Současná podoba Evropské unie je v některých ohledech neuspokojivá. Znamená to, že bychom se měli se sjednocování Evropy rozloučit a stáhnout se zpátky do ulit svých národních států?

Občas se, víceméně proti své vůli, stanu někde v hospodě svědkem filosofických debat. Jedna, kterou jsem zažil již před mnoha lety, ještě v době, kdy jsme nebyli v Evropské unii, mi obzvlášť utkvěla v paměti. Začala, jako téměř každá taková debata, nadáváním našim tehdejším politikům, ze kterého vzešlo usnesení, že všichni ti politici bez rozdílu, jsou idioti, darebáci a parchanti (to nejsou přesně ta slova, která tam zněla, překládám to do publikovatelnější podoby). Pak se ale řeč stočila na Evropskou unii, což se rychle změnilo na další nadávání. A když jsem se zeptal, proč vlastně do té Unie tolik nechtějí, dostalo se mi zcela překvapivé odpovědi: "To bychom si přeci nemohli vládnout sami!"

Co vadí na Unii vzdělanějším a s fakty obeznámenějším lidem než těm, kteří o ní diskutují pouze v hospodě? Že jde, jak říká prezident Klaus, o strukturu, která je spíše "postdemokratická" než demokratická, což znamená, že v těchto strukturách mají skutečnou moc nikoli volení politici, ale úředníci? To mně, přiznám se, vadí taky. (I když si myslím, že kritici ty negativní rysy Evropské unie s oblibou velmi nafukují.) Ale co z toho plyne? Že bychom měli sjednocování Evropy odpískat a vrátit se k osvědčeným národním státům? Zdá se mi, že jediná věc, která z problematičnosti současných evropských struktur skutečně plyne, je ta, že bychom se měli vyvarovat struktur, které by nebyly pod přímou kontrolou našich volených zástupců (jak je to v současné době částečně s Evropskou komisí a jejím rozsáhlým byrokratickým podložím). Z tohoto poučení neplyne nic o tom, zda by mělo být státem, ve kterém žijeme, Česko či něco většího, například Spojené státy evropské. Zdá se mi tedy, že vedle možnosti zcela demontovat současné evropské struktury je tu i možnost tyto struktury rychle přebudovat ve standardní demokratické struktury federálního evropského státu.

Mimochodem, uvažovat o národních státech jako o něčem osvědčeném se mi zdá být velmi velmi nepřípadné. V čem se zaručeně osvědčily, bylo vyvolávání válek. Každý národ totiž čas od času přepadá pokušení myslet si, že on je nějak lepší než ty ostatní, že je nějak vyvolený či povolaný vládnout některým jiným. Excesy jako německý národní socialismus byly nejpatrnější, ale zárodky nesnášenlivosti k jiným národům dřímaly a dřímají pod povrchem jakéhokoli, byť umírněného a civilizovaného nacionalismu. Myslím tedy, že z tohoto hlediska není národních států co litovat.

Je tu ovšem samozřejmě otázka, zda může tak mnohonárodnostní stát, jakým by byla sjednocená Evropa, fungovat. Nevím, jestli stát sdružující tolik národů má nebo měl v historii lidstva nějakou obdobu (domnívám se, že ano), ale určitě ještě nikdy neexistoval stát, který by vznikl sjednocením tolika států, které za sebou měly tak dlouhou samostatnou historii. Je jasné, že z tohoto hlediska je namístě jistá obezřetnost.

Naopak ale musíme vidět, že naše státy v rámci Evropy už tak jako tak postupně státy být přestávají; ztrácejí základní atributy toho, co stát státem dělá. Nemáme již vůbec žádné hranice; a nemyslím, že by toho někdo litoval. Prakticky již ani nemáme armádu, která by byla schopná samostatně fungovat. (Je pravda, že armády evropských zemí nejsou přísně vzato součástí evropského sboru, ale sboru NATO; nicméně NATO se – samozřejmě s významnou výjimkou USA – s Evropskou unií do velké míry překrývá a utvoření evropské armády jako relativně samostatné součásti visí ve vzduchu.) Vlastní měnu sice ještě máme, ale mnoho zemí v Evropě již ji nemá a my je nepochybně budeme následovat. Navíc, jak ukazuje současná situace Řecka, společná měna nemůže dlouhodobě existovat bez toho, aby byla do nějaké míry společná i hospodářská politika. (Je tu samozřejmě obdoba dilematu problému celé Evropské unie v menším: buďto zcela zrušit, nebo naopak rychle dotáhnout do konce; polovičatě to, zdá se nejde.)

Na druhé straně je zřejmé, že i v rámci federace si jednotlivé státy mohou ponechat rozumnou míru autonomie. Jak vidíme na příkladu USA, mohou mít do jisté míry samostatné zákonodárství a soudnictví. I hospodářská politika zůstává do nějaké míry samostatná (dokonce do té míry, že federální stát může i zažít něco, co se blíží bankrotu - viz současná situace americké Kalifornie).

V devatenácté století se vyvinulo pojetí národa jako jakéhosi organismu; jako něčeho, co má svou vlastní povahu, svoje vlastní zájmy, ne-li přímo svou vlastní duši. Samozřejmě že nakolik jsme stále - ať už vědomě nebo nevědomě - poznamenáni tímto antropomofrním viděním národů, natolik budeme mít tendenci vidět sjednocování Evropy jako prosazování zájmů těch silných (to jest početných) národů na úkor zájmů těch slabých (malých). Je ale třeba si uvědomit, že národ ve skutečnosti žádné zájmy nemá, zájmy má vždy jenom nějaká lidská bytost. A zájmy třeba německého knihkupce jsou v dnešní Evropě rozhodně blíže zájmům českého knihkupce než zájmům třeba německého farmáře či profesionálního sportovce.

Co tedy vlastně chtějí hájit ti, kteří se ještě dnes ohánějí našimi národními zájmy (v čele s naším panem prezidentem)? Je tu samozřejmě něco, co je s naším (tak jako s kterýmkoli jiným) národem spojeno a co je v našem zájmu operovávat – to jsou věci, které můžeme nazvat kulturním dědictvím (zejména jazyk a historické památky). Ale jakmile o národech přestaneme uvažovat jako o bytostech s vlastním rozumem, musíme vidět, že tady národní zájmy končí – skupinový zájem nikdy nemůže být ničím jiným než součtem zájmů členů této skupiny, a v dnešní propojené Evropě každý z nás sdílí spoustu zájmů s příslušníky různých skupin (profesních kolegů, zastánců obdobných politických názorů, …) Představa, že se jako malý národ staneme obětí velkých národů se v dnešní Evropě stává podobným anachronismem, jako představa, že naše husity zardousí španělští a francouzští katolíci.

Bylo by samozřejmě nejlepší nechat sjednocování Evropy onen pomalý, víceméně přirozený vývoj, jakým probíhá teď. Ale já mám obavu, že to prostě nejde; kromě toho, že mezistádia produkují onu přebujelou byrokracii a parademokracii, jak to dnes vidíme, tu podle mne hrozí skutečná marginalizace Evropy v rámci globalizujícího se světa. Státy, které jsou dnes na vzestupu (zejména státy skupiny nazývané BRIC - Brazílie, Rusko, Indie, Čína) nespojuje vůbec nic jiného než to, že jsou veliké, a dá se předpokládat, že do budoucnosti světa již brzy nebudou schopny mluvit žádné země, které na to nebudou dost velké. Ostatně jak už to říkal ten Svatopluk s těmi pruty ...