Minulou středu 18. května si hudební svět připomněl 100. výročí úmrtí Gustava Mahlera. V Mahlerově působišti ve Vídeňské státní opeře řídil Daniele Gatti skladatelovu Devátou symfonii, Berlínští filharmonikové pozvali na mimořádný koncert Claudia Abbada a provedli Píseň o zemi. A na Pražském jaru v ten den zněla v obří sportovní hale Mahlerova Osmá symfonie, tzv. „Symfonie tisíců“: účinkovalo 320 sboristů, 160 orchestrálních hráčů, 8 sólistů a dirigent Christoph Eschenbach dílo spolehlivě vedl.


Umělecké výkony byly na velmi dobré úrovni, pořadatelé všechno zvládli a několik institucí spojilo své nejlepší síly. Mahlerova Osmá se kvůli velkým provozovacím nárokům hraje poměrně vzácně. Sám skladatel ji premiéroval v roce 1910 ve veletržní hale – a mnohé koncertní síně, a nejen ty pražské, jsou pro ní malé. Neméně zajímavé byly technické a organizační okolnosti takového koncertu. Provedení se opakuje ještě v Hamburku, tedy dalším městě Mahlerova působení, a ještě v Hannoveru. Na všechny tři koncerty se prodalo kolem 17000 vstupenek, z toho v Praze 4000 a v Hamburku 9500 – tolik lidí by do sportovní haly v Německu asi nepřišlo ani na papeže. Pro přepravu účinkujících z Prahy vyjel ve čtvrtek zvláštní Gustav Mahler Express s pěti sty hudebníků na palubě. Jednou se o tom bude psát jako se píše o gigantických provedeních korunovačních oper a o královských svatbách.

Díky profesionální péči pořadatelů proběhla akce velmi důstojně a ne nekulturně. Není pochyb, že posluchač získal ucelenější a lepší obraz tohoto díla, než když se před lety uvádělo v roztříštěné akustice Katedrály sv. Víta. I takto monumentální dílo vyzní v O2 aréně málem komorně a jakoby objektivně. Ze zadních řad působí orchestr a sbor jako takové městečko na dlani. Ozvučení sálu bylo profesionální a spíše decentní - získali jsme adekvátní zvukovou informaci. Zejména ženská část sólistického obsazení byla prvotřídní a mužská přinejmenším spolehlivá. Česká filharmonie i Symfonický orchestr severoněmeckého rozhlasu dobře hráli a všechny čtyři sbory zpívaly dobře samy za sebe i každý zvlášť (zejména ten chlapecký). Eschenbach držel skladbu v pomalejších tempech a nižších dynamických hladinách. Vlastně všechno dobré – jen má člověk jeden základní pocit: nějaké důležité osobně prožívané setkání posluchače s dílem se zde neodehrálo.

Hudba může zajímavě fungovat v mnoha netradičních prostorách. Nemyslím si, že by posluchači klasické hudby byli tak konzervativní, že by prostředí sportovní haly vůbec nesnesli. Je mnoho věcí, které si lze odmyslet. Jenže co si počít s tím, když ta hlavní a základní věc, to jest kontakt živého člověka s živě provozovanou hudbou, tady prostě nemůže vzniknout? Posluchači klasické hudby jsou podezíráni z toho, že chodit na koncerty na stejná místa a stále stejně oblečen už je jenom rituál – jenže v dnešní době se těžko vysvětluje, že si ze stejného sálu lze odnést desítky různých zážitků. S oblibou se tvrdí, že když Pavarotti přivedl operu na stadiony, mnoho lidí tím přilákal k opeře. Není důvod tomu věřit, je to jedna z velkých marketingových lží naší doby. Stejně tak není pravda, že když někdo zažije Mahlera v tomto „netradičním“ provedení, bude právě proto jeho hudbu vyhledávat.

Ačkoli má Mahlerova Osmá auru největšího díla všech dob, svádí po mém soudu k jistému intelektuálnímu snobismu – snad ještě víc než jiné jeho symfonie. Už jenom použití závěru druhého dílu Goethova Fausta – povinně úctyhodného díla, ve kterém se každý čtenář ztratí a nikdy ho nedočte (a to nejen v tištěném programu ve tmě O2 arény). Navíc vedle nesporné koncepční originality – je zde i stejná originalita hudební? A nepůsobí toto dílo stejně nakonec víc kvantitou, než hudební nápaditostí. Myslím, že i upřímný ctitel Mahlerovy hudby si má umět tyto otázky pokládat. Sám si dovedu představit, že být obklopen znějícím vesmírem lidských hlasů, může být jedinečný zážitek. Ale právě jedinečnost zážitku je to, čeho se posluchač v obří sportovní hale nemůže dočkat, ani kdyby přijel dirigovat svatý otec Gustav Mahler osobně.

(psáno pro Lidové noviny)