Nevěřme tomu, že lidský rozum je mocnější než rozum vtělený do lidstva.


"Na základě procesu naslouchání a pozorování jsem uvěřil v systém volného trhu. Přestože i on skýtá velké možnosti zneužití, skutečnost, že připouští svobodu a rozmanitost smýšlení a náboženského vyznání, mě přesvědčila, že je to systém, ze kterého bychom měli vycházet." Dalajláma

Když jsem se v jednom ze svých předchozích blogů postavil současné lidové tendenci vidět trh jako sprosté slovo, pokusil jsem se zdůraznit, že na trhu nejde nutně o peníze, že je především věc informací. Z lidí, kteří blog komentují, to málokdo vzal na vědomí, a tak jsem, jako každý jiný sprosťák, který používá sprostá slova, dostal co proto (jak jsem ostatně čekal). Rád bych se tedy dnes podrobněji zamyslel nad tím, jak je to s tou souvislostí trhu a informací, a také jak to všechno souvisí s lidskou svobodou.

Všimněme si, že společenství tvorů může být chytřejší než kterýkoli z jeho členů. Včely, které rozhodně jednotlivě nejsou tvory, které bychom považovali za příliš inteligentní, dokážou hromadně vyvinout chování, které je velmi sofistikované a zpravidla vede k velmi efektivním výsledkům. Není to ovšem kolektivní inteligence vědomá, není tomu tak, že by ty včely daly hlavy dohromady, nějak si rozdělily úkoly a vědomě spolupracovaly. Jde o kolektivní inteligenci nevědomou, chování jednotlivých tvorů dává dohromady inteligentní chování společenství, aniž by o to ti jednotlivci usilovali, či aniž by o tom vůbec věděli. Ta kolektivní inteligence spíše jednotlivce používá podobným způsobem, jakým třeba počítač používá jednotlivé bity své paměti.

Nejinak je tomu u lidí. V lidských společenstvích ovšem dochází také k vědomé spolupráci, a tedy k jistému vědomému 'sčítání' inteligencí jednotlivců do té míry, do jaké to spolupráce umožňuje. Lidé se spolu dokážou domluvit, mohou činit kolektivní rozhodnutí, mohou vytvářet struktury expertů, na které pak mohou delegovat řešení určitých problémů atd. Tak vzniká vědomá kolektivní inteligence (nebo samozřejmě třeba taky někdy kolektivní bláznění ...). I tady však může fungovat, vedle té vědomé, i kolektivní inteligence nevědomá. Lidské společenství se může chovat v jistém smyslu rozumně, aniž tato rozumnost pramení z vůle a rozhodnutí jeho členů.

Vezměme extrémní případ. Počítač se sty megabytů paměti jistě dokáže vypočítat věci, které není schopen vyřešit člověk. Představme si, že by se například k Zemi, někam k místům, kde se rozkládá Čína, blížil meteorit, který by hrozil část té země zničit a ke spočítání toho, kam dopadne, by byl potřeba právě takový počítač. Představme si, že by všichni Číňané právě prováděli nějaký rituál, při němž má každý dvě čepice, červenou a zelenou, a podle určitých pravidel si je na hlavě mění. Představme si ale, že tato pravidla by přesně kopírovala pravidla pro fungování počítače, na kterém je spuštěn program na výpočet místa dopadu meteoru tak, že každá osoba by odpovídala jednomu bitu paměti počítače, červená čepice by odpovídala jeho hodnotě 1 a zelená hodnotě 0. Nakonec si představme, že k pravidlům rituálu by patřilo i to, že člověk by se v určitém okamžiku vydal nějakým směrem v závislosti na vzorci červených a zelených čepic, který se vytvoří v jeho okolí. Tímto způsobem by nevědomá kolektivní inteligence - fungující jako počítač implementovaný lidmi a nemající nic společného s věděním, vůlí či chtěním zúčastněním mohla způsobit záchranu celého národa.

Můžete namítnout, že aby mohl fungovat takovýto nepravděpodobný rituál, musel by tu být někdo, kdo by ho vymyslel a kdo by ty Číňany přiměl, aby ho dělali. Je tu ale někdo, kdo vymyslel složitý rituál včel a kdo je přesvědčil je, aby ho provozovaly? Nepochybuji, že jsou lidé, kteří by na tuto otázku odpověděli kladně, nicméně velká většina včetně mě by, myslím, odpověděla, že "se to tak vyvinulo". Vědci by to upřesnili tak, že velmi účelné chování, ať už jednotlivce nebo kolektivu, může být vytvořeno přírodním výběrem. Není samozřejmě pravděpodobné, že by přírodní výběr mohl dát vzniknout nějakému takovému rituálu, jaký jsem popsal výše; je ale více než pravděpodobné, že v lidském společenství je kromě rozumu, kterým jsme byli obdaření jako jednotlivci, vtělen i nějaký "rozum" kolektivní a nevědomý.

Ekonomové rakouské školy (Hayek, von Mises) si před pár desítkami let všimli toho, že lidskou společnost je z takovéhoto pohledu možné vidět jako mechanismus optimalizující rozdělení zdrojů. Lidé sledují své zájmy a podle toho, jak moc jim na tom či onom záleží, jsou ochotni se v tom angažovat či do toho investovat. Tyto zájmy jsou často více či méně protichůdné, ale díky interakcím, ke kterým mezi lidmi neustále dochází, směřují k určitým optimálním rovnovážným stavům. Typickým případem indikátorů takových rovnovážných stavů jsou ceny zboží, které představují rovnováhu mezi nabídkou a poptávkou v ekonomickém slova smyslu; avšak třeba i parlament představuje rovnovážný stav mezi zájmy různých skupin voličů.

Jak si už klasikové ekonomie povšimli, taková optimalizace může probíhat jenom do té míry, do jaké jsou pro ni v rámci fungování lidské společnosti podmínky, to jest do jaké nejsou lidé ve svých interakcích příliš omezováni, to jest to té míry, do jaké je společnosti svobodná. Ve slavné polemice s myšlenkou centrálně řízené ekonomiky argumentoval Ludwig von Mises, že taková ekonomika nemůže rozumně fungovat právě kvůli omezením ekonomické svobody, dané omezeními svobody podnikání. V takovém stavu, domníval se von Mises, nemůže docházet k potřebné optimalizaci a v podstatě všichni lidé se nakonec budou mít podstatně hůře, než v ekonomice tržní. Řekl bych, že dějiny dvacátého století mu daly za pravdu.

Krátce řečeno, optimální rozdělování statků předpokládá co nejvolnější výměnu informací a co největší svobodu. A tady je třeba zdůraznit, že statkem zde rozumíme cokoli, co člověk potřebuje k životu a co není k neomezené dispozici: to znamená zdaleka nejde jen o hmotné statky. (Myslím, že vulgární materialismus hlásající, že v poslední instanci jde především o hmotné statky, a tudíž o peníze, je na falešné stopě. Jistě, že člověk se musí především najíst obléci apod. a na to potřebuje peníze, na to těch peněz ale není potřeba příliš a to, že by člověk doslova umřel hlady, v dnešní Evropě hrozí málokomu. Peníze jsou mnohem častěji prostředkem dosažení různých abstraktnějších statků, jako je prestiž - ale třeba i spravedlnost.)

Mnoho lidí říká, že svobodu na nic nepotřebují, protože jim je jedno, zda mohou cestovat po světě či číst takové či onaké knihy. To jsou, má se za to, libůstky potrhlých intelektuálů; takže jsou to jenom oni, kdo potřebují svobodu. Myslím, že se dramaticky mýlí, že svobodu potřebují mnohem více, než by se jim zdálo. Tedy pokud nejsou z těch, kdo chtějí nesvobody využít k tomu, aby si toho něčeho utrhli nadměrnou porci na úkor ostatních.

Vezměme třeba právě spravedlnost. Děje-li se někde něco trestuhodného, pak pravděpodobnost toho, že to trestu dojde, je přímo úměrná tomu, jak mnoho lidí se o tom má šanci dozvědět. (Možná máme teď právě pocit, že je kolem nás nespravedlnosti spousta. A jakkoli nechci zlehčovat marasmus naší dnešní společnosti, je třeba si uvědomit, že faktické nepravosti, které se tu dějí, jsou často podstatně zvětšeny právě lupou svobodných sdělovacích prostředků, a je také třeba si uvědomit, že jakkoli nás štve, že tu někteří lidé bezostyšně kradou a podvádějí, je těžko představitelné, že by tu třeba vznikaly vyhlazovací tábory, jaké se běžně objevují ve fašistických či komunistických režimech dvacátého století.)

Lidská společnost se od společenství jiných tvorů liší v tom, že se v ní racionalita vtělená evolucí do ní celé může dostat do konfliktu s racionalitou, kterou evoluce vtělila do jejích jednotlivých příslušníků. Kvůli tomu vznikly v lidských společnostech pravidla (morální a jiná), která tyto konflikty regulují. Měly by bránit zejména tomu, aby byla ve mlýnici efektivity fungování celku semleti jednotliví lidé. Tato pravidla kladou také meze toho, co může být předmětem trhu, a stanovují tak určitý rámec naší svobodě. (Takový rámec je dán jednak lidovou moudrostí, kterou kdysi jeden americký soudce vyjádřil tak, že"právo mávat mou pěstí končí tam, kde začíná nos jiného člověka"; a jednak poněkud učenější formulací Immanuela Kanta, který říká, že člověk by nikdy neměl zacházet s jiným člověkem jako s prostředkem k dosahování svých cílů, že každého člověka je třeba vidět jako cíl sám o sobě. Nicméně je třeba si uvědomit, že i taková pravidla vznikají na nějakém trhu názorů.) Takový rámec je z hlediska nás jako rozumných a morálních bytostí nutný a rozumný - ale právě jenom do té míry, do jaké brání obětování lidského života či lidské důstojnosti zájmům celku. Jinak moderní společnost, jak jsme na ní zvyklí, nemůže rozumně existovat, není-li v ní rozumná míra svobody, která umožňuje svobodnou směnu statků včetně informací a tedy nějaké v tomto smyslu tržní prostředí.

Komunisté (a možná, že nejenom oni) kdysi pěli "poručíme větru dešti"; ale dnes tohle , myslím, každý vnímá jako projev bezbřehé naivity. Na živly je člověk přece jenom krátký. Je ale třeba si uvědomit, že lidská společnost jako celek je také takový živel, řídí se určitými zákonitostmi, které lze jenom velmi problematicky ovlivňovat (přesněji řečeno když to děláme, tak obvykle napácháme víc škody než užitku). A přitom to, jak to v přírodě chodí, je obvykle svým způsobem velmi 'racionální' a lidské zásahy do ní, ač je děláme vedeni svým rozumem, se v dlouhodobé perspektivě ukáží jako velmi 'iracionální' (vzpomeňme třeba na vyrovnávání vodních toků a jeho katastrofální následky). Mám pocit, že představa, že lidský rozum je mocnější než rozum vtělený do lidstva (a že tedy všechno rozhodnutí o budoucnosti společnosti musí dělat centrálně nějaký chytrák, namísto aby se nechala vykrystalizovat na - názorových a jiných - trzích), je podobně naivní; a může ve svých důsledcích vést k následkům podobně katastrofálním.