Intelektuální levice útočí
Můžeme faktický problém "depolitizace rozumu" řešit tak, že budeme demontovat demokracii?
Koupil jsem si knihu Kritika depolitizovaného rozumu (V. Bělohradský a kol.) obsahující, jak jsem zjistil, příspěvky našich radikálně levicových intelektuálů. Koupil jsem si ji v dobré víře, že je o tom, co říká její název. Ke svému překvapení jsem zjistil, že ten název je jenom krycí, že ve skutečnosti v ní vůbec nejde o poukazování na to, že některá společenská rozhodnutí jsou svou podstatou politická a nelze je delegovat na nějaké odborníky, ale naopak o problematizování společenského prostoru, ve kterém je taková politizace možná, totiž prostoru demokratické společnosti. Co kniha doopravdy přináší, je snaha prosadit jeden druh politických názorů tím způsobem, že se navodí atmosféra boje a v tom boji se pak už dají protichůdné názory tlouci po hlavě. Podrobněji jsem knihu rozebral v textu, který jsem publikoval v časopise Aluze; tady chci zůstat jenom u obecnějších úvah.
Vznik komunismu a dalších radikálně levicových směrů se v devatenáctém století odvinul z přesvědčení, že poměry, ve kterých žijí dělníci, jsou tak nesnesitelné, že se nedá čekat, až se to vyřeší politicky (popřípadě, že se vůbec nedá čekat, že se to politicky vyřeší) a že je třeba "přímé akce". Tato motivace, ze které komunismus vzešel, je pochopitelná. (Jiná věc je, že desítky miliónu mrtvých v některých komunistických režimech, jakými byly Sovětský svaz, Kambodža apod., a koneckonců i třeba srovnání životní úrovně dělníků v někdejších komunistických zemích východní Evropy s úrovní soudobých zemí západní Evropy, že komunistická cesta byla ve svých důsledcích v mnohém - mírně řečeno - kontraproduktivní.)
Požadavky, se kterými levice tradičně přicházela (osmihodinová pracovní doba, právo na odbory a na stávku apod.), jsou však dnes již minimálně v Evropě nepochybně zcela naplněny. To samozřejmě neznamená, že v Evropě nenajdeme, pokud jde o postavení dělníků, problémy a že se tudíž původní levicová agenda zcela vyčerpala; problémy, se kterými se potýkají dnešní dělníci, jsou ale nesrovnatelné s těmi, kterým čelili, když Marx a Engels volali po "změně světa". V každém případě se nezdá, že by problémy, které tu dnes máme, ospravedlňovaly nějakou "přímou akci" s nebezpečím jejích katastrofálních důsledků, jak je z historie známe. Levice si zčásti našla novou agendu (boj za práva menšin, za dokonalé sociální zabezpečení každého člověka, či za ekologii); tuto agendu ale dnes lze prosazovat prostředky čistě politickými.
To je ale pro některé levicové intelektuály problémem. Angažovat se v "obyčejné" politice je nebaví nebo to považují za ne dostatečně akční; nicméně nějaké to angažování se považují za nedílnou součást své intelektuální identity, a étos "přímo akce" je vábí příliš na to, aby si lámali hlavu s riziky, která přináší. Je ovšem otázkou, na koho je dnes vlastně možné takovou "přímou akci" namířit. Je jasné, že vláda (jakkoli sympatie radikálních levičáků obvykle nemá), není úplně ideálním terčem: jednak proto, že svrhnout ji by nebyl příliš spektakulární cíl, neboť vyměnit ji lze i volbami, a jednak i proto, že její prostředky, jak řídit to, co se ve společnosti děje, jsou relativně omezené. Lepším terčem se zdají být "kapitalisté", s nimi je ale notorický problém v tom, že kdo je to vlastně kapitalista, není úplně jasné. Každý, kdo je bohatý? Ale bohatí byli nebo jsou i někteří levicoví intelektuálové (viz Friedrich Engels; v knize se jeden z autorů dokonce dovolává George Sorose ...). Takže ti, kteří ovládají nějaké opravdu velké podniky? Ale kdo ovládá které podniky, není často vůbec jasné.
Levicoví intelektuálové si proto vytvořili odpůrce úplně jiného, nehmatatelného, jakousi Moc s velkým M, kterou sice ti, kdo mají moc s malým m tak či onak slouží, ale nezosobňují ji. Velmi aktivní v tomhle ohledu byli ve Francii. Michel Foucault přišel s docela objevným poukazem na to, kolika omezení, kolika tlakům a kolika usměrněním člověk v moderní lidské společnosti podléhá, aniž by si toho byl vědom. Tohle je ale víceméně věcí jakéhosi kolektivního nevědomí, a revoltovat proti tomu neznamená jít do přímé akce, ale spíše přivést to nevědomé k vědomí. Kreativní nástupci Foucaulta, filosofové jako Jacques Rancière či Slavoj Žižek, však zapojili celý tento podnik do svého neomarxistického tažení – nejsou-li nám demokratické vlády či podnikatelé dost démonickými soupeři, dejme si na svůj prapor boj proti oné metafyzické Moci (přičemž samozřejmě můžeme a musíme tepat i ty demokratické vlády a kapitalisty, jakkoli jsou to jenom přisluhovači).
Otázkou pak je, jakou společnost vlastně chceme? Za co bojujeme a kam mají ty naše "přímé akce", pro které jsme si tak kreativně zajistili dostatečně démonického protivníka? Ve jménu čeho ohrnujeme nos nad onou nedokonalou demokracií, kterou máme? Chceme společnost, kde si budou všichni lidé bratři, budou se mít všichni dobře a budou svobodní? To chtít můžeme, ale dobře víme, že by to bylo jako chtít, aby pořád svítilo slunce a nikdy nepršelo. Takže o co to vlastně spolu s radikálními intelektuály máme usilovat? Jen o adrenalin "přímé akce"? Nebo společnost permanentního odporu proti komukoli, kdo je právě 'nahoře'? Ale není to poněkud dětinské? Není lepší investovat úsilí spíše do demokratické cesty vedoucí k tomu, že dostane-li se tam 'nahoru' někdo nežádoucí, můžeme se ho zbavit a zkusit někoho jiného?
Mám vážnou obavu, že mnozí radikální levicoví intelektuálové dnes používají foucalutovskou figuru Moci prostě jenom k tomu, aby dodali váhu svým argumentům, které by jinak vyznívaly poněkud banálně. "Že jenom anachronicky recyklujeme názory, které již historie zvážila a shledala lehkými? Ale my jsme přece ve válce, ve válce proti Moci, a ve válce není čas na meditování o historii!" Problém je, že taková, byť imaginární válka, hrozí přerůst do výjimečných stavů, pak ještě výjimečnějších stavů a pak ... no, čtěte Jeden Den Ivana Děnisoviče.
Koupil jsem si knihu Kritika depolitizovaného rozumu (V. Bělohradský a kol.) obsahující, jak jsem zjistil, příspěvky našich radikálně levicových intelektuálů. Koupil jsem si ji v dobré víře, že je o tom, co říká její název. Ke svému překvapení jsem zjistil, že ten název je jenom krycí, že ve skutečnosti v ní vůbec nejde o poukazování na to, že některá společenská rozhodnutí jsou svou podstatou politická a nelze je delegovat na nějaké odborníky, ale naopak o problematizování společenského prostoru, ve kterém je taková politizace možná, totiž prostoru demokratické společnosti. Co kniha doopravdy přináší, je snaha prosadit jeden druh politických názorů tím způsobem, že se navodí atmosféra boje a v tom boji se pak už dají protichůdné názory tlouci po hlavě. Podrobněji jsem knihu rozebral v textu, který jsem publikoval v časopise Aluze; tady chci zůstat jenom u obecnějších úvah.
Vznik komunismu a dalších radikálně levicových směrů se v devatenáctém století odvinul z přesvědčení, že poměry, ve kterých žijí dělníci, jsou tak nesnesitelné, že se nedá čekat, až se to vyřeší politicky (popřípadě, že se vůbec nedá čekat, že se to politicky vyřeší) a že je třeba "přímé akce". Tato motivace, ze které komunismus vzešel, je pochopitelná. (Jiná věc je, že desítky miliónu mrtvých v některých komunistických režimech, jakými byly Sovětský svaz, Kambodža apod., a koneckonců i třeba srovnání životní úrovně dělníků v někdejších komunistických zemích východní Evropy s úrovní soudobých zemí západní Evropy, že komunistická cesta byla ve svých důsledcích v mnohém - mírně řečeno - kontraproduktivní.)
Požadavky, se kterými levice tradičně přicházela (osmihodinová pracovní doba, právo na odbory a na stávku apod.), jsou však dnes již minimálně v Evropě nepochybně zcela naplněny. To samozřejmě neznamená, že v Evropě nenajdeme, pokud jde o postavení dělníků, problémy a že se tudíž původní levicová agenda zcela vyčerpala; problémy, se kterými se potýkají dnešní dělníci, jsou ale nesrovnatelné s těmi, kterým čelili, když Marx a Engels volali po "změně světa". V každém případě se nezdá, že by problémy, které tu dnes máme, ospravedlňovaly nějakou "přímou akci" s nebezpečím jejích katastrofálních důsledků, jak je z historie známe. Levice si zčásti našla novou agendu (boj za práva menšin, za dokonalé sociální zabezpečení každého člověka, či za ekologii); tuto agendu ale dnes lze prosazovat prostředky čistě politickými.
To je ale pro některé levicové intelektuály problémem. Angažovat se v "obyčejné" politice je nebaví nebo to považují za ne dostatečně akční; nicméně nějaké to angažování se považují za nedílnou součást své intelektuální identity, a étos "přímo akce" je vábí příliš na to, aby si lámali hlavu s riziky, která přináší. Je ovšem otázkou, na koho je dnes vlastně možné takovou "přímou akci" namířit. Je jasné, že vláda (jakkoli sympatie radikálních levičáků obvykle nemá), není úplně ideálním terčem: jednak proto, že svrhnout ji by nebyl příliš spektakulární cíl, neboť vyměnit ji lze i volbami, a jednak i proto, že její prostředky, jak řídit to, co se ve společnosti děje, jsou relativně omezené. Lepším terčem se zdají být "kapitalisté", s nimi je ale notorický problém v tom, že kdo je to vlastně kapitalista, není úplně jasné. Každý, kdo je bohatý? Ale bohatí byli nebo jsou i někteří levicoví intelektuálové (viz Friedrich Engels; v knize se jeden z autorů dokonce dovolává George Sorose ...). Takže ti, kteří ovládají nějaké opravdu velké podniky? Ale kdo ovládá které podniky, není často vůbec jasné.
Levicoví intelektuálové si proto vytvořili odpůrce úplně jiného, nehmatatelného, jakousi Moc s velkým M, kterou sice ti, kdo mají moc s malým m tak či onak slouží, ale nezosobňují ji. Velmi aktivní v tomhle ohledu byli ve Francii. Michel Foucault přišel s docela objevným poukazem na to, kolika omezení, kolika tlakům a kolika usměrněním člověk v moderní lidské společnosti podléhá, aniž by si toho byl vědom. Tohle je ale víceméně věcí jakéhosi kolektivního nevědomí, a revoltovat proti tomu neznamená jít do přímé akce, ale spíše přivést to nevědomé k vědomí. Kreativní nástupci Foucaulta, filosofové jako Jacques Rancière či Slavoj Žižek, však zapojili celý tento podnik do svého neomarxistického tažení – nejsou-li nám demokratické vlády či podnikatelé dost démonickými soupeři, dejme si na svůj prapor boj proti oné metafyzické Moci (přičemž samozřejmě můžeme a musíme tepat i ty demokratické vlády a kapitalisty, jakkoli jsou to jenom přisluhovači).
Otázkou pak je, jakou společnost vlastně chceme? Za co bojujeme a kam mají ty naše "přímé akce", pro které jsme si tak kreativně zajistili dostatečně démonického protivníka? Ve jménu čeho ohrnujeme nos nad onou nedokonalou demokracií, kterou máme? Chceme společnost, kde si budou všichni lidé bratři, budou se mít všichni dobře a budou svobodní? To chtít můžeme, ale dobře víme, že by to bylo jako chtít, aby pořád svítilo slunce a nikdy nepršelo. Takže o co to vlastně spolu s radikálními intelektuály máme usilovat? Jen o adrenalin "přímé akce"? Nebo společnost permanentního odporu proti komukoli, kdo je právě 'nahoře'? Ale není to poněkud dětinské? Není lepší investovat úsilí spíše do demokratické cesty vedoucí k tomu, že dostane-li se tam 'nahoru' někdo nežádoucí, můžeme se ho zbavit a zkusit někoho jiného?
Mám vážnou obavu, že mnozí radikální levicoví intelektuálové dnes používají foucalutovskou figuru Moci prostě jenom k tomu, aby dodali váhu svým argumentům, které by jinak vyznívaly poněkud banálně. "Že jenom anachronicky recyklujeme názory, které již historie zvážila a shledala lehkými? Ale my jsme přece ve válce, ve válce proti Moci, a ve válce není čas na meditování o historii!" Problém je, že taková, byť imaginární válka, hrozí přerůst do výjimečných stavů, pak ještě výjimečnějších stavů a pak ... no, čtěte Jeden Den Ivana Děnisoviče.