Šangové tedy vytvořili v 18. století př. n. l. první jednotný čínský stát, pokud mu nepředcházel stát Sia, který byl ovšem v každém případě pouze státem nepevným, ve formativním stadiu vývoje. (Ale povědomí o určité soudržnosti a návaznosti existovalo, poněvadž ještě v šangské době Číňané sami sebe označovali „všichni Sia“ – ču Sia.)

Šangové tedy vytvořili v 18. století př. n. l. první jednotný čínský stát, pokud mu nepředcházel stát Sia, který byl ovšem v každém případě pouze státem nepevným, ve formativním stadiu vývoje. (Ale povědomí o určité soudržnosti a návaznosti existovalo, poněvadž ještě v šangské době Číňané sami sebe označovali „všichni Sia“ – ču Sia.) Ani šangský (jinský) stát se však nevyznačoval výraznou jednotou a pevností. Přetrvával stav ze starších dob, kdy panovník jako představitel ústřední moci musel neustále usilovat o plnění vazalských povinností údělných vládců a tlumit jejich neustálé snahy po úplné nezávislosti. Tuto situaci lze zčásti ilustrovat citátem z díla konfuciánského filozofa Mencia (372–288 př. n. l.):

„Syn nebes konal inspekční cesty po územích údělných vládců. Vládci přicházeli ke dvoru Syna nebes, aby tam podali zprávu o výkonu svých úředních povinností.
Na jaře byla kontrolována orba a podpory se dostalo tomu, kdo měl nedostatek. (…) Když přijel (Syn nebes) do kraje, kde se začala osvojovat nová půda a kde byla pole dobře obdělána, byl vládce odměněn rozšířením svého území. (…)
Jestliže vládce jednou zanedbal příchod ke dvoru, byla jeho hodnost snížena. Když se toho dopustil dvakrát, bylo zmenšeno jeho území. Pokud se nedostavil ani potřetí, odstranila jej vojska říše z jeho údělu.“

Šangové (Jinové) jako nejmocnější kmenový svaz měli sice svrchovanost nad ostatními čínskými kmeny, ale toto ovládání se projevovalo jen volnými vazalskými povinnostmi. Vládcové podmaněných kmenů museli šangskému králi (wangovi) pravidelně posílat daň, účastnit se se svým vojskem na králův příkaz jeho válečných tažení a ve stanovenou dobu se dostavit do hlavního města složit králi hold a stvrdit tak svou poslušnost a oddanost. Ale s uplatňováním králových sankcí za případná provinění vazalů to nebylo někdy tak snadné, jak uvádí Mencius, zvláště pak v údobích, kdy autorita ústřední moci klesala a síla údělných vládců rostla. Ti se pak ke dvoru obraceli leda v případech, kdy usilovali o pomoc říšského vojska proti bojovným sousedům. „Od západu přišlo nebezpečí. Si Čen oznamuje: ,Kmen Tchu zaútočil na naše západní hranice a zničil dvě vesnice. Kmen Kung rovněž vtrhl do západního pohraničí,‘“ uvádí se na jednom kostěném „dokumentu“, který byl určen šangskému králi (wangovi). Na svém území byli kmenoví vůdci víceméně neomezenými vládci, a jakmile jejich moc vzrostla, snažili se vymanit všemi prostředky z vazalských povinností, nebo dokonce šangskou (jinskou) dynastii svrhnout.

Takové odstředivé a uzurpátorské snahy zesílily zvláště v průběhu 11. století př. n. l. Tehdy se do popředí dostal kmenový svaz Jü. Jeho vůdce využil příznivých okolností, když koncem 11. století př. n. l. podnikl jinský král Ti I rozsáhlou a namáhavou válečnou výpravu na jihovýchod, aby si v údolí řeky Chuaj-šuej podmanil kmenový svaz I. Když se Ti I vrátil z nesnadného tažení nazpět do hlavního města, shledal, že se svým oslabeným a vyčerpaným vojskem musí čelit agresi kmene Jü. Byl však nejen zdatný voják, ale i obratný diplomat, takže se mu podařilo riskantnímu vojenskému střetnutí zabránit.

Mezitím na západě vzrůstala hospodářská a vojenská síla jiného vazalského kmene – Čou, zvláště poté, kdy Čouové přesídlili do oblasti kolem dnešního města Čchi-šanu v provincii Šen-si. Čouové si podmanili kmen Jü a další sousední kmeny a pod svým vedením vytvořili protijinskou koalici. A když čouský vládce Bojovný král (Wu-wang) zjistil, že jeho vojenské síly jsou dostatečné a pokyny Nebes příznivé, vyrazil do útoku proti mocnému nepříteli. Porazil vojska Ti Sina, méně zdatného nástupce Ti Ia, a vstoupil do hlavního města Jinů.

Situace se nyní obrátila. Wu-wang založil dynastii Západních Čou (1027–771 př. n. l.) a milostivě ustanovil vládcem Jinů Ti Sinova syna Wu-kenga, který musel uznat čouskou svrchovanost. Po smrti skvělého válečníka Wu-wanga dospěli Jinové k závěru, že se jim naskýtá mimořádně vhodná příležitost k porážce Čouů a k znovuobnovení jinské říše. Ale byli poraženi. A Čouové se rozhodli podobným recidivám rázně zabránit: převzali jinské území do svého dědičného držení. Určitou shovívavost projevili pouze vůči potomkům svržené dynastie, kterým dali do dědičného užívání nevelké území ve státu Sung. Největší úděly (léna) připadly členům panovnické rodiny Čouů a vojákům a šlechticům, kteří si získali zásluhy při dobyvatelských válkách. Novým dědičným vlastníkům (ču-chou) se od krále či císaře dostávalo ještě určitých vladařských hodností.

Čouská společnost měla velmi přísné hierarchické uspořádání, které by bylo možné přirovnat k tvaru egyptské pyramidy. Pyramidion tvořil Syn nebes – císař (ti) či král (wang). Pod panovníkem stáli vévodové (kung) a vládci dědičných držav (ču-chou). Pod nimi byli náčelníci velkých rodinných a rodových klanů (ta-fu), kteří byli podřízeni ču-chou. Ještě níže stáli starší velkých rodin (š’), tvořících rod ta-fu. Základnu celé sociální stavby vytvářeli prostí lidé (šu-žen). Zařazení do některé z těchto vrstev se určovalo na základě příbuzenských vztahů: prvorozený syn dědil hodnost svého otce, zatímco ostatní synové získávali hodnost o stupeň nižší, takže nepřímí potomci i těch nejvyšších hodnostářů klesali pokolení od pokolení níže, až se ocitli v základové vrstvě společenské pyramidy.

Čouská společnost měla sice uspořádání na způsob egyptské stupňovité pyramidy, ale postrádala její monolitickou pevnost. Zvláště mocní ču-chou ji v průběhu doby narušovali a ze svých údělů učinili samostatné státy a knížectví a svrchovanost panovníka uznávali jen nominálně. Ovšem na svých územích udržovali princip pyramidy přísně a důsledně. Tam se postarali, aby bezvýhradně platilo čouské přísloví, že „kung (vévoda) se živí daní, ta-fu se živí osadami, š’ se živí poli, šu-žen se živí svou silou“.

Při dobyvatelských válkách ničili Čouové jinská města s barbarskou důsledností a bezohledností. Dalo by se s určitou nadsázkou říci, že ve srovnání s Jiny byli Čouové barbaři: kovové nástroje a zbraně užívali jen zřídka a jejich největší sídliště se podobala spíše rozlehlým vesnicím než městům. Přes své zaujetí pro válku však zřejmě dokázali jinskou kulturu a civilizaci ocenit, poněvadž krátce po svém vítězství začali rychle, téměř překotně přebírat snad všechny významnější jinské kulturní a technologické vymoženosti. Naučili se od jinských mistrů odlévat dokonalé bronzové zbraně, skvostné rituální nádoby, hudební nástroje i drahocenné ozdoby a šperky. Záhy vyráběli i válečné dvoukolé vozy, které byly tehdy nejmocnějším útočným prostředkem a jejichž nasazení často rozhodovalo o výsledku bitvy. Dokonce převzali i jinské písmo, přestože řada indicií nasvědčuje tomu, že měli původně své vlastní. Ani ve stavitelství nechtěli zaostávat a na území dnešního města Si-anu v provincii Šen-si založili podle velkorysých plánů své hlavní město Chao, nazývané též Cung Čou („K uctění Čouů“ nebo „Čest Čouům“).

Tak se Čouové stali z někdejších vitálních dobyvatelů a ničitelů kultury nositeli čínské vzdělanosti a státnosti. Ale stejně jako Šangové (Jinové) ovládali pouze severní a střední Čínu, kdežto jihočínské státy Čchu, Jüe a Wu zůstaly víceméně mimo jejich svrchovanost. Podobně jako Šangové (Jinové), nedokázali vyřešit vnitřní rozpory a odstředivé tendence údělných vládců, posilované ještě útoky kočovnických kmenů ze severu a západu.

Pomalu se opět schylovalo k opakování známého jevu dosavadních čínských dějin: od jednoty k rozpadu, aby posléze nastalo opětovné sjednocování.

Určitá jednota čouské říše se udržovala v období takzvaných Západních Čou (1027–771 př. n. l.), kdy čouský panovnický dvůr sídlil ve městě Chao. V roce 771 př. n. l. však došlo k ničivému vpádu Západních Žungů (Si Žung), kteří dokonce dobyli hlavní město Chao a svrhli čouského vládce Jou-wanga (781–771 př. n. l.). Tehdy Čouové přenesli své hlavní město na východ do Luo-jangu (v dnešní provincii Che-nan), aby se vymanili z bezprostředního ohrožení nomády; od té doby je čouská dynastie známa jako Východní Čou (770–454 nebo 256 př. n. l.).