Díky za všechno, sire Charlesi
Česká filharmonie pod taktovkou britského dirigenta Johna Eliota Gardinera vzdala hold velkému ctiteli a neúnavnému propagátorovi české hudby, dirigentu siru Charlesu Mackerrasovi. Důstojně a symbolicky. Nástupce Mackerras nemá - nebo se najde?
V pátek 8. října měl v Praze Sir Charles Mackerras dirigovat galakoncert u příležitosti svých pětaosmdesátin, které by oslavil 17. listopadu. Když 14. července zemřel, nebylo snadné rozhodnout, jak s koncertem naložit a nebyl daleko od úplného zrušení. Spásný nápad nabídnout ho Siru Johnu Eliotovi Gardinerovi a také to, že vytížený britský dirigent nabídku na poslední chvíli nabídku přijal, si zaslouží velký dík.
Gardinerovou zásluhou se mohl koncert uskutečnit v atmosféře, která byla důstojná a místy velmi emotivní. Původně avizovaný program byl obměněn, ale pomyslná velká pětka českých skladatelů zůstala: Smetana, Dvořák, Suk, Janáček, Martinů. Gardiner částečně zopakoval díla, která hrál s Českou filharmonií na BBC Proms – Dvořákův Karneval a Martinů Šestou symfonii (zatímco Mackerras chtěl původně hrát Dvořákovu předehru V přírodě a Martinů Dvojkoncert). Ze Sukova díla zazněla Pohádka, místo původně plánované věty z Asraela. Neměli bychom zapomenout, že právě smuteční symfonie Asrael byla posledním velkým symfonickým programem, který před několika lety s Českou filharmonií Mackerras nastudoval – úplně posledním pak byly Martinů Tři fragmenty z Julietty a Dvořákův Holoubek. Z původního programu zůstala Smetanova Šárka a zejména dojemně symbolický závěr z Janáčkovy Bystroušky.
Na slávu české hudby spoléháme příliš
Začátek s Karnevalem a Šárkou byl všechno jiné než smuteční, ale to asi nevadí. V krátkém moderovaném rozhovoru pak Gardiner zavzpomínal na Mackerrase, zejména na jeho velkorysost a kolegialitu, „dirigenti se k sobě obvykle nechovají moc přátelsky, Charles byl výjimkou...“ Za orchestr promluvil první violista Jaroslav Pondělíček a řekl pozoruhodnou věc, „jeho návraty jsme vnímali s určitou samozřejmostí, možná příliš, a teď máme pocit dluhu. Děkujeme za vše, Sire Charlesi.“ Vzácná slova, kéž by takové naladění ve vztahu k lidem, kteří do tohoto orchestru mnoho vložili, vládlo v České filharmonii i jindy. V každém případě byl Mackerras posledním evropsky významným žákem Václava Talicha a poslední takto živou spojnicí s jeho odkazem. Řada skladeb z české hudby je dnes tak slavná, že o ně svět pečuje i bez nás. Bohužel na to doma všichni spoléháme příliš. Mackerrasova celoživotní práce zůstává i pro nás nenaplněnou výzvou.
Gardinerův vztah k české hudbě se srdečný a umělecky poctivý, i když by bylo mylné si koncert vykládat jako nějaké převzetí štafety. Mnoho věcí v českém repertoáru cítí jinak, a některé možná necítí vůbec. Například Karneval a svým způsobem u Šárku hraje Gardiner s přehnaně virtuózní operetní lehkostí. Také Martinů symfonii vede rychle k efektu orchestrálního tutti, takže lyrické a euforické dílo zní v jeho podání poněkud monstrózně. Orchestr ovšem vede k preciznosti, má jeho respekt a důvěru – a sám ho má upřímně rád, aniž by ho pořád dokola okázale vychvaloval. To všechno je v dnešní situaci cennější než fakt, že mu jemná lyričnost Pohádky Josefa Suka zůstává poněkud cizí, byť o ní od přítele Charlese určitě slyšel. Kéž by zvuk našich orchestrů byl sám o sobě takový, aby slavným hostujícím dirigentům napověděl ještě víc. Třeba by sem jezdili mnohem raději.
Poslední koncert Sira Chrlese Mackerrase na Pražském jaru roku 2007 na programu Janáčkovu Glagolskou mši a Elgarův slavný Violoncellový koncert se sólistou Stevenem Isserlisem. Krátkou videoreportáž z jednoho z posledních Mackerrasových vystoupení lze vidět zde:
(Psáno pro Lidové noviny)
V pátek 8. října měl v Praze Sir Charles Mackerras dirigovat galakoncert u příležitosti svých pětaosmdesátin, které by oslavil 17. listopadu. Když 14. července zemřel, nebylo snadné rozhodnout, jak s koncertem naložit a nebyl daleko od úplného zrušení. Spásný nápad nabídnout ho Siru Johnu Eliotovi Gardinerovi a také to, že vytížený britský dirigent nabídku na poslední chvíli nabídku přijal, si zaslouží velký dík.
Gardinerovou zásluhou se mohl koncert uskutečnit v atmosféře, která byla důstojná a místy velmi emotivní. Původně avizovaný program byl obměněn, ale pomyslná velká pětka českých skladatelů zůstala: Smetana, Dvořák, Suk, Janáček, Martinů. Gardiner částečně zopakoval díla, která hrál s Českou filharmonií na BBC Proms – Dvořákův Karneval a Martinů Šestou symfonii (zatímco Mackerras chtěl původně hrát Dvořákovu předehru V přírodě a Martinů Dvojkoncert). Ze Sukova díla zazněla Pohádka, místo původně plánované věty z Asraela. Neměli bychom zapomenout, že právě smuteční symfonie Asrael byla posledním velkým symfonickým programem, který před několika lety s Českou filharmonií Mackerras nastudoval – úplně posledním pak byly Martinů Tři fragmenty z Julietty a Dvořákův Holoubek. Z původního programu zůstala Smetanova Šárka a zejména dojemně symbolický závěr z Janáčkovy Bystroušky.
Na slávu české hudby spoléháme příliš
Začátek s Karnevalem a Šárkou byl všechno jiné než smuteční, ale to asi nevadí. V krátkém moderovaném rozhovoru pak Gardiner zavzpomínal na Mackerrase, zejména na jeho velkorysost a kolegialitu, „dirigenti se k sobě obvykle nechovají moc přátelsky, Charles byl výjimkou...“ Za orchestr promluvil první violista Jaroslav Pondělíček a řekl pozoruhodnou věc, „jeho návraty jsme vnímali s určitou samozřejmostí, možná příliš, a teď máme pocit dluhu. Děkujeme za vše, Sire Charlesi.“ Vzácná slova, kéž by takové naladění ve vztahu k lidem, kteří do tohoto orchestru mnoho vložili, vládlo v České filharmonii i jindy. V každém případě byl Mackerras posledním evropsky významným žákem Václava Talicha a poslední takto živou spojnicí s jeho odkazem. Řada skladeb z české hudby je dnes tak slavná, že o ně svět pečuje i bez nás. Bohužel na to doma všichni spoléháme příliš. Mackerrasova celoživotní práce zůstává i pro nás nenaplněnou výzvou.
Gardinerův vztah k české hudbě se srdečný a umělecky poctivý, i když by bylo mylné si koncert vykládat jako nějaké převzetí štafety. Mnoho věcí v českém repertoáru cítí jinak, a některé možná necítí vůbec. Například Karneval a svým způsobem u Šárku hraje Gardiner s přehnaně virtuózní operetní lehkostí. Také Martinů symfonii vede rychle k efektu orchestrálního tutti, takže lyrické a euforické dílo zní v jeho podání poněkud monstrózně. Orchestr ovšem vede k preciznosti, má jeho respekt a důvěru – a sám ho má upřímně rád, aniž by ho pořád dokola okázale vychvaloval. To všechno je v dnešní situaci cennější než fakt, že mu jemná lyričnost Pohádky Josefa Suka zůstává poněkud cizí, byť o ní od přítele Charlese určitě slyšel. Kéž by zvuk našich orchestrů byl sám o sobě takový, aby slavným hostujícím dirigentům napověděl ještě víc. Třeba by sem jezdili mnohem raději.
Poslední koncert Sira Chrlese Mackerrase na Pražském jaru roku 2007 na programu Janáčkovu Glagolskou mši a Elgarův slavný Violoncellový koncert se sólistou Stevenem Isserlisem. Krátkou videoreportáž z jednoho z posledních Mackerrasových vystoupení lze vidět zde:
(Psáno pro Lidové noviny)