Je dobře, že divadelní představení Vaše násilí a naše násilí vzbudilo takový ohlas a mediální diskuzi. Smutnější je, že každý má potřebu se přidat na jednu či druhou stranu a utloukat protivníky často jen pseudoargumenty. Aniž by si lámal hlavu, o co tady jde především.

Tato kauza je totiž velmi důležitá jako příklad, na kterém lze ukázat mnohé: sametová revoluce nám vrátila pocit svobody, ale neodpověděla na zcela zásadní otázky. Kde jsou hranice té svobody? Jak se svobodou zacházet? Jaké pojetí svobody bychom měli chtít a prosazovat, ať jako občané či politici?


Svoboda pro všechny nebo jen pro můj „obzor“?

Nemůžu začít jinak, než nastavením zrcadla těm, kteří svobodu považují za bezbřehou, a ve hře použité „umělecké prostředky“ považují za přiměřené.

Představte si, že vlajka použitá ve hře bude vlajka EU, USA, Izraelská, Ruská, Německá, Francouzská. Představme si, že „umělec“ použije libovolnou vlajku podobně, jako v oné hře nebo si jí – s odpuštěním – vytře zadek.

Představte si, že v „uměleckém ztvárnění“ Mohamed, Buddha, rabín Leovy, páter Halík, americký prezident, předseda Evropské komise či třeba Jakub Janda znásilňují devítiletou dívku, křesťanku, Židovku, osmdesátiletou babičku či malého chlapce.

Budete všechny možné kombinace vnímat jako „umělecké ztvárnění“, které vám nebude vadit a které rádi podpoříte ze svých daní? Pokud ano, je to (z jednoho úhlu pohledu podotýkám) v pořádku.

Pokud ne, a něco z toho uráží váš jemnocit, není to pokrytectví? A smím se zeptat, jakými prostředky byste protestovali?


Kde je hranice slušného?

„Moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého“ je známý výrok. Určuje hranice slušného chování. Jenže stanovení hranic je zde v konkrétních případech nejasné. Respektive umožňuje takřka libovolný výklad a podle toho taky dnešní svět vypadá. Jiný výrok: „nečiň druhému nic, co nechceš, aby druzí činili tobě“ je výrazně lepší, ale je poněkud sebestředný a nedostatečný, bere v potaz jen vlastní kritéria. Nejsprávnější je „nečiň druhému nic, co nechce, abys mu činil“. To ovšem naráží na neznalost a nedostatek informací o druhém či druhých.

To, co definuje „slušné lidi“ (s malým „s“), je, že nejdou až na samu hranici rizika konfliktu, ale vytvářejí u hranic vlastní svobody jakési neutrální pásmo. Sami sebe dobrovolně omezují ve svém konání tak, že druhým nechávají dostatek prostoru. Předvídají, co by druhým mohlo vadit nebo dokonce ublížit a vyvarují se toho.

Co je z tohoto pohledu za hranou slušnosti? Technaři na Liberecku (lidé v okolí 4 dny nespali). Auto zaparkované tak, že brání průjezdu ostatním. Exekuční poplatky v ČR.

Jsou samozřejmě i složitější vazby. Existuje například dlouhý řetězec příčin a následků a nikdo už nechce nebo nemůže dohlédnout k počátkům. Izrael versus Palestina. Karikatury Charlie Hebdo. Katolíci versus protestanti.

Je logické, že chování mimo takto definovanou slušnou zónu (překročení pásma neutrality) vyvolává reakce dotčených. Ti, kdo ji vědomě překračují, s ní musí počítat. A reakce může být kultivovaná, nekultivovaná či agresivní… dle naturelu dotčených. Viz výše uvedené příklady. Zkrátka často platí, že kdo seje vítr, sklízí bouři.

Intenzita a forma reakce závisí na citlivosti dotčených osob k danému tématu. Masakr v Charlie Hebdo (pokud platí oficiální verze) je zářným příkladem naprosto neadekvátní reakce dotčených.

Jaké je systematické řešení? Mír je především určení a definice hranic, které jsou podpořeny dohodami, které jsou dodržovány. Osho kdysi řekl: "Je iluzí si myslet, že harmonie lze dosáhnout bez konfliktu."

Zpět k brněnské hře.

Slušní lidé (s velkým “S”) na nikoho nestříleli, nikoho nemlátili, dokonce neházeli vajíčka ani rajčata… jen koule z papíru. Křesťané v hledišti jen pískali. Neslyšel jsem, že by byli sprostí. Reakce postižených tedy byla mírnější, než například těch, kterým se nelíbí Miloš Zeman. Přesto jsou nazýváni fašisty? Možná to spíše vypovídá více o zastáncích „neomezené svobody".

Autor hry a její protagonisté - možná někteří i v dobré víře - evidentně překročili onu mez neutrality a slušnosti. Vzpomenu při té příležitosti na Zdeňka Mahlera, který geniální zkratkou znázornil, čím měla být a čím ve skutečnosti je televize Nova. Přiložil si ruku k tělu dlaní nahoru do výšky mezi žaludek a srdce a řekl: “Nabídka projektu Nova byla, že bude působit odtud nahoru. A skutečnost? Působí odtud dolu.“

Jenže neadekvátní formou provedení to zdaleka nekončí.


Co je skutečným cílem této divadelní hry?

Zdejší diskutér pod nickem Identifield to napsal v diskuzi pod jiným blogem zcela přesně, s dovolením přebírám:
„Ta hra je naprosto úmyslně koncipována provokativně a to tak provokativně, jak jen je možné, přičemž jde zcela reálně a otevřeně za hranu protiprávnosti. (pozn.: za hranu práva?)

Smysl je jediný. Aby nezůstala za zdmi divadla, ale vyhřezla za ně do společnosti jako takové. Což se i stalo, protože se to nutně muselo stát. Máme tedy nikoliv v divadle, ale ve společnosti téma, které je dokonce politické, když využívá státních symbolů. Ono přece říká, vy, Češi jste vinni tím, že islám byl znásilněn (?!) a teď jste povinni ho akceptovat a nemůžete prosazovat vlastní hodnoty, protože jsme je teď tady přímo před vámi zdiskreditovali a vy se za ně musíte stydět!

Ono není náhodou, že byl hanoben státní symbol. Je nutno si uvědomit, že na státnosti je založena celá naše společnost. My nemáme žádné kmenové svazky, které by hájily práva svých příslušníků. My máme stát a ten hájí práva občanů. Zdiskreditujte a zdestruujte stát a zhroutí se vám všechno. Tahle hloupá revoluce sociálních libertariánů, kteří absolutně nechápou návaznosti, stejně jako naivních objektivistů, kteří budou souhlasit, že je dobře, že čáp žere žáby, i když jsou tou žábou (nejsou si vědomi svých vlastních zájmů) je velice destruktivní.“

Dodávám k tomu: nenaskakujme si na pocit viny. A ptám se: jaké proudy ve společnosti mají potřebu takového sebemrskačství a vytváření pocitů viny? Odpověď není jednoduchá, ale je o to je důležitější.


Střet o pojetí svobody

Na dějiny, stejně tak jako na různé události, se můžeme dívat jako na proces uchopování, využívání či zneužívání svobody. Srovnejte např. využívání a zneužívání svobody otrokáře a otroka, feudálního pána a poddaného, zaměstnavatele a zaměstnance v 19. století a dnes.

Kromě prostředí limituje možnosti a způsoby využívání svobody i vnitřní nastavení každého člověka. Adaptační mechanismy na vnější i vnitřní prostředí již byly popsány:

Erich Fromm rozpracoval různé mechanismy adaptace člověka na rizika plynoucí z vlastní svobody, kde na jednom pólu je PŘIZPŮSOBOVÁNÍ SE SVĚTU konformitou, submisivitou, ale také ochotou obětovat se pro autoritu (patologickým projevem je potřeba být ovládán). Tato adaptace znamená vzdát se role autority. Na druhém pólu je AKTIVNÍ PŘETVÁŘENÍ SVĚTA (tedy naopak být autoritou) vytvářením norem, manipulací či až autoritářstvím (patologickým projevem je potřeba ovládat, obětovat druhé).

Friedrich Nietzsche zase rozpracoval pohled na adaptaci člověka na rizika plynoucí ze svobody druhých, kde na jednom pólu je požadavek na „svobodu od něčeho“, tedy na OCHRANU VYŠŠÍ AUTORITOU od útlaku druhých, na druhém pólu je požadavek na „svobodu k něčemu“, tedy NEBRÁNĚNÍ VLASTNÍ EXPANZI VYŠŠÍ AUTORITOU, tedy realizace vlastní potřeby expanzivní svobody je vyšší autoritou podporována.

Oba pohledy na svobodu jsou dobře využitelné pro pochopení toho, co se dnes děje. Pokud obě dimenze svobody vyneseme proti sobě do grafu, dostaneme zajímavou matrici a v ní typologii adaptačních scénářů (modré rámečky v grafu) na „problém“ svobody. Podotýkám, že v následujícím obrázku není tématem morálka „vyšší autority“. Je to sociologický pohled, tedy funguje stejně za tuhé totality i za skutečné demokracie.


Obr.1 (© hnutí CESTA)

Žádná z pozic není apriorně špatně. Jde o přirozené rozdělení každé společnosti. Klíčová otázka zde je, komu sloužíš (ve smyslu nadřazené autority)?

Velmi zajímavou skupinou pro další úvahy je levý horní kvadrant: „Být autoritou, ale za rozhodování a vliv nenést odpovědnost nebo jen v co nejmenší míře (schovat se za záda autority, nenést kůži na trh - srovnejte s textem Násima Taleba zde)“. Když se zamyslíte, je to do značné míry charakteristika intelektuální elity v rolích vědců, umělců, učitelů, atd. Další kvadranty snad není potřeba vysvětlovat a popisovat.

Ve stejné matrici lze také zobrazit ideologie a dostaneme velice zajímavý obrázek:


Obr. 2 (© hnutí CESTA)

Vlevo nahoře se „logicky“ promítl tzv. kulturní marxismus, kam lze též zařadit všechny obdobné proudy, jako jsou relativismus, progresivismus a vše další, co prosazuje „tekutost“ oproti všemu zkostnatělému a rigidnímu. Tak se ocitá v opozici k fašismu; v jeho extrémní podobě se ale jedná jen o vykývnutí kyvadla do druhé krajní polohy a jeho „vítězství“ by mělo stejně destruktivní účinky. Ne náhodou si obě skupiny nadávají do fašistů.


Závěr

Toto schéma poměrně zřetelně ukazuje prastarou moudrost „zlaté střední cesty“. Ani „tekutost“, ani rigidní zkostnatělost. Ani socialistický lágr ani neoliberální džungle.

Z pohledu společnosti vytváří vědomé “držení pozice ve středu” dynamickou rovnováhu dostatečně pružnou, ale přitom pevnou.

Balancuje oprávněné zájmy všech, zviditelňuje excesy a extrémy, vytváří udržitelnou a dlouhodobou stabilitu, je flexibilní.

Respektuje přirozený řád, tedy přesněji, je sama přirozeným řádem, protože obnovuje přirozenou komunikaci.