Dříve narození jistě pamatují z léta 1989 „slavný“ projev Milouše Jakeše na Červeném Hrádku, generálního tajemníka ÚV KSČ, který unikl na veřejnost a téměř jistě přispěl k otevření očí mnoha lidí a k sametové revoluci.

Základní myšlenkou jeho projevu bylo: „Cítím se jako kůl v plotě“. Nahlíženo z dnešní perspektivy to byla poměrně odvážná, byť spontánní sebereflexe říkající, že politika vládnoucí strany je nepochopená, neakceptovaná a odtržená od vůle lidu. Byl to konec totální zaslepenosti špiček režimu; pozdní pochopení, které ale nemohlo již nic změnit na dalším vývoji.

Stejný pocit osamocení a bezmocného vzteku cítím od současných národních i evropských elit, kde v podtextu prakticky každé reakce na události, které nejsou v souladu s jejich přesvědčením, je zoufalství nad „hloupým lidem“, lůzou, která nechápe jejich vznešené cíle a myšlenky. Doma bych mohl začít volbou prezidenta, pokračovat přes migrační krizi, vnímání „harmonizační“ politiky EU až po současný Brexit. Ten je pro české elity obzvlášť těžký, protože zde nejde opovrhovat vlastním lidem, ale lidem vzývané kolébky demokracie a do té doby téměř nedostižným vzorem. A tak alespoň říkají, že Brexit způsobili staří, chudí, nevzdělaní a venkovští voliči (což je pouze statistická pravda – tj. relativní z pohledu váhy vlivu na výsledek, a to ještě "naředěná" volební účastí – mladí k volbám šli výrazně méně než staří), ale naprosto jim uniká pointa: že jsou to především ti, kteří „dolce vita“ všech těchto elit platí. A tahají přitom za kratší konec provazu.

Trefně to vyjádřil Gerd na kosa zostra: „Sice naprosto pohrdají zbytkem té nekulturní, netolerantní, přízemní a upocené generace zajímající se jen o svou výplatu, ale nikdy se nestydí vzít si podíl z jimi vytvořených daní. Pravda, štítivě a s velkým sebezapřením, ale pro vyšší dobro se obětují a nakonec milostivě peníze přijmou očištěni vědomím, že za ně budou šířit dobro a vše humánní ideje těm tak přízemním občanům. A tak nám káží, co je pro nás dobré, což vědí vždy nejlépe. Pokud se zmýlí, nikdy nehledají chybu u sebe, ale vždy u těch druhých, kteří nepochopili jejich krásné myšlenky hodné obdivu. Totéž soudruzi z KSČ: nikdy nehledali chybu v idejích marxismu – leninismu, ale vždy v lidech, které by nejraději vyměnili. U těch nejvzpurnějších k výměně docházelo, a stejně to nepomohlo a socialismus se zhroutil.“

Ve světle hrozícího rozpadu je nutné si znovu položit základní otázky, tj. vrátit se k základním axiomům a tezím naší integrace do západní Evropy a principům evropské integrace vůbec.


1. Kdo má rozhodovat, lid nebo elity?

Tuto otázku zde skvěle nastolil před nedávnem Petr Robejšek – jeho závěr je, že moudrost lidu je víc než chytrost elit: „Akademické a mediální elity vlivu jsou v nejlepším případě experti na služební funkce při inspiraci společnosti hledající řešení. A politické strany mohou pomoci při moderaci procesu výběru řešení a při jejich uskutečňování. Avšak ani jedna ani druhá skupina nemá ani schopnosti ani legitimizaci pro hledání řešení ve jménu společnosti. Řešení nejsou správná proto, že přicházejí od expertů a již vůbec ne proto, že přicházejí od mocných. Správnost řešení se prokáže až v praxi tj. v konkrétní situaci a ta je vždy "obývaná" většinou společnosti. Proto musí většina společnosti rozhodovat o tom, co potřebuje.“ Není co dodat. Snad jen Masarykovo: "Tak demokracii bychom měli. Teď ještě ty demokraty."

2. Směřujeme na „ZÁPAD“, když směřujeme na „západ“?

ZÁPADEM zde rozumím onu ideu svobodné a demokratické společnosti postavené na křesťanských základech lásky k bližnímu; „západem“ geografické určení. Předpoklad elit, že ZÁPAD = západ, je – velmi jemně řečeno – hodně vratký. Je to předpoklad typu „se Sovětským svazem na věčné časy“. Tomuto tématu jsem se více věnoval v předchozím blogu, kde dokládám, že „západ“ byl ovládnut elitami, které začínají mít čím dál více totalitní charakter: „Moc je schopnost ovládat myšlení, cítění a chování lidí. Pokud má být moc aplikována čistě demokraticky, musí jen a pouze nabízet svá řešení a koncepty svobodným a svéprávným občanům. Manipulace, lhaní, skrývání faktů a vytváření kasty „rovnějších“ jsou první příznaky totality; různé úrovně nátlaku, persekuce, či úplné potlačení jiných názorů jsou už čistým projevem totalitní moci.“ Pokud by současné elity měly kontakt s realitou a nemyslely jen na vlastní prebendy, nelkaly by nad hloupostí lidu ale nad vlastním selháním.

Jinak řečeno, geografické určení ZÁPADU nemusí být v čase stacionární. Eufemisticky to vyjádřil Hynek Kmoníček, když řekl, že ZÁPAD se nám přestěhoval na (střední?) východ. I když s ním v tomto nesouhlasím, aspoň nepodléhá obecným klišé elit. Otázka je, kde na planetě ještě ZÁPAD zůstal… ve Švýcarsku? Na Novém Zélandu? Závěr: směřujme na „ZÁPAD“, ale buďme velmi ostražití, kde ten ZÁPAD vlastně je a s kým tam půjdeme.

3. Za jakých podmínek je idea sjednocené Evropy udržitelná?

Zatímco neznám nikoho, kdo by zpochybňoval ekonomickou integraci Evropy ve smyslu původní EHS, velká desiluse se už ale týká společné měny, natož přehršle regulací, kde u mnohých z nich lze úspěšně pochybovat o motivacích bruselských úředníků a politiků; za všechny například zákaz uvádět na obalu léčivé účinky prodávaných bylinek.

O desilusi ohledně politické integrace ani nemluvě. Neschopnost reagovat na uprchlickou krizi včetně neadekvátní role Merkelové v celoevropském kontextu; prolomení principu, že se rozhoduje konsenzuálně, byť Lisabonská smlouva umožňuje většinové hlasování; deficit demokracie v evropských institucích; desetitisíce pohádkově placených úředníků; pravidla a dotační mechanismy křivící národní trhy… To vše zakládá ZCELA LOGICKY odstředivé tendence napříč Evropou. Pokud pak politické nositele těchto tendencí označují naše i evropské elity za extremisty (s kterými naprostá většina z nich nemá nic společného), je dílo zkázy prakticky dokonáno.

Závěr: udržet myšlenku sjednocené Evropy je v této situaci není možné tak, že se jen zvolní tempo integrace. V současné situaci to znamená reformy, které z pohledu Bruselu bude nutné udělat mnoho kroků nazpět. Jinak hrozí další *xity a EUxitus.


Bohužel, na tyto otázky mají elity zcela odlišnou odpověď, než „jejich“ lid. A zatím zdá se nejsou schopny ani oné „jakešovské“ pozdní sebereflexe. Jsou zakonzervovány snad ještě více ve své ideologii a stejně odtržené od reality. A co je vůbec nejhorší, nemají ani jeho pocit odpovědnosti. Jenže historická logika bývá neúprosná. Všichni si svým Červeným Hrádkem budou muset projít. I přijetím odpovědnosti za důsledky své zaslepenosti. A my bohužel s nimi.