Články „Vládci a ovládaní aneb jak málo se mění člověk (1, 2)“ vyznačily krajní úvratě císařské Číny – její vznik a zánik. Řada dalších se pokusí zmapovat to, co předcházelo první z obou úvratí, co se odehrálo mezi nimi a co následovalo po té druhé. Čtenář v nich možná nalezne poučné analogie. (Váš zájem o tuto problematiku mě věru těší.)

Články „Vládci a ovládaní aneb jak málo se mění člověk (1, 2)“ vyznačily krajní úvratě císařské Číny – její vznik a zánik. Řada dalších se pokusí zmapovat to, co předcházelo první z obou úvratí, co se odehrálo mezi nimi a co následovalo po té druhé. Čtenář v nich možná nalezne poučné analogie. (Váš zájem o tuto problematiku mě věru těší.)

„V dávné době vládl světu Pao-si (nazývaný též Fu-si, legendární zakladatel čínské kultury v letech 2842–2738 př. n. 1.). Vzhlédl nahoru a pozoroval obrazy na nebi. Pohlédl pak dolů a pozoroval události na zemi. Zkoumal podoby ptáků a zvířat a vlastnosti půdy. (…) Proplétal provazy, které užíval jako sítě a vrše při lovu zvířat a chytání ryb. (…)
Když skončil rod Pao-siho, přišel rod Božského rolníka (Šen-nung, mytický vládce v letech 2737–2697 př. n. 1.). Rozštípl kus dřeva a udělal z něho radlici a ohnul jiný kus dřeva jako hřídel pluhu a naučil mnoho lidí tohoto světa rozevírat půdu pluhem. (…) Když slunce stálo v poledni, konal se trh. Povolal lid ze všech stran a shromáždil zboží z celé země. Tak je vzájemně vyměňovali. Potom se vrátili zpět a vše se dostalo na své místo. (…)

Po rodu Božského rolníka přišly rody Žlutého císaře (Chuang-ti, legendární panovník v letech 2696–2598 př. n. l.), Jaoa (2333–2234 př. n. 1.) a Šuna (2233–2184 př. n. 1.) (dva mytičtí vládcové kmenového svazu Sia). Žlutý císař, Jao a Šun si oblékali prostý horní a dolní šat, a svět byl v pořádku. (…)

Ochočili hovězí dobytek a zapřahali koně. Tak mohla být naložena veliká břemena a dosaženy vzdálené krajiny, aby se světu poskytl užitek … Zavedli dvojité brány a noční hlídače s klapačkami, které by odháněly lupiče. (…) Rozštípli kus dřeva a udělali z něho paličky. Vyhloubili zem a zhotovili moždíře. Užití paličky a moždíře přišlo všem lidem vhod. Napjali dřevo do luku a nad ohněm nechali ztvrdit dřevo na šípy. Užitek luku a šípu je v tom, že drží svět v úctě. (…)

V nejdávnějších dobách obývali lidé jeskyně a žili v lesích. Hrdinové pozdějších dob vynalezli obydlí. Nahoře byl hřebenový trám, dole pod ním střecha, aby zadržela vítr a déšť …“

V tomto úryvku z Velikého pojednání ke Knize proměn (I-ťing ta čuan), který by sestaven v posledních stoletích před naším letopočtem, jsou zachyceny mytologicky zabarvené představy starých Číňanů o velkém přelomu v žití lidí – o přechodu od loveckého způsobu obživy a pohyblivého života k zemědělskému způsobu obživy a usedlému žití. Také ostatní dovednosti a vynálezy související s novým životním stylem mají podle starých čínských pramenů svého čínského původce. Z nich je zřejmé, přes všechny personifikace a mytologické prvky, že tvůrci všeho nového byli původní obyvatelé, předkové všech dnešních národností Číny. Že tyto znalosti nebyly převzaty od nějakých kulturně vyspělejších sousedů nebo přineseny novými přistěhovalci.

Moderní archeologické, antropologické a paleoekologické výzkumy ukazují, že tyto představy nejsou jen pozdějšími spekulacemi, jimiž by snad měla být prokázána kulturní převaha a výjimečnost čínského světa. Mezi dobou lovu a sběračství, starší dobou kamennou (paleolitem) a střední dobou kamennou (mezolitem), na jedné straně a prvními stadii zemědělství, mladší dobou kamennou (neolitem), na straně druhé skutečně neexistují žádné výrazné přeryvy. Obyvatelstvo se neměnilo a mělo v některých oblastech příznivé ekologické podmínky: planě rostoucí obilí a rýži, které mohlo kultivovat, a vhodné druhy zvířat, jež se dala ochočit. Díky těmto přírodním podmínkám a vyspělosti obyvatel patří území dnešní Číny spolu s Předním východem, jihovýchodní Asií, náhorními rovinami Mexika a vysokohorskými oblastmi Peru a Bolívie (a možná i Novou Guinejí) k těm několika místům světa, kde vzniklo a vyvinulo se původní zemědělství.

Všechno započalo před více než sedmi tisíci lety kolem horního a středního toku Žluté řeky, na území dnešních provincií Kan-su, Šen-si, Šan-si, Che-pej, Che-nan a Chu-pej. Toto území se nazývá Velká nížina. Žlutá řeka tu nejprve opouští horskou soutěsku a pak se podél svých přítoků Wej-che a Fen-che doširoka rozlévá sprašovou rovinou a větví se do sítě nesčetných slepých toků a bočních ramen. Dnešního návštěvníka uchvátí, stejně jako mohutná řeka i okolní svahy. Jsou rozčleněny umělými terasami s pečlivě obdělanými políčky, která sestupují až dolů k řece. V době sklizně se všude kolem suší bohatá úroda a ze všeho dýchá uměřenost a řád posvěcený tisíciletými zkušenostmi. Až člověk podléhá dojmu, že právě tady, v rovinách podél největší čínské řeky a na blízkých svazích vzniklo čínské zemědělství. Koneckonců si svůj názor může potvrdit v některých populárně vědeckých, a dokonce i odborných publikacích.

V neolitu i dlouhou dobu potom byla ovšem Velká nížina močálovitým a bažinatým územím, které se po záplavách Žluté řeky bohatě zelenalo a poskytovalo dostatek potravy pro nesčetná stáda jelenů, tapírů, kabarů, hlodounů a jiné zvěře. Neolitičtí zemědělci, řídce roztroušení v malých vesnicích, neměli tehdy ani dostatek sil ani znalostí, aby dokázali spoutat náladovou řeku hrázemi a močálovitá území odvodnit a zúrodnit. A především k tak velkorysým a velkolepým stavbám neměli zatím žádný důvod. Potřeba využít k zemědělství také území v blízkosti Žluté řeky vznikla až o několik tisíciletí později, kdy počet obyvatel vzrostl a půdy se nedostávalo; tento fakt byl důležitým podnětem pro vznik prvních čínských států.