Na dějiny zemí Koruny české se dá z jistého úhlu pohledu dívat jako na dějiny kacířství (v duchovní rovině), odboje a kverulantství (v mocenské rovině). Tato charakteristika nás provází ne 100, ale skoro 1200 let a v některých úsecích našich dějin si vyžádala potoky krve.

Nejmarkantnější bylo asi období husitství, kdy ideje Jan Husa byly natolik trnem v oku světské i duchovní moci, že byly proti nám vedeny křížové výpravy. Důsledkem této vzpoury proti vrchnosti ale bylo 200 let náboženské tolerance, relativní prosperity i autonomie. Vrcholným plodem tohoto období relativní svobody a nedemagogického hledání pravdy byl nejen Jan Ámos Komenský a jeho dílo. Na dvoře Rudolfa druhého v Praze se sešli ti nejlepší myslitelé tehdejší Evropy, a pracovali (otázka je, do jaké míry vědomě) na rozbití dogmatického pojetí jak věrouky, tak vědy, a na jejich spojení do společného proudu poznání. Bílá Hora, rituální poprava 27 českých pánů a třicetiletá válka (kde existovaly i snahy o vyhlazení našeho národa) byly zásahem centristických sil, vědomých si obrovského rizika, které by plynulo z tohoto propojení. Člověka plně vědomého si své duchovní podstaty není možné ovládnout žádnými prostředky.

Podmínky pro tyto události vytvořil již Karel IV, který nejen že získal skvělé vzdělání na francouzském dvoře, ale kromě jiného se zde setkal s přeživšími významnými templáři. Ti se velmi pravděpodobně významně podíleli na formování jeho znalostí a názorů a později byli součástí jeho dvora (týmu nejbližších rádců) a členy Řádu zlaté spony. Ve světské rovině dokázal během své vlády zajistit zemím Koruny české obrovskou míru autonomie. Karlova duchovní vize Nového Jeruzaléma sice zůstala nenaplněna, ale stala se součástí informační „matrice“ českého národa. A v Kostnici(!) důrazně požadoval od církevních hodnostářů, aby plnili své skutečné poslání, jinak jim sebere majetky z titulu Císaře Římského.

Obdobnou optikou se lze dívat i na období Cyrilometodějské. Oficiální verzi známe, jenže dějiny vždy píší vítězové. Začneme-li pátrat, nalezneme několik badatelů a autorů, kteří předkládají jiný obraz. Obraz společnosti, která je vysoce duchovní, přičemž ale vychází z přirozené spirituality, nikoliv vnucené víry skrze církve. Staroslověnské slovo „viera“ má údajně původní význam „vědomí Ra“, tedy vědomí nejvyššího Božství. Z této perspektivy pak „Zakon sudnyj ljudem“ je dnešním jazykem gumovým předpisem umožňujícím pronásledovat a likvidovat ty, které „nejde ovládnout“, protože jsou si plně vědomi své duchovní podstaty.

Stejně tak můžeme nahlížet na Národní obrození, vymanění se z Rakouského mocnářství, odboj vnější i vnitřní proti nacistické okupaci, pokus o hledání třetí cesty v roce 1968 zastavený z vůle obou mocností (Kissinger později na otázku, proč USA nezasáhly, uvedl několik důvodů. Jeden z nich byl, že se jim nehodilo, kdyby se díky nám prokázalo, že existuje nějaká funkční třetí cesta). Dnes jsme znovu považováni za kverulanty ze strany EU struktur a jejich „lídrů“, protože se nám nelíbí jejich sebevražedná politika.

Nástroje našeho odporu proti světské i duchovní vrchnosti v našich dějinách se pohybovaly od ochoty vést ozbrojeného střety, přes partizánské metody, skvělou diplomacii až po tzv. často odsuzované „švejkování“. Na základě těchto zkušeností je možné tvrdit, že struktury a jejich proponenti, ať vnější či vnitřní, které se nás opět snaží dostat „do latě“, budou minimálně ve střednědobém horizontu neúspěšné. Věděl to nakonec i Reinhard Heydrich: Češi jsou bezpáteřní a ohební jako proutky, které se pod tlakem skloní, ale švihnou zpět ve chvíli, kdy se to od nich nejmíň čeká“.

Přeformulujme to do pozitivní vize!

A co když toto všechno kacířství a kverulantství není slabost a důvod zbytečných problémů, ale naopak zdroj síly a smyslu národní existence? Co když právě přinášení skutečných vizí (jako přinesli Karel IV, Jan Hus, Jiří z Poděbrad, Jan Ámos Komenský, T.G. Masaryk…) je tou kvalitou, kterou mají přispět země Koruny české svým dílem k vývoji lidstva?

Pokud ano, lze z našich dějin vyčíst minimálně tři klíčové cíle.

Za prvé: V oblasti duchovní jde o znovu-propojení vědy a věrouky do jednoho proudu poznání, což zahrnuje mnoho dnes obtížně představitelných úkolů. Prvním z nich nicméně musí být uznání východiska, že neexistence důkazu není důkazem neexistence. Dále jde o oddogmatizovaní klasické vědy, včetně redefinice vědecké metody pro oblasti dotýkající se člověka a jeho podstaty. Stejně tak je nutné etablování tzv. duchovní vědy v intencích toho, jak o tom mluvil Rudolf Steiner a mnozí další. Mimochodem už tato „fúze“ poznání existuje, viz: www.pansofia.cz).

Za druhé: V oblasti reálného běžného života jednotlivců, rodin i společenství jde o návrat k přirozenému Řádu (či Řád přírody, Universa, Boží Řád, jak je komu libo). Podmínkou tohoto návratu je odvržení všech ideologií, které jsou produktem lidské snahy ovládat druhé. Zpět k pravidlům a hodnotám, které existují nezávisle na lidech, vždy tu byly a vždy budou.

Za třetí: V oblasti geopolitické jde o vyřešení tisíciletého dilema, kam patříme. Ne tím, že se přikloníme vždy na jednu (v daném dějinném okamžiku většinou nesprávnou) stranu. Když existuje západ i východ, sever i jih, existuje i STŘED. Ne nadarmo ležíme v geografické oblasti Střední Evropy. Společně s dalšími zeměmi (V4 + Rakousko + část Balkánu?) musíme etablovat myšlenku existence STŘEDU jako významné a samostatné entity, která mé své oprávněné zájmy, cíle, vize a důvody existence.

Bez splnění těchto tří cílů není myslitelné, abychom získali skutečnou, ne jen fiktivní či dočasnou svobodu.

Jedno z proroctví Sibyly, 900 let před Kristem, znělo takto:
Vidím město nad jezerem.
A nad tímto městem vidím oheň.
Kolem ohně vidím postavy zahalené v purpuru.
Zdá se, že v tomto ohni umírá kus ryzí pravdy.
Tam zmírá člověk pro pravdu v plamenech. Ano, pravda je ohněm, a jestliže kati pro něho připravili oheň, nic lepšího nemohli připravit. Pravda je ohněm, který má sídlit v našich srdcích a zmírá-li někdo v tomto ohni, pak slavnostnější smrt nemohla být připravena.
Zde příklad houževnatosti v hájení pravdy, a proto celý národ bude cítit ve svém nitru touhu jít za ním a hledat to, co on nedokončil.

Jan Hus si tedy to své „odpracoval“. Jako „jeho národu“ nám zbývá ten nejdůležitější úkol: cítit ve svém nitru touhu jít za ním a hledat to, co on nedokončil.