V každém člověku se sváří jeho atavistická mentalita tlupy s požadavky, které na něj klade rozum. Projekt našeho současného západního světa může přežít jedině tehdy, když se rozumu podaří udržet mentalitu tlupy na uzdě.

Člověk je tvor společenský - žije ve společenstvích a nedokáže příliš existovat mimo ně. Takových tvorů je samozřejmě víc (mravenci, vlci, havrani ...). Člověk se ale liší v tom že svá společenství uspořádává jedinečným, velice komplikovaným způsobem, která souvisí s tím jeho rysem, o němž jsme si zvykli hovořit jako o rozumu. (Berte to jako technický, a nikoli hodnotící termín, říci, že člověk je rozumný tvor neznamená, že nemůže dělat věci, které jsou v nějakém ohledu mnohem hloupější než ty, které dělají třeba ti mravenci.)

Tvor, který je společenský, ke svému životu nějaké to společenství potřebuje. Ne že by tu nebyly výjimečné případy poustevníků či jiných samotářů, ale drtivá většina takových tvorů vyloučením ze společenství trpí, pokud to vůbec přežije. Mít nějakou svou partu, klan nebo tlupu je takřka nezbytné. Tomu je uzpůsobena i psychika společenských tvorů: mají tendenci se se svou tlupou identifikovat a přilnutí k ní podřídit všechno ostatní.

Člověku je, stejně tak jako jiným společenským tvorům, tato mentalita vlastní. Potřebujeme někam patřit, potřebujeme se ztotožňovat s nějakou 'tlupou'. Hlavní ctností podle naší mentality tlupy je věrnost: "Opustíš-li mne, nezahynu, opustíš-li mne zahyneš." Tato mentalita nás vede k tomu, abychom to, co lidé říkají, posuzovali podle toho, kdo to říká; a vždy se postavili za to, co říkají 'naši', proti tomu, co říkají 'cizí'.

U člověka, a to je podstatné, je však tato mentalita překryta rozumem: rozum nám velí, že dělat máme to, pro co máme nejlepší důvody, bez ohledu na to, zda s tím přišel někdo z naší nebo cizí tlupy. Hlavní ctností rozumné bytosti je namísto věrnosti pochybnost - nedůvěra ke všemu, co není rozumně zdůvodněné. Rozum nám velí, že co lidé říkají, je třeba posuzovat podle toho, jaké pro to existují důvody, bez ohledu na to, kdo to říká.

Lidé, kteří se v současné době zabývají lidským mozkem a lidskou myslí - neurofyziologové, psychologové a filosofové mysli – už také nacházejí stopy antropologicko-fyziologického základu této dvojvrstevnosti lidské psyché. Rozlišují dvě vrstvy struktur lidského mozku a potažmo lidské mysli. Jsou tu starší mozkové struktury, které sdílíme s některými jinými tvory (o nich se často hovoří jako o "Systému 1"), ale vedle nich tu jsou i novější struktury, které jsou výlučně lidské (ty se nazývají "Systémem 2"). Systém 1 je základem rychlého, intuitivního a nereflektovaného chování; se Systémem 2 se do hry dostává jednání vycházející z usuzování, plánování i vážení pro a proti.

Systém 1 je pro nás stále nezbytný, ve většině každodenních situací se orientujeme jeho prostřednictvím a podstatnou část našeho chování tak má na svědomí on. Jsou tu však situace, kdy využíváme Systém 2; ty mají co dělat se strategickými rozhodnutími, s problémy, ve kterých figuruje příliš mnoho nejasných faktorů či s plánováním budoucnosti. (Představme si, že jdeme, tak jak jsme teď právě šli, k volbám: můžeme se sice rozhodnout instinktivně, podle toho, jak je nám který politik sympatický; můžeme ale i rozumně zvážit pro a proti programů jednotlivých stran, pravděpodobnost toho, že ten program skutečně dodrží ap., a tím zvýšit pravděpodobnost toho, že se dočkáme příznivé budoucnosti.) Je to tato schopnost co dává člověku ve srovnáními s ostatními tvory zásadní výhodu.

Jsou tu ovšem i filosofové a vědci, kteří se domnívají, že ve skutečnosti je to vlastně úplně jinak: že překrytí Systému 1 Systémem 2 je vlastně jenom iluze - že nás pořád kompletně řídí Systém 1 a Systém 2 v nás jenom občas vyvolává dodatečnou iluzi toho, že v našem rozhodování o tom, co udělat, hrálo nějakou podstatnou roli rozumové vážení důvodů pro a proti. Podle tohoto názoru například volíme lidi, kteří na nás prostě dělají pozitivní dojem, bez ohledu na to, co říkají, nicméně si k tomu dodatečně zkonstruujeme důvody a přesvědčujeme sami sebe, že jsme se rozhodli podle důvodů, které mají co dělat s programy a názory, které tito lidé hlásají, a nemají nic společného s iracionálními sympatiemi.

Zdá se mi, že tendence objevující se v politické soutěži u nás (a částečně i jinde ve světě) vytváří prostředí pro to, aby se tato hypotéza otestovala. V právě proběhlých volbách jsme byli svědky toho, že některé strany své kampaně cílily především na emoce: přijaly metody vyvinuté reklamními a marketingovými agenturami a plánovitě útočily na lidské podvědomí a na lidské city. Produkovaly hesla, která často nic neříkají, ale o kterých je jejich reklamní experti přesvědčili, že na lidi udělají dojem, své oponenty zobrazovaly v různých odpudivých situacích a souvislostech, vybíraly působivé barvy a snažily se své lídry lidem ukázat v pozitivních souvislostech, třeba po boku populárních sportovců či hvězd šoubyznysu.

Jsem nesmírně zvědav, kam tohle povede; ale zároveň se i trochu bojím. Je ovšem pravda, že volby, které proběhly, dávají důvod k jistému optimismu: podle výsledků voleb se nezdá, že by tyto metody příliš fungovaly. Bylo by nicméně unáhlené dělat kategorické závěry; možná byly výsledky voleb ovlivněny jinými faktory. Marketingové metody budou do politiky nepochybně i nadále vtahovány a teprve uvidíme, a to, zda jim skutečně dokážeme vzdorovat teprve uvidíme.

Pokud to nedokážeme, vidím naši budoucnost pesimisticky. Současné evropské státy, jako je ten náš, jsou zbudovány na základech, které se opírají o předpoklad, že rozum dokáže přebít mentalitu tlupy. (Uvědomme si, že tohle je bezprecenentní: je to jiný druh pokusu, než je osvícenský stát řízený 'moudrými', kteří rozum prosazují 'shora'. Osvícenci nemuseli předpokládat více než to, že rozumem se dokáže řídit pouze elita, zatímco u ostatních stačí, když ji budou slepě následovat. Nyní jde o jiný pokus: o vládu rozumu budovanou 'zdola'.) Aby tohle mohlo fungovat, musel by v sobě dostatek lidí dokázat svou mentalitu tlupy skutečně potlačit, nebo ji alespoň dokázat rozumem zásadně korigovat a držet na uzdě. (Není nic špatného na tom, když dáme své mentalitě tlupy průchod při mistrovství světa v hokeji; musíme se od ni jenom dokázat oprostit, když jde o závažná rozhodnutí týkající se naší budoucnosti.) Jenom tak je totiž možné dosáhnout toho, aby otevřený prostor demokracie generoval kompromisy a pro všechny přijatelný konsensus.

Mám obavu, že je docela dobře možné, že tento pokus nakonec dopadne špatně, to jest, že se zjistí, že naše mentalita tlupy je mnohem silnější, než abychom ji dokázali držet rozumem na uzdě. Možná budou političtí marketingoví stratégové slavit úspěchy a vítězit budou strany, které budou voličům nabízet hesla a obrazy, které budou lahodit našemu iracionálnímu podvědomí, a které pak stát povedou tam, kam potřebují ony, nikoli my. Je ovšem třeba si uvědomit, že v zápase mezi mentalitou tlupy a mentalitou rozumu nejsme jenom nezúčastnění diváci.