Jak mluvit česky; aneb forma požírající obsah
Zdá se, že v tom, jak pečovat o svůj jazyk, jsme my Češi opravdu dobří; spory o to, jak psát či hovořit správně česky jsou v novinách i jinde na denním pořádku. (Obzvlášť oblíbeným sportem je lamentování vzdělanců nad úpadkem "jazykové kultury".) Je ale tohle ten správný druh péče? Neměli bychom se více než o pravopis a gramatiku starat o to, jaký dává to, co říkáme, smysl a jak je tomu rozumět?
Proč se máme vzdělávat v tom, jak mluvit a psát česky (případně jiným jazykem) a proč se máme starat o to, jak mluví či píší ostatní? K čemu je vůbec dobré, že my lidé máme jazyk? Na první pohled asi hloupá otázka: jazyk je přeci tak užitečný nástroj! Díky jazyku se přeci můžeme mezi sebou domlouvat, a navíc můžeme psát a číst knihy, točit a sledovat filmy, psát si deníky a poznámky, nadávat na poměry ... . (Filosof by k tomu řekl, že spíše než nástroj je jazyk přímo způsob naší, lidské existence a že bychom si vlastně ani nedokázali představit, jaké by to bylo nemít jazyk, neboť bez jazyka bychom byli tvory tak odlišnými od lidí, že se snad o tom ani moc nedá přemýšlet. Ale to teď nechme stranou.)
Zdá se být také zřejmé, že tak jako o každý jiný užitečný nástroj, i o jazyk je třeba pečovat, aby nám sloužil tak, jak má, bez potíží a poruch. A v tohle jsme, zdá se, my Češi skutečně dobří. Nejenomže máme, na rozdíl od některých jiných národů (třeba anglosasů), instituce, které mají pravomoc rozhodovat, co se s jazykem dělat smí a co ne (jestli psát filosofie se s či filozofie se z, ba dokonce jaká jména se mohou dávat dětem), ale intelektuálové zde o jazyce a o "jazykové kultuře" diskutují rádi a se zaujetím. (Spory o to, do jaké míry je salonfähig slovo Česko, už sice poněkud ustoupily do pozadí, pře o to, zda a jak v češtině přechylovat ženská příjmení či jaké termíny z cizích jazyků do češtiny vpustit, však zůstávají evergreenem.) Je ale tohle skutečně ten správný druh péče o jazyk?
Mě znepokojuje to, že jak ta institucionalizovaná péče, tak ona starost spontánně intelektuálská se soustředí téměř výhradně na formu jazyka a téměř zcela pomíjí to, co je na jazyku podle mne skutečně podstatné, to jest jeho schopnost fungovat tak, jak má. Pravidla češtiny, která jsou institucionalizována a probírána v nedělních přílohách novin, se téměř výhradně týkají pravopisu a gramatiky, zatímco to, co bychom měli dělat, abychom mluvili smysluplně, abychom srozumitelně vyjadřovali své názory a abychom dokázali rozumně argumentovat, obvykle zůstává zcela stranou. Zdá se mi, že takové ulpívání na formě není něčím, s čím bychom se měli smířit. Symptomatický mi v této souvislosti připadá rozdíl mezi prostorem, který se v rámci našich škol věnuje formální stránce jazyka (pravopis, gramatika ap.) a tím, který se týká obsahu (mám pocit, že argumentovat či kriticky hodnotit text se u nás člověk naučí skutečně na málokteré, ne-li na žádné škole).
Už od Aristotela například existuje rozsáhlá literatura o tom, k čemu se anglicky říká fallacies of reasoning, to jest o chybách, kterých se lidé mají tendenci dopouštět v rámci usuzování a argumentace. (Je opět symptomatické že v češtině pro tohle vlastně nemáme žádný ustálený výraz.) A zadáte-li například internetovém knihkupectví Amozon.com do vyhledávače argumentation theory, objeví se vám sáhodlouhý seznam knih a učebnic na toto téma. V podstatě nic takového neexistuje v češtině a nezdá se, že by to někomu chybělo. (Ve škole přijde člověk do styku nanejvýš trochu s formální logikou, což bývá zpravidla v hodinách matematiky a většinou to nebývá setkání, ze kterého by si odnesl něco použitelného mimo tu matematiku.) Zdá se, že v Čechách je třeba hovořit "vytříbeně" v tom smyslu, že se dodržují pravidla české gramatiky a další kánony "vzdělanecké" mluvy (stanovící například, že do češtiny je přijatelné, ne-li přímo záhodné, vtahovat latinská či řecká slova, nikoli však už slova anglická; takže používat třeba slovo dehonestující je znak vzdělanectví, zatímco používat slovo byznys je znak buranství) atd. Zda se dodržují pravidla logiky a rozumné argumentace, to už nikoho příliš nezajímá.
Podívejme se na celou věc z trochu většího nadhledu: Lidská společenství se vždy řídí různorodými soubory pravidel. Takových pravidel bývá spousta, od těch, které jsou vtěleny v různých zákonících a jejichž dodržování je vynucováno nějakým represivním aparátem, až po všelijaká nepsaná pravidla, kterými se řídí jen někdo. Existence takových pravidel má samozřejmě dobrý důvod, vytváří prostor pro to, aby se spolu lidé v rámci daného společenství rozumně srovnali, aby mohli řešit různé problémy (nebo se třeba i jen bavit) společně, či aby byli chráněni před různými excesivními jedinci.
Pravidla se primárně týkají toho, co můžeme nazvat obsahem společenského života: brání násilí, vedou lidi k tomu, aby k sobě byli slušní, a umožňují různé formy interakce a spolupráce. Taková pravidla samozřejmě musejí mít nějakou formu, ta je ale arbitrární a nepodstatná: mají-li se lidé zdravit, pak je třeba zkonvergovat k tomu, co se za pozdrav bude brát, ale je-li to Dobrý den, Guten tag, zvednutí pokrývky hlavy či třeba zachrochtání, je nepodstatné. Podobně je to s celým jazykem: potřebujeme mít nějaký repertoár zvuků, které budeme používat - jaký, není příliš podstatné, nicméně nějak to vymezeno být musí.
Faktem ovšem je, že převážná většina těch, kdo se kriticky vypořádávají s tím, "jak dnes píšeme/mluvíme" (abych si vypůjčil název jedné z dnes již neexistujících novinových rubrik), či kteří pěstují "jazykovou kritiku" (jak tomu říká současný prominent sobotních příloh Mladé fronty dnes Petr Fidelius), se zabývá téměř výhradně formou. A to podle mne vyvolává zvrácený dojem, že podstatné není ani tak to, co říkáme (zda se vyjadřujeme souvisle, smysluplně a srozumitelně), jako to, jak to říkáme (zda správně skloňujeme, zda nevtahujeme do češtiny cizí výrazy, či zda nevršíme předložky). A já si myslím, že takové přesvědčení je nejenom hloupé, ale z hlediska budoucnosti našeho demokratického světa, který stojí a padá s tím, jak se dokážeme navzájem domluvit a nakolik jsme spolu schopni rozumně diskutovat, i velmi škodlivé.
Navíc hodnotit formu je vždycky ošidné. Jsou tu samozřejmě nějaká estetická kritéria, ta jsou ale většinou velmi vágní a mohou stěží opodstatnit autoritativnost, s jakou nám "jazykoví kritici" sdělují co "se má" a co "se nemá". (Vůbec, když se v nedělních přílohách novin dočítám, jak bych se měl oblékat, jaké víno bych měl či neměl pít, či jak bych měl mluvit, vždy je mi záhadou, kde mám hledat zdroj oné autoritativnosti, se kterou tyhle věci ti lidé, kteří o nich píší, předkládají. Jak vědí, co se má a co se nemá? Kde to zjistili nebo jaká vyšší bytost jim to zjevila, že to předkládají jako něco jednoznačně daného, co mohou nerespektovat jenom nekulturní burani? Tady si nemohu nevzpomenout na filosofa Martina Heideggera - který jinak nepatří mezi mé oblíbence - a na jeho varováním před oním das Man, generickým, universálně zdůvodňovacím podmětem: "ono se to tak dělá ...".)
Já si myslím si, že "jazykovou kritiku" bychom skutečně nutně potřebovali jako sůl - jak už jsem říkal v úvodu, jazyk nám může dobře sloužit jenom tehdy, když si ho budeme hledět. Hledět bychom si ho ovšem měli především z hlediska jeho obsahu, to jest z hlediska toho, jak nám slouží k tomu, k čemu nám je (k domlouvání se, řešení sporů, psaní románů ...), a nikoli fakticky pouze formy. O formu přece zas tak nejde (neříkám, že vůbec; mě taky občas komolení českého tvarosloví či gramatiky štve): vždy dám přednost tomu, kdo se bude vyjadřovat kostrbatě, neohrabaně a nespisovně, ale srozumitelně, před tím, kdo se bude vyjadřovat gramaticky a stylisticky vybroušeně, ale jeho projevy nebudou mít hlavu a patu. Jinými slovy se mi zdá, že se docela dobře můžeme řídit doporučením biskupa a filozofa Berkleyho, který měl za to, že bereme-li si ve svém myšlení příklad z učených, pak si můžeme ve své mluvě klidně vzít příklad z kdejakého sprosťáka.
Proč se máme vzdělávat v tom, jak mluvit a psát česky (případně jiným jazykem) a proč se máme starat o to, jak mluví či píší ostatní? K čemu je vůbec dobré, že my lidé máme jazyk? Na první pohled asi hloupá otázka: jazyk je přeci tak užitečný nástroj! Díky jazyku se přeci můžeme mezi sebou domlouvat, a navíc můžeme psát a číst knihy, točit a sledovat filmy, psát si deníky a poznámky, nadávat na poměry ... . (Filosof by k tomu řekl, že spíše než nástroj je jazyk přímo způsob naší, lidské existence a že bychom si vlastně ani nedokázali představit, jaké by to bylo nemít jazyk, neboť bez jazyka bychom byli tvory tak odlišnými od lidí, že se snad o tom ani moc nedá přemýšlet. Ale to teď nechme stranou.)
Zdá se být také zřejmé, že tak jako o každý jiný užitečný nástroj, i o jazyk je třeba pečovat, aby nám sloužil tak, jak má, bez potíží a poruch. A v tohle jsme, zdá se, my Češi skutečně dobří. Nejenomže máme, na rozdíl od některých jiných národů (třeba anglosasů), instituce, které mají pravomoc rozhodovat, co se s jazykem dělat smí a co ne (jestli psát filosofie se s či filozofie se z, ba dokonce jaká jména se mohou dávat dětem), ale intelektuálové zde o jazyce a o "jazykové kultuře" diskutují rádi a se zaujetím. (Spory o to, do jaké míry je salonfähig slovo Česko, už sice poněkud ustoupily do pozadí, pře o to, zda a jak v češtině přechylovat ženská příjmení či jaké termíny z cizích jazyků do češtiny vpustit, však zůstávají evergreenem.) Je ale tohle skutečně ten správný druh péče o jazyk?
Mě znepokojuje to, že jak ta institucionalizovaná péče, tak ona starost spontánně intelektuálská se soustředí téměř výhradně na formu jazyka a téměř zcela pomíjí to, co je na jazyku podle mne skutečně podstatné, to jest jeho schopnost fungovat tak, jak má. Pravidla češtiny, která jsou institucionalizována a probírána v nedělních přílohách novin, se téměř výhradně týkají pravopisu a gramatiky, zatímco to, co bychom měli dělat, abychom mluvili smysluplně, abychom srozumitelně vyjadřovali své názory a abychom dokázali rozumně argumentovat, obvykle zůstává zcela stranou. Zdá se mi, že takové ulpívání na formě není něčím, s čím bychom se měli smířit. Symptomatický mi v této souvislosti připadá rozdíl mezi prostorem, který se v rámci našich škol věnuje formální stránce jazyka (pravopis, gramatika ap.) a tím, který se týká obsahu (mám pocit, že argumentovat či kriticky hodnotit text se u nás člověk naučí skutečně na málokteré, ne-li na žádné škole).
Už od Aristotela například existuje rozsáhlá literatura o tom, k čemu se anglicky říká fallacies of reasoning, to jest o chybách, kterých se lidé mají tendenci dopouštět v rámci usuzování a argumentace. (Je opět symptomatické že v češtině pro tohle vlastně nemáme žádný ustálený výraz.) A zadáte-li například internetovém knihkupectví Amozon.com do vyhledávače argumentation theory, objeví se vám sáhodlouhý seznam knih a učebnic na toto téma. V podstatě nic takového neexistuje v češtině a nezdá se, že by to někomu chybělo. (Ve škole přijde člověk do styku nanejvýš trochu s formální logikou, což bývá zpravidla v hodinách matematiky a většinou to nebývá setkání, ze kterého by si odnesl něco použitelného mimo tu matematiku.) Zdá se, že v Čechách je třeba hovořit "vytříbeně" v tom smyslu, že se dodržují pravidla české gramatiky a další kánony "vzdělanecké" mluvy (stanovící například, že do češtiny je přijatelné, ne-li přímo záhodné, vtahovat latinská či řecká slova, nikoli však už slova anglická; takže používat třeba slovo dehonestující je znak vzdělanectví, zatímco používat slovo byznys je znak buranství) atd. Zda se dodržují pravidla logiky a rozumné argumentace, to už nikoho příliš nezajímá.
Podívejme se na celou věc z trochu většího nadhledu: Lidská společenství se vždy řídí různorodými soubory pravidel. Takových pravidel bývá spousta, od těch, které jsou vtěleny v různých zákonících a jejichž dodržování je vynucováno nějakým represivním aparátem, až po všelijaká nepsaná pravidla, kterými se řídí jen někdo. Existence takových pravidel má samozřejmě dobrý důvod, vytváří prostor pro to, aby se spolu lidé v rámci daného společenství rozumně srovnali, aby mohli řešit různé problémy (nebo se třeba i jen bavit) společně, či aby byli chráněni před různými excesivními jedinci.
Pravidla se primárně týkají toho, co můžeme nazvat obsahem společenského života: brání násilí, vedou lidi k tomu, aby k sobě byli slušní, a umožňují různé formy interakce a spolupráce. Taková pravidla samozřejmě musejí mít nějakou formu, ta je ale arbitrární a nepodstatná: mají-li se lidé zdravit, pak je třeba zkonvergovat k tomu, co se za pozdrav bude brát, ale je-li to Dobrý den, Guten tag, zvednutí pokrývky hlavy či třeba zachrochtání, je nepodstatné. Podobně je to s celým jazykem: potřebujeme mít nějaký repertoár zvuků, které budeme používat - jaký, není příliš podstatné, nicméně nějak to vymezeno být musí.
Faktem ovšem je, že převážná většina těch, kdo se kriticky vypořádávají s tím, "jak dnes píšeme/mluvíme" (abych si vypůjčil název jedné z dnes již neexistujících novinových rubrik), či kteří pěstují "jazykovou kritiku" (jak tomu říká současný prominent sobotních příloh Mladé fronty dnes Petr Fidelius), se zabývá téměř výhradně formou. A to podle mne vyvolává zvrácený dojem, že podstatné není ani tak to, co říkáme (zda se vyjadřujeme souvisle, smysluplně a srozumitelně), jako to, jak to říkáme (zda správně skloňujeme, zda nevtahujeme do češtiny cizí výrazy, či zda nevršíme předložky). A já si myslím, že takové přesvědčení je nejenom hloupé, ale z hlediska budoucnosti našeho demokratického světa, který stojí a padá s tím, jak se dokážeme navzájem domluvit a nakolik jsme spolu schopni rozumně diskutovat, i velmi škodlivé.
Navíc hodnotit formu je vždycky ošidné. Jsou tu samozřejmě nějaká estetická kritéria, ta jsou ale většinou velmi vágní a mohou stěží opodstatnit autoritativnost, s jakou nám "jazykoví kritici" sdělují co "se má" a co "se nemá". (Vůbec, když se v nedělních přílohách novin dočítám, jak bych se měl oblékat, jaké víno bych měl či neměl pít, či jak bych měl mluvit, vždy je mi záhadou, kde mám hledat zdroj oné autoritativnosti, se kterou tyhle věci ti lidé, kteří o nich píší, předkládají. Jak vědí, co se má a co se nemá? Kde to zjistili nebo jaká vyšší bytost jim to zjevila, že to předkládají jako něco jednoznačně daného, co mohou nerespektovat jenom nekulturní burani? Tady si nemohu nevzpomenout na filosofa Martina Heideggera - který jinak nepatří mezi mé oblíbence - a na jeho varováním před oním das Man, generickým, universálně zdůvodňovacím podmětem: "ono se to tak dělá ...".)
Já si myslím si, že "jazykovou kritiku" bychom skutečně nutně potřebovali jako sůl - jak už jsem říkal v úvodu, jazyk nám může dobře sloužit jenom tehdy, když si ho budeme hledět. Hledět bychom si ho ovšem měli především z hlediska jeho obsahu, to jest z hlediska toho, jak nám slouží k tomu, k čemu nám je (k domlouvání se, řešení sporů, psaní románů ...), a nikoli fakticky pouze formy. O formu přece zas tak nejde (neříkám, že vůbec; mě taky občas komolení českého tvarosloví či gramatiky štve): vždy dám přednost tomu, kdo se bude vyjadřovat kostrbatě, neohrabaně a nespisovně, ale srozumitelně, před tím, kdo se bude vyjadřovat gramaticky a stylisticky vybroušeně, ale jeho projevy nebudou mít hlavu a patu. Jinými slovy se mi zdá, že se docela dobře můžeme řídit doporučením biskupa a filozofa Berkleyho, který měl za to, že bereme-li si ve svém myšlení příklad z učených, pak si můžeme ve své mluvě klidně vzít příklad z kdejakého sprosťáka.