Znáte ten vtip o pánovi, kterému u dveří zazvoní patnáct centimetrů vysoká smrtka s kosou, a když se pán diví, že je tak mrňavá, smrtka mu řekne, ať se do toho neplete, protože ona si jde pro jeho křečka?
Tak asi na stejně velkého kostlivečka jsem nedávno narazil v zelené krabici, která před lety přišla od tehdejšího ministra vnitra Ivana Langera do instituce, pro niž mám čest pracovat.

Ke krabici byl přiložen dopis, v němž stálo něco v tom smyslu, že pan ministr se nechává poroučet a ctěnému úřadu posílá na ukázku společenskou hru, jež výrazně zlepší fungování policie. Na krabici pak bylo napsáno jednou „Policie“, několikrát „Pomáhat a chránit“ a vevnitř to chrastilo.

Tenkrát neexistoval nejmenší důvod něco takového vůbec otevírat, natož hrát a nezdálo se ani, že se kdy naskytne. Až letos. Jednoho dne přišla do instituce na návštěvu mladá dáma, doprovázená prvňáčkem, kterému nadělili ve škole nečekané volno. Měla co k vyřizování, a tak jsme chlapečkovi, aby netropil alotria, hru otevřeli. Vevnitř bylo jakési Člověče, nezlob se ve variantě s překážkami. Na herní desce z bytelného papundeklu byla namalována silnice, několik domečků, hřiště s matkou, dvěma dětmi a pedofilem v nedalekém křoví, hasičárna se čtyřmi hasiči, jeden zloděj aut i s ukradeným vozem, jedno nabourané auto se zřejmě opilým řidičem, jeden lupič plížící se od vykradeného domu, muž, jemuž právě utíkají králíci z kotce, sedm policistů a stejný počet policí zřejmě dosud neustanovených civilistů, patrně svědků. Taky návod s informací, že jde o stíhací hru pro 2 až 6 hráčů, kterou vyhraje ten, jehož figurka jako první dorazí přesným hodem do cíle. Aby to nebylo zas tak lehké, hráči se nejen mohou stejně jako v Člověče, nezlob se vyautovat, ale navíc jim stojí v cestě řada překážek: odklopené kanály uprostřed vozovky, značky dej přednost a zelené karty. Ty jsou nejzáludnější: když figurka skončí na políčku s kartou, její vodič musí obrátit skutečnou kartu z přiloženého balíčku.

Namátkou jednu otáčím a stojí na ní tato slova: Policisty vašeho útvaru prověřuje inspekce. Házíte ještě jednou. Padne-li liché číslo, inspekce zjistila spáchání trestného činu, jdete o tento počet polí vzad. Padne-li sudé číslo, inspekce žádné pochybení nezjistila, jděte o tento počet polí vpřed. Dole pak poselství z ministerstva: je kladen důraz na vnější kontrolu. Čtvrtý pilíř reformy Policie ČR. Už jste se vzpamatovali? Sahám podruhé naslepo do paklíku karet: Pracujete na případu drobných krádeží v domovních sklepech. Bohužel však nemáte dost informací, protože obyvatelé domů jsou k věci pasivní. Jdete o tři pole zpět. A opět ministerské poselství: V policii se dosud nevžil způsob práce ve stylu „Community Policing“ – občané nemají zatím v policii příliš velkou důvěru. Druhý pilíř reformy Policie ČR... Těch karet je tam ještě třicet.

Nemusím snad vysvětlovat, proč nebohé dítě dalo před touhle skvělou hrou přednost pastelkám. Kdo však ji má hrát? Nikdo jiný než samotní policisté mě nenapadá. Představuju si je, jak trudnomyslně sedí na vachcimře, házejí kostkou, čtou ty karty, vztyčují pilíře policejní reformy. Venku zatím pobíhají zloději, bourají auta, králíci brzdí provoz na vozovce. Jenže ani policisté, přes všechny ty vtipy, co se o nich vyprávějí, přece nemohou být tak padlí na hlavu aby tohle hráli.

Zeptám se autora, napadá mě, na koho že myslel. Jenže na celé krabici, na návodu, na desce není jediné slovíčko, kdo to vymyslel, namaloval, vyrobil. Taky dostal zaplaceno. Že bych se zeptal ministra? Jenže, kde je mu konec… Navíc, podle toho, co se píše v novinách, padají na něj plné skříně jiných a o hodně větších kostlivců. Tenhle kostliveček, obávám se, ten vypadne z krabice fakt sotva na jeho golfové polobotky.

Psáno pro Radio Česko