Zpráva, že mladý česká houslista Josef Špaček postoupil do finále Soutěže královny Alžběty v Bruselu jistě nemá ten ohlas, který by měl náš postup do finále v Mistrovství světa v hokeji. Špaček hrál ve finále toto pondělí, konečný výsledek se dozvíme v sobotu. Pro české interpretační umění je to ale senzační úspěch.

Soutěž královny Alžběty v Bruselu patří ve světě k těm nejprestižnějším a nejnáročnějším. Koná se ve čtyřech kategoriích, každý rok jedna, přičemž houslová je nejstarší, první ročník se konal v roce 1937 a zakladatelem soutěže byl jeden z největších virtuózů 20. století Eugene Ysaye, který se těšil osobní přízni belgické královny Alžběty. V roce 1938 se přidala kategorie klavírní, ale další ročník soutěže houslové se konal až v roce 1951, klavírní v roce 1952 a v roce 1953 přibyla kategorie skladatelská, a až v roce 1988 kategorie pěvecká. Bruselská soutěž se může pyšnit tím, že její první ročník vyhrál David Oistrach, jeden z největších houslistů 20. století. A první klavírní ročník o rok později Emil Gilels. A ani v poválečné historii není v seznamu vítězů nouze o slavná jména.

„Soutěž se dlouhodobě těší přízni královského páru a jejich přítomnost jí dává mimořádnou atmosféru,“ vzpomíná profesor Ivan Moravec, který byl čtyřikrát v porotě klavírní větve této soutěže. „Vnímám ji jako na jednu z nejlépe vedených a nejserióznějších, porotci tu mají například zakázáno sdělovat si mezi sebou své svoje dojmy, a to ani mimikou.“ Na listině vítězů (do 5. místa) dodnes žádné české jméno nenajdeme. Z úspěšných houslistů, které jsme u nás mohli svého času pravidelně slýchat, získala v roce 1976 páté místo Shizuka Ishikawa.

Výchova houslistů v Čechách

Z českých hudebníků v posledních letech vyhrávají světové soutěže hlavně smyčcová kvarteta (Bennewitzovo, Pavla Haase, Zemlinského), u sólistů, navíc v tak exponovaném oboru jakým jsou housle, to je velká vzácnost. Josef Špaček na sebe už stihl několikrát upozornit, vyhrál vícero soutěží a vedle toho se stal novým koncertním mistrem České filharmonie. Jako dítě začínal u paní Hany Metelkové, dále u Pavla Prantla a na Pražské konzervatoři u Jaroslava Foltýna. Suverénně vyhrál v roce 1999 Kocianovu houslovou soutěž a s tím přišlo pozvání na první letní kurzy do Spojených států. Již po prvním roce na konzervatoři byl přijat na prestižní školu Curtis Institute of Music ve Philadelphii, kde studoval u profesorů Idy Kavafiana, Jaimeho Paresa a Shmuela Askhenasiho. A mezi roky 2009 - 11 pokračoval ve svých studiích na Juilliard School v New Yorku ve třídě Itzhaka Perlmana. Letos šestadvacetiletý Josef Špaček má ale štěstí i na rodinné zázemí, díky kterému není žádným ctižádostivým sběratelem vavřínů.

Josefa Suka jsme mohli před padesáti lety pokládat za vizitku české houslové školy, dnešní situace je jiná. Rádi se vlastenecky chlubíme úspěchy našich hudebníků. Zároveň musíme dodat, že je to zrovna tak vizitka amerického školství. Se studiem v Americe si spojujeme obraz luxusního materiálního zázemí, o jakém se českým školám nesní, a všechny případné neúspěchy na to svádíme. Když se člověk ale ptá na atmosféru prestižního Curtisova institutu, zaujme hlavně něco jiného: přátelsky soutěžní atmosféra mezi studenty i mezi učiteli. Bývá bohužel časté, že i profesoři na sebe žárlí a student u jednoho účinně zakazuje žákovi, aby chodil na hodiny k nějakému rivalovi v oboru. Na americkém institutu vládla zcela opačná atmosféra. Zároveň se tam orchestrální i komorní hraní považovalo za důstojné a rovnocenné hudební obory – zatímco u nás je konzervatorista rovnou vychováván jako sólová hvězda, která si pak do života odnáší dojem, že skončila jen někde v orchestru…

Soutěž, která může změnit život

Postoupit do finále soutěže, kterou v roce 1937 vyhrál David Oistrach, v roce 1959 Leonid Kogan nebo v roce 1997 vycházející hvězda Nikolaj Znaider – to je v každém případě životní úspěch. Co z něj bude plynout dál ale závisí na mnoha dalších věcech. Na vítěze samozřejmě čekají světové koncertní agentury – ty se ale nemilosrdně vrhnou jenom na vítěze, protože budoucí kariéra přináší profit hlavně jim. Existují samozřejmě výjimky, např. slavný Gidon Kremer skončil v roce 1967 v této soutěži až třetí. A na prvním ročníku klavírní kategorie, kdy vyhrál Emil Gilels, skončil později legendární klavírista Arturo Benedetti Michelangeli až sedmý… Ale to byly jiné doby. Dnes je tlak agentur na výrobu pódiové hvězdy daleko silnější. A je stále důležitější, aby si mladí vítězové prestižních soutěží udrželi osobnostní integritu, nesázeli na rychlý úspěch a našli cestu, jak si dále udržet umělecký růst.
Od této sezóny je Josef Špaček koncertním mistrem České filharmonie. Mnozí jeho kolegové sledují webové stránky soutěže, kde nově najdeme jak obrazový jak zvukový záznam jednotlivých kol, s obrovským zájmem. „Hrozně mu to přeju, je to mimořádný umělec a zůstává přitom velice skromný,“ říká violista a šéf umělecké rady České filharmonie Jaroslav Pondělíček. A ředitel David Mareček je téhož názoru: „Sleduju to s napětím a s nadšením, je to úžasný úspěch.“ Při otázce, jestli se nebojí, že o nového koncertního mistra přijde, zatím zůstává klidný: „Doufáme, že nebude mít důvod odcházet a že bude mít dost prostoru i pro sólové hraní. Mohla by to být symbióza prospěšná jemu i České filharmonii.“ A kdo se chce ve sledování přidat, je to v době internetu docela snadné. zde

Rozhodnutí, jestli se věnovat sólové dráze anebo zůstat v orchestru bude ovšem nejtěžší pro samotného Josefa Špačka. Jak stručně charakterizovat to dilema? Už dnes hraje lépe, než všichni naši mediálně hýčkaní sólisté, kteří se vždy nechávají od novinářů titulovat přízviskem „houslový virtuos“. Je ale také řada vynikajících českých houslistů, kteří byli vynikajícími komorními hráči, ale bytostní a respektovaní sólisté se z nich nikdy nestali a je vlastně škoda, že kvůli snu sólové dráhy komorní hudbu opustili. Na každém dalším kroku bude tedy hodně záležet. V týdnu, kdy hraje Josef Špaček v Bruselu ve finále, kam postoupilo dvanáct uchazečů, zůstává všechno otevřené. Sledujeme teď Brusel skoro s větším napětím, než probíhající Pražské jaro. A musíme nakonec připomenout ještě jednu známou věc: Na mnoha důležitých místech světa se ví o této zemi díky hudbě a hudebníkům – a je otázka, jestli by dlouhodobé společenské priority naší hokejové velmoci neměly přece jen vypadat trochu jinak.