářské. Trvám však na tom, že za určitých okolností média do jednací síně nepatří. Nebo spíše patří, ale pouze omezeně. Proto zákon o soudech a soudcích dává předsedovi senátu možnost odepřít pořizování obrazových záznamů a přenosů z jednací síně. Protože v dnešní době nejde médiím na prvním místě o svobodu slova, ale hlavně o reality show. To nemá nic společného s omezováním svobody slova. Představme si, že by vypovídala obžalovaná K. M. v přímém televizním přenosu. Možná by se ani nepřiznala k tomu, k čemu se přiznala.

Nevím, jestli to bude stačit Petru Uhlovi, ale kolegovi Göthovi bych chtěl vyseknout poklonu. Přesně jako on by měl soudce v podobných kauzách vystupovat. Ne odepřít veřejnosti přístup do jednací síně, ale citlivě média korigovat. Hodně štěstí, pane kolego, a Bůh suď, i když ten to za Vás nerozsoudí. Alespoň ne podle té spravedlnosti světské.