Komunistům přece, řekne si člověk okamžitě. Jenže uprostřed „těla“ zprávy ČTK z 29. května stojí, že „…Načasování Bushovy návštěvy v ČR se příliš nezamlouvá Asociaci českých cestovních kanceláří a agentur. Z jejího pohledu je to nejhorší možná doba - červen patří k měsícům, kdy metropoli navštěvuje nejvíce turistů.“
Žádná asociace světa snad kromě asociace prezidentů velmocí však nezmění zvyk hlav států G 8 scházet se zrovna v červnu, stejně jako praktické uvažování Bílého domu spojovat prezidentovy cesty na summit s návštěvami okolí, je-li tam co řešit.

Summit letos je v německém Heiligendammu a proto Praha, kde se dá řešit radar, polská Jurata (základny), Řím (první setkání s novým papežem, Tirana (Balkán a Kosovo) a Sofie (totéž).
Řekl bych ale, že provozovatelé cestovních kanceláří jsou asi jediní, kteří to s tím nezamlouváním myslí vážně. Ve své podstatě se každému jinému Bushova cesta do Prahy hodí, včetně komunistů. Proč těm pozitivně naladěným netřeba vysvětlovat. Ti ostatní Bushovy návštěvy rádi využijí ke zviditelnění, kteréhožto, budou-li zvlášť vynalézaví nebo brutálně útoční, se jim samozřejmě dostane, tak už mediální svět funguje. (Dost možná si svou porci pozornosti ukousnou i ti, které ani agenda jednání na Hradě ani téma konference v Černínském paláci, kde má mít Bush hlavní projev, vůbec nezajímá: americký prezident je vysoce ceněná značka, která je sice dokonale chráněná proti střelám všech ráží, nikoli však proti marketingovému parazitizmu kdekoho, kdo se chce svézt na vlně mediálního zájmu…)
Vedle radaru, „dopravních uzávěr“, menu na hostinách, počtu členů doprovodu atd., všechno pokud možno v jedné hladině pozornosti, budou hlavním tématem zájmu občanstva nepochybně víza, ač asi je těžko přestavit jinak než jako okrajový bod agendy. Je to jednoduché téma, každý, i ten, kdo v životě do Ameriky nehodlá jet, se cítí dotčen tou nespravedlností: oni nemusí, avšak my musíme. I Nancy Pelosiová souhlasí s José Barrosem, že by vízová povinnost neměla platit pro žádnou zemi Evropské unie… Jenže prosadit program visa waiver i pro nové členy EU bude vskutku tvrdý oříšek a málo těch, kdo si na něm budou chtít lámat řezáky.
Kdo se těší, jak se jednou, až vízový boj dovedeme do vítězného konce, vše změní a bude záležet jen na něm, jestli se ráno rozhodne a povečeří třeba v Atlantě, může být velice překvapen. Člověk nemusí být zrovna Viktor Navorski, aby skončil uvnitř letištního terminálu. Zrovna dnes má v Guardianu (www.guardian.co.uk) zajímavý komentář na související téma Timothy Garton Ash. Strážci pevnosti Amerika by si měli pamatovat, že na prvním dojmu záleží, říká Ash už v titulku a věnuje se peripetiím, které ztížený bezpečnostní režim na amerických letištích a hranicích přináší i člověku, který víza už dávno nepotřebuje. I u bezvízové přepážky na letišti se totiž někdo konkrétní rozhoduje, zda skrz vrátka pustí každého, kdo se před něj s pasem v ruce postaví a co všecko od něho bude chtít vědět. Přináší to mimochodem problémy i Americe – počet zahraničních studentů na tamních univerzitách, který vždy výrazně posiloval kreativní kapacitu země, ve školním roce 2003/4 poprvé od roku 1971 poklesl (Ash).
Jenže: i když slova „svět po 11. září“ zní už omšele, mají svůj význam, ať se nám to líbí nebo ne. Nikdo se nemůže divit, že se Amerika hodlá co nejúčinněji bránit nejen proti mezikontinentálním balistickým raketám, ale i proti jedné z nejefektivnějších zbraní 21. století zvané sebevražedný atentátník.