Gesto, které nejspíš splaskne
Miloš Zeman se chystá založit prezidentský fond na splacení státního dluhu. Má to ale své háčky.
Zatímco odcházející prezident využívá málem každého dne, aby sbíral pomyslné body do pomyslného citačního indexu soutěže o pozornost (často i za cenu ztráty kytičky v soutěži slušnosti), prezident nadcházející si dává s vědomím pětileté honitby na čas. Výraznější zásek učinil až minulý týden, když v Novém Veselí nejen poděkoval věrným voličům, ale nás ostatní seznámil s plánem založit „takzvaný prezidentský fond, kam by všichni přispívali na splácení státního dluhu.“ Je to gesto, které si zaslouží hned víc přívlastků: na jedné straně silné, sympatické a symbolické, na druhé straně však populistické, problematické a předem odsouzené k splasknutí jak propíchnutý nafukovací člun.
Připomeňme si jen pár detailů, jak je podala zpráva ČTK. Miloš Zeman oznámil, že sám hodlá do fondu odevzdávat třetinu prezidentského platu a vyzve ještě lépe situované donátory, aby se přidali. Oznámil i minimální vklad, který má činit 160 tisíc korun: je to zhruba tolik, kolik jeden každý z nás v České republice právě teď dluží, když si státní dluh podobně jako HDP rozpočteme na hlavu. „Protože tím vykoupíte z dluhového otroctví jednoho člověka,“ cituje Zemana ČTK.
Silný je už užitý příklad vykoupení z dluhového otroctví, vnesení konkrétní naděje jednotlivce do abstraktního oceánu čísel s mnoha nulami. Každý přece víme, že viset 160 táců je malér, zvlášť když člověk bere jen šestnáct, zatímco dlužit víc než jeden a půl biliónu je brnkačka, protože to už je starost těch, komu je ten šťastlivec dluží. V oboru silně působících obrazů byl Miloš Zeman mistr odjakživa, jeho první vstup do veřejného prostoru jimi byl přímo poset, a byť nebyly nejpřesnější, vždycky zapůsobily. (Až později zdegenerovaly do podoby čehosi, čemu se říká ‚Zemanovy bonmoty‘, i když čím dál častěji by se daly označit taky za ‚Zemanovy šlápoty do hnědého‘.)
Sympatické je, že nastupující prezident chce osobním příkladem povolat i další ze světa mocných, aby dali najevo zodpovědnost za ostatní tím, že se dobrovolně vzdají pro ně velmi zbytné části osobního bohatství. Není až tak důležité, že ten nápad nemá z vlastní hlavy, že je to v podstatě variace na gesto geniálního investora a miliardáře Warrena Buffetta, který v roce 2011 vyzval v New York Times, aby mu výrazně zvedli daně, neboť do státní pokladny odvádí nižší podíl ze svých příjmů než jeho sekretářka. A nebo, že je to jen rozšíření gesta francouzského prezidenta Françoise Hollanda, který loni, rovněž několik dnu před tím, než se ujal prezidentské funkce, oznámil, že sobě i členům vlády sníží plat rovněž o 30 procent.
Ve stanovení minima vkladu se však skrývá první mělčina, na ní může Zemanův člun ztroskotat: ač dosud sám sebe důsledně definoval jako prezidenta dolních 10 miliónů, oslovuje teď stanovením minima horních 10 tisíc. Už první ohlasy sesbírané serverem iDnes naznačily, že v těch sférách se na city zas až tolik nehraje, že potenciální donátoři nemají v úmyslu sanovat nahnilý stát (Babiš) nebo že mají pocit, že dost odvádějí už na daních povinných (Rusnok). V českém prostředí dosud neexistuje žádná obdoba amerických Patriotic Millionaries, kteří se za Buffeta postavili, a ani nelze předpokládat, že česká vláda se pokusí podobně jako Obamova administrativa apel institucionalizovat. (Ostatně, ani Obama v prostředí mnohem víc ovlivněném protestantskou etikou neuspěl.)
Zemanovo gesto však v sobě nese ještě další symboliku – odkaz na jiné fondy, jejichž cílem byla stabilizace českého národního, respektive státního projektu. Vnáší je tam slůvko všichni, pokud tedy nešlo o freudistické přeřeknutí. Historicky prvním fondem, do něhož všichni přispívali, byla sbírka na Národní divadlo, obohacená požárem o dramatický efekt, jaký by si nikdo nevymyslel. Národní divadlo přece tehdy bylo symbolem dosud neexistující, avšak žádoucí české státnosti. Podruhé, už konkrétně, přispívali všichni na finanční stabilitu nového státu v roce 1918, kdy byla zahájena sbírka na Zlatý poklad republiky. Říkalo se tomu tehdy Půjčka národní svobody.
Přesně o půl století později v létě roku 1968 přišla třetí a zatím poslední sbírka, do které přispívali všichni a na Fond republiky jen do invaze armád Varšavské smlouvy složili 190 miliónů korun a 60 kilo zlata. I když poté ochota dávat citelně poklesla, o rok později na něm bylo 279 miliónů a 86 kilo zlata. Na co byly sebrané peníze a zlato vynaloženy se ovšem konkrétně nikdo nedozvěděl. Jiří Bašta v textu „Zlatý poklad“ Fondu republiky z roku 1968 (Paměť a dějiny, 2008/2) však konstatuje, že fond byl standardně účetně spravován a jeho zneužití tehdejšími pohlaváry se neprokázalo. Jak ale poukázal už Zbyněk Petráček (LN, 14.2.), jeho zmizení v černé díře komunistického hospodářského šlendriánu spolu s absolutní erozí důvěry v státem inspirované či vynucované sbírky na všeliké Fondy solidarity, vnímané veřejností jako příspěvky na nákup kalašnikovů pro marxistické povstalce kdekoli způsobily, že ochota podpořit státní úsilí na tomto poli zcela erodovala. Ne však ochota podpořit dobrou věc – viz například spontánní studentská sbírka na pomoc zemětřesením stižené Arménii už v roce 1988(!).
Tento rozpor – silná schopnost solidarizovat se v případě, kdy do procesu nevstupuje stát (včetně politických stran, jež ho spravují) a naopak mizivý zájem podpořit cokoli, k čemu nás stát vyzývá, přetrvává dodnes. Nejen jako důsledek normalizační okoralosti. Sám stát (i strany) má čím dál horší pověst. Za těch dvacet neudělal nic, čím by si své občany k sobě nějak emočně připoutal. České vlastenectví je pořád o hodně víc etnické, než občanské. Nedivme se proto tomu rozporu.
Takže se obávám, že ani na to Národní, kde to všechno začalo, by dnes stát nevybral. Proč taky, když tam, pokud vím, chce akorát nastavovat procesy.
Vyšlo v Lidových novinách, 18. 2. 2013
Zatímco odcházející prezident využívá málem každého dne, aby sbíral pomyslné body do pomyslného citačního indexu soutěže o pozornost (často i za cenu ztráty kytičky v soutěži slušnosti), prezident nadcházející si dává s vědomím pětileté honitby na čas. Výraznější zásek učinil až minulý týden, když v Novém Veselí nejen poděkoval věrným voličům, ale nás ostatní seznámil s plánem založit „takzvaný prezidentský fond, kam by všichni přispívali na splácení státního dluhu.“ Je to gesto, které si zaslouží hned víc přívlastků: na jedné straně silné, sympatické a symbolické, na druhé straně však populistické, problematické a předem odsouzené k splasknutí jak propíchnutý nafukovací člun.
Připomeňme si jen pár detailů, jak je podala zpráva ČTK. Miloš Zeman oznámil, že sám hodlá do fondu odevzdávat třetinu prezidentského platu a vyzve ještě lépe situované donátory, aby se přidali. Oznámil i minimální vklad, který má činit 160 tisíc korun: je to zhruba tolik, kolik jeden každý z nás v České republice právě teď dluží, když si státní dluh podobně jako HDP rozpočteme na hlavu. „Protože tím vykoupíte z dluhového otroctví jednoho člověka,“ cituje Zemana ČTK.
Silný je už užitý příklad vykoupení z dluhového otroctví, vnesení konkrétní naděje jednotlivce do abstraktního oceánu čísel s mnoha nulami. Každý přece víme, že viset 160 táců je malér, zvlášť když člověk bere jen šestnáct, zatímco dlužit víc než jeden a půl biliónu je brnkačka, protože to už je starost těch, komu je ten šťastlivec dluží. V oboru silně působících obrazů byl Miloš Zeman mistr odjakživa, jeho první vstup do veřejného prostoru jimi byl přímo poset, a byť nebyly nejpřesnější, vždycky zapůsobily. (Až později zdegenerovaly do podoby čehosi, čemu se říká ‚Zemanovy bonmoty‘, i když čím dál častěji by se daly označit taky za ‚Zemanovy šlápoty do hnědého‘.)
Sympatické je, že nastupující prezident chce osobním příkladem povolat i další ze světa mocných, aby dali najevo zodpovědnost za ostatní tím, že se dobrovolně vzdají pro ně velmi zbytné části osobního bohatství. Není až tak důležité, že ten nápad nemá z vlastní hlavy, že je to v podstatě variace na gesto geniálního investora a miliardáře Warrena Buffetta, který v roce 2011 vyzval v New York Times, aby mu výrazně zvedli daně, neboť do státní pokladny odvádí nižší podíl ze svých příjmů než jeho sekretářka. A nebo, že je to jen rozšíření gesta francouzského prezidenta Françoise Hollanda, který loni, rovněž několik dnu před tím, než se ujal prezidentské funkce, oznámil, že sobě i členům vlády sníží plat rovněž o 30 procent.
Ve stanovení minima vkladu se však skrývá první mělčina, na ní může Zemanův člun ztroskotat: ač dosud sám sebe důsledně definoval jako prezidenta dolních 10 miliónů, oslovuje teď stanovením minima horních 10 tisíc. Už první ohlasy sesbírané serverem iDnes naznačily, že v těch sférách se na city zas až tolik nehraje, že potenciální donátoři nemají v úmyslu sanovat nahnilý stát (Babiš) nebo že mají pocit, že dost odvádějí už na daních povinných (Rusnok). V českém prostředí dosud neexistuje žádná obdoba amerických Patriotic Millionaries, kteří se za Buffeta postavili, a ani nelze předpokládat, že česká vláda se pokusí podobně jako Obamova administrativa apel institucionalizovat. (Ostatně, ani Obama v prostředí mnohem víc ovlivněném protestantskou etikou neuspěl.)
Zemanovo gesto však v sobě nese ještě další symboliku – odkaz na jiné fondy, jejichž cílem byla stabilizace českého národního, respektive státního projektu. Vnáší je tam slůvko všichni, pokud tedy nešlo o freudistické přeřeknutí. Historicky prvním fondem, do něhož všichni přispívali, byla sbírka na Národní divadlo, obohacená požárem o dramatický efekt, jaký by si nikdo nevymyslel. Národní divadlo přece tehdy bylo symbolem dosud neexistující, avšak žádoucí české státnosti. Podruhé, už konkrétně, přispívali všichni na finanční stabilitu nového státu v roce 1918, kdy byla zahájena sbírka na Zlatý poklad republiky. Říkalo se tomu tehdy Půjčka národní svobody.
Přesně o půl století později v létě roku 1968 přišla třetí a zatím poslední sbírka, do které přispívali všichni a na Fond republiky jen do invaze armád Varšavské smlouvy složili 190 miliónů korun a 60 kilo zlata. I když poté ochota dávat citelně poklesla, o rok později na něm bylo 279 miliónů a 86 kilo zlata. Na co byly sebrané peníze a zlato vynaloženy se ovšem konkrétně nikdo nedozvěděl. Jiří Bašta v textu „Zlatý poklad“ Fondu republiky z roku 1968 (Paměť a dějiny, 2008/2) však konstatuje, že fond byl standardně účetně spravován a jeho zneužití tehdejšími pohlaváry se neprokázalo. Jak ale poukázal už Zbyněk Petráček (LN, 14.2.), jeho zmizení v černé díře komunistického hospodářského šlendriánu spolu s absolutní erozí důvěry v státem inspirované či vynucované sbírky na všeliké Fondy solidarity, vnímané veřejností jako příspěvky na nákup kalašnikovů pro marxistické povstalce kdekoli způsobily, že ochota podpořit státní úsilí na tomto poli zcela erodovala. Ne však ochota podpořit dobrou věc – viz například spontánní studentská sbírka na pomoc zemětřesením stižené Arménii už v roce 1988(!).
Tento rozpor – silná schopnost solidarizovat se v případě, kdy do procesu nevstupuje stát (včetně politických stran, jež ho spravují) a naopak mizivý zájem podpořit cokoli, k čemu nás stát vyzývá, přetrvává dodnes. Nejen jako důsledek normalizační okoralosti. Sám stát (i strany) má čím dál horší pověst. Za těch dvacet neudělal nic, čím by si své občany k sobě nějak emočně připoutal. České vlastenectví je pořád o hodně víc etnické, než občanské. Nedivme se proto tomu rozporu.
Takže se obávám, že ani na to Národní, kde to všechno začalo, by dnes stát nevybral. Proč taky, když tam, pokud vím, chce akorát nastavovat procesy.
Vyšlo v Lidových novinách, 18. 2. 2013