Je dobře, pokud jsou události spojené s Českou filharmonií nějak vnímány a prožívány v celospolečenském měřítku. I když nám ten zájem může připadat nárazový, nevyzpytatelný nebo podpořený marketingem. Kromě Národního divadla snad žádná jiná česká kulturní instituce nemůže ani pomyslet na takové množství mediálních ohlasů, jako náš „první orchestr.“ V posledních týdnech je situace o to nápadnější, že prakticky všem obdobným institucím se daří mizerně a prvenství České filharmonie nemá být nějaká automatická zásluha nebo výsada. O to víc bychom měli přemýšlet co dál.

Sám příběh České filharmonie je bohatý na inspirace, ale stejně tak plný zvratů a paradoxů. Dějiny významných institucí jsou tak či onak zrcadlem společenského a politického dění – a musíme se naléhavě ptát, na co přesně z těch složitých a rozporuplných dějin vlastně chceme navazovat.

Romantické časy a velká dřina

Když 4. ledna 1896 dirigoval Antonín Dvořák památný koncert, který se dnes považuje za datum vzniku České filharmonie, byl to už několikátý pokus v pořadí, jak založit v Praze stálý symfonický orchestr. Vlajkovou lodí se zdála být opera a divadlo. Zatímco dnes skladatelé usilují o to, aby jim Česká filharmonie zahrála nějakou novinku – a oni se tím stali slavnějšími – Dvořák byl ve zcela opačné situaci. Jeho mezinárodní sláva a poptávka po jeho hudbě byla důležitým impulsem proto, aby v Praze stálý orchestr vznikl. Podobně slavných jednotlivců bylo přirozeně víc – připomeňme alespoň houslistu Jana Kubelíka a skladatele i dirigenta Oskara Nedbala, kteří vedli orchestr na prvních zahraničních turné. Vypadá to jako prehistorické začátky - ale s jistou nadsázkou lze říct, že světová sláva několika českých skladatelů drží naše orchestry nad vodou dodnes. Jak ale víme, ani nejlepší skladatel nezmůže všechno.

Oproti institucím ve Vídni nebo Drážďanech je tu ale ještě jeden důležitý rozdíl. Zatímco orchestry jiných metropolí navazovaly na delší tradici dvorních kapel, Česká filharmonie vznikla opravdu jakoby zdola, jako jeden z mnoha uměleckých spolků tehdy bohatě rozvětvené občanské společnosti. Byl tu zřetelný vlastenecký náboj, ale také upřímná snaha nezůstat za hudební Evropou pozadu ve všech uměleckých oborech. Panuje určitá móda dívat se jakoby svrchu na toto vlastenecké nadšení – anebo si ho zužovat na jakousi propagaci toho „našeho českého“. Ale pokud jde o hudební dění, byli jsme rozhodně mnohem lepšími Evropany, než jsme dnes. Byla tu motivace poctivě soutěžit, a ne se jen vytahovat. Naši nejlepší hudebníci hrdě propagovali to své, ale živě se zajímali o všechno, co se v hudebním světě děje. Dokážeme dnes něco z toho napodobit – byť ve zcela jiných kulisách?

Skutečná světovost České filharmonie, její zvuk a styl – to ale přichází až později, s Václavem Talichem. Jeho životní příběh na pozadí několika režimů ukazuje všechna důležitá témata. Do čela orchestru byl zvolen orchestrálními hráči jako pětatřicetiletý (!) v roce 1918 – což samozřejmě koresponduje se vznikem Československa. Dvacetiletí První republiky pak je dobou památných úspěchů, ale také dobou neuvěřitelné – a dnes zcela nepředstavitelné – zkouškové dřiny. A to v podmínkách, kdy orchestr neměl jedinou dlouhodobou finanční jistotu a hrál ve Smetanově síni, protože Rudolfinum sloužilo parlamentu. Ač je kulturní politika Masarykovy republiky v mnoha ohledech vzorová, Talich musel zázemí pro symfonický orchestr neustále obhajovat. Klíčovou pozici a prvotřídní úroveň jí opravdu vydobyl. Byla to všestranná zakladatelská osobnost a za pozornost stojí nejen jeho nahrávky, ale i řada textů či rozhlasových projevů, kde znovu a znovu formuluje, k čemu tato země potřebuje kvalitní symfonický orchestr. Mezinárodní renomé a akcent na českost jsou tu opět v pozoruhodném souladu.

Světové uznání a hořké kompromisy

S Talichovým jménem je ovšem spojena také jedna z největších historických nespravedlností. V květnu roku 1945 byl nesmyslně zatčen a obviněn z kolaborace. Ačkoli byl očištěn, po roce 1948 mu bylo znovu zakázáno v Praze veřejně vystupovat. Částečné rehabilitace a návratu do pražských koncertních síní se dočkal až v roce 1954, což ale byl poslední rok jeho aktivního uměleckého působení. Osobní pomsta Zdeňka Nejedlého v podstatě Talichovi znemožnila šťastně završit i tak impozantní životní dílo. Jeho dodnes vydávaná diskografie vznikala od konce 40. let vlastně pololegálně – i komunistický režim koneckonců musel uznat, že vyvážet Talichovy nahrávky na západ je důležité a peníze, tehdy devizy, se hodily vždycky.

Samotná Česká filharmonie si během války a bezprostředně po válce získala mnohem věší společenský respekt. Talichův velmi mladý nástupce Rafael Kubelík po celou válku udržel českou hudbu na repertoáru – a po válce dirigoval jeden veřejný slavnostní koncert za druhým. Dosáhl toho, že filharmonie byla zestátněna přímo Benešovým dekretem už v říjnu doku 1945, což bylo v tehdejším kontextu velké vítězství. Položilo základ nové jistotě, ale i novému typu problémů.

Úspěšný a všemi oblíbený Rafael Kubelík v roce 1948 emigroval – a to nikoli z účelových, ale naprosto principiálních důvodů. Ač měl mezi tehdejšími politiky mnoho vlivných známých a byl znovu a znovu přemlouván k návratu, svým postojem vydal jasný signál, co si o nastupujícím totalitním režimu myslí. Mnozí mu určitě vyčítali, že ve složité situaci nechal orchestr na holičkách. Když se ale v roce 1990 vrátil zahájit první svobodné Pražské jaro, nebylo sporu o tom, kdo měl pravdu. Kéž bychom to vždycky dovedli vidět takto jednoznačně, jako v prvních polistopadových měsících.

Fungování České filharmonie za komunistického režimu můžeme vnímat jako zdařilý kompromis – pokud ovšem přistoupíme na to, že kompromis s totalitní mocí může být něco zdařilého. Je pravda, že velký symfonický orchestr těžko může být nějakým disidentským sdružením. A je také pravda, že na půdě loajální státní instituce mohlo existovat zázemí pro udržování kvality a pro řadu lidí, kteří měli s režimem své problémy. Za všechny jmenujme Ivana Medka. Vedle toho byla Česká filharmonie právě tím poslušným státním orchestrem, který hrál při důležitých státních příležitostech – ale na rozdíl od mnoha smrtelníků směl jezdit po západním světě, sbírat vavříny a být i devizovým ekonomickým přínosem. Šéfdirigent Karel Ančerl byl pracant, kterého musel režim tolerovat – a díky němu má i Česká filharmonie svá „zlatá šedesátá“. Emigroval v roce 1968. Jeho nástupce Václav Neumann byl v éře normalizace velmistrem kompromisu – zachoval si ovšem natolik otevřené oči, že podpořil signatáře Několika vět „už“ půl roku před Listopadem 1989. Do té doby velmi prominentní instituci, která se za oblíbeného šéfa postavila, tím v podstatě zachránil společenský kredit.

Jeden krok dopředu a dva zpátky

Psát o posledních dvaceti letech v takto širokém historickém kontextu jde velmi špatně. Česká filharmonie nicméně hledá svou polistopadovou identitu stejně pracně a klopotně, jako celá společnost. Její tradice jí dává některé výhody, ale také úplně jinou zátěž a také jinou odpovědnost. Chce být privilegovaným orchestrem, který jen těží ze svých výhod? Anebo chce být místem, kde se bez kompromisů má rodit nejvyšší možná kvalita? A jak široká je její „společenská odpovědnost“? Má spočívat jenom v krásné hudbě opředené vlasteneckými řečmi? A jak připomenout nekompetentním politikům, kteří každoročně rozhodují o státním příspěvku, jak má skutečná kulturní politika vypadat? Samozřejmě to není jenom úkol dirigentů a hráčů České filharmonie. Jejich vlastní odhodlání a dobrá sebereflexe v tom ovšem hraje klíčovou roli. Skoro nikdo dnes neumí srozumitelně a jednoznačně říct, co od klíčových kulturních institucí chceme. Výzev z minulosti zůstává mnoho – ale dnešní dobré zprávy o návratu Jiřího Bělohlávka by nám rozhodně neměly stačit. Přes všechny historické rozdíly by stejně bylo nejzajímavější, kdyby se podařilo nějak navázat na Talichovu éru. Nikdo si ale dnes neumí představit, jak velká práce to byla.

(Psáno pro Lidové noviny)