Jsem na své čtrnácté cyklistické cestě, tentokrát po jihovýchodní části afrického kontinentu.

Mikrobusem z Maunu do Nata
Nerad jezdím dvakrát stejnou trasu. Proto jsem se rozhodl vrátit se do Naty autobusem a odtud pokračovat zase vlastními silami. Ve středu jsem zjistil, že mohu jet jen velkým linkovým autobusem, do jehož zavazadlového prostoru se kolo s otočenými řídítky vejde. Autobusy odjíždí denně ve 12:30.

Měl jsem fůru času. Poválel jsem se ráno ve stanu a asi hodinu si četl svůj Kindle. Opulentní snídaně sestávala z ham and eggs ze tří vajec, okurky, rajčat, jogurtu a pomeranče. Zapil jsem to žejdlíkem kafe. Potom jsem rozdělil poslední kapitolu mého blogu na dva díly, aby se to rychleji načítalo. Rozloučil se se skvělým kempem a s každým členem personálu, což byli až na jednu výjimku rodinní příslušníci.


Vyjel jsem do pět kilometrů vzdálené internetové společnosti, kde jsem hodlal protlačit několik včerejších videí na web. Mají tři dny zavřeno, adaptace prostor. Zajel jsem na autobusový terminál, měl jsem dvě hodiny času do odjezdu autobusu. Dvouhodinové čekání nemiluji, a tak jsem zkoumal možnosti. Mikrobus pro 18 pasažérů měl malý přívěs. Šel jsem za řidičem, jestli mne vezme. "Když tam to kolo naložíš, tak pojedeš". Sundal jsem brašny, mezitím průvodčí uvolnil v přívěsu místo a poté mi kolo pevně přivázal provazem.


A už to frčelo. V autobuse jsem urval poslední místo na dvojsedačce u paní, jejíž pozadí bylo na tu úzkou dvojsedačku tak akorát. Mě tam zbývalo místo tak na půl zadku, žádný komfort. Musel jsem se na ní tlačit, abych nespadl do uličky na posledního pasažéra sedícího na obráceném odpadkovém koši. Přitom jsme si povídali kdo kam jede a tak dál. Můj těsný tělesný kontakt spolucestující zřejmě považovala za snahu o sblížení.

"Líbí se ti botswanský holky?", ptala se mne. "Jo, jsou fakt pěkný", odpověděl jsem zdvořile a o vysoké promořenosti populace AIDS jsem se diplomaticky nezmiňoval. Tím padly veškeré zábrany. "Chceš mne?", šokovala mne přímým dotazem. "Ale ty jedeš do Francistownu, já do Naty", povídám, abych ji nemusel přímo odmítnout. "Nevadí, vystoupím v Nata", pravila rezolutně. No to jsem zrovna tak potřeboval. Šrotovalo mi v hlavě, jak ji odmítnout a přitom neurazit. Pak mne to napadlo. "Hele, je moc vedro, radši si uděláme selfíčko". Zabralo to a do konce cesty už žádná nabídka nepadla.


V autobuse jsem byl jediný běloch. Malý dvouletý chlapeček, který seděl na mamince přes uličku, z pohledu na mne vždy dostal psotník. Teprve až se dvě hodiny prospal, dokázal se podívat na bledou tvář a modré oči bez toho, aby propadl v hysterický pláč. Musím říci, že už barvu kůže vůbec nevnímám. Spíše si všímám povahových vlastností, bezstarostnosti místních, spokojenosti s momentálním stavem a sklonem smát se jakýmkoliv kravinám. A hlavně spontánnosti. V autobuse byl mladík, který se celou čtyřhodinovou cestu nakrucoval podle chraplavé hudby z reproduktorů a ve vypjatých pasážích povstal a tančil, přestože byl z obou stran natěsno obložen spolucestujícími. Tohle musíte zažít.


Minule mne kemping v Pelican Lodge nijak nenadchl. Minul jsem ho a je dál až do Nata Lodge s očekáváním, že kemp bude lepší. Ani náhodou, kolo jsem protlačoval dvaceti centimetrovou vrstvou písku, abych se do kempu od recepce dostal (taky tam měli ceduli jen pro 4x4). Žádné stoly ani lavice, wifi slabá, k internetu jsem se vůbec nepřipojil. No, tu jednu noc to vydržím.

Bíno tancuj
Zapisoval jsem se v Nata Lodge na recepci. Recepční se mne ptala, co znamená Bina. "Jenom jméno, jiný význam to nemá", povídám. "A u nás to znamená tanec nebo tancuj." A hned mi začala za pultem předvádět, jak si ten tanec představuje. Přitom se vesele smála a vybízela mne "Bina bina".

Za zmínku rovněž stojí místní sekuriťák nepříliš pronikavého intelektu. Rozhodl se, že mé kolo koupí. Řekl jsem mu, že není na prodej, je to můj jediný dopravní prostředek. Trochu to ochladilo jeho zápal, ale vytrval. Po půlhodinách za mnou chodil s novou nabídkou, která tu předešlou navyšovala o závratných 50 pula (cca 105 Kč). S jiskrou v oku čekal, že mne konečně jeho nabídka ohromí a kolo bude jeho. Neměl jsem to srdce poslat ho do pihlele tmavé, ale ráno už jsem se ním odmítl bavit.

Po mizerné silnici připomínající tankodrom jsem opustil Nata Lodge a vydal se směrem ke 180 kilometrů vzdálenému Francistownu. Žádná pohodová jízda, pořád jsem civěl do zrcátek a v případě potřeby vypadl na kamenitou a rozrytou krajnici. Silnice A3, jedna z hlavních botswanských tepen, byla tak úzká, že dva protijedoucí kamiony to měly na knap. Pro mne tam prostě už místo nebylo. Dlužno dodat, že to řidiči kamionů kvitovali s povděkem, zatroubili a nebo poděkovali varovnými blikačkami.


Čeští inženýři znovu dobývají kdysi dobytou Afriku
Předjelo mě auto, zastavilo a řidič hned volal "ahoj". Martin Juchelka, český pracovník plzeňské Škodovky, byl evidentně rád, že vidí krajánka. Jel v protisměru, ale vrátil se, abychom si mohli pokecat. Bydlí ještě s kolegou v Palapye a dohlíží na instalaci škodovácké turbíny do nové elektrárny budované v blízkosti. Dal mi adresu hotelu kde bydlí a jestli mi to vyjde, rád se u nich zastavím.


Po pár kilometrech jsem uviděl u vjezdu na pozemek dřevěnou kostru připomínající iglú. Vyfotil jsem si ho a už u mne byl výrobce a chtěl za fotku dvacet pula. Povídám mu, neblbni, myslíš si, že kdybych měl peníze, že se budu v tomhle vedru mořit na kole. To vždycky zabere. Z byznysu sice sešlo, ale srdečně jsme si povídali alespoň čtvrt hodiny. Na pozemku má několik zkompletovaných stanových obydlí a poskytuje v nich ubytování za 60 pula na noc (tedy levněji než v kempu ve vlastním stanu). Slíbil jsem mu, že to dám na svůj web. Tak to tady máte.


Potom už to byla jen tvrdá makačka. Cyklocomputer mi naměřil maximálně 57 stupňů Celsia, průměrnou teplotu 41 stupňů. Pro představu, ohřejte si vodu na 57 stupňů a zkuste v ní udržet ruku. A v téhle suché pekelné výhni já tady jezdím ty svý stokilometrový trasy. Občas se objevila nějaká menší vesnice a já dokupoval pití. Zkusil jsem Sprite, nanic. Všechny sladké nápoje, včetně energetických jako Powerade, mi vysušují sliznice a pocit žízně ještě zvyšují. Voda, čaj a pivo, to jediné zde funguje.

Shánění vody
Bylo zřejmé, že budu spát na divoko a voda mi docházela. Zatímco piva a sladkých limonád jsem mohl koupit co hrdlo ráčilo, vodu nikdo neprodával. Nakonec jsem v Kulamogore objel tři garážové prodejny, až mi zavolali do čtvrté, kde měli v mrazáku tři půllitrovky vody. Nebylo to moc, ale s tím vydržím.


Najít místo na spaní bylo snadné. V této oblasti divá zvěř nežije, byl jsem v klidu. K večeři byla samozřejmě VPZ (večeře poslední záchrany). Dbám na to, abych měl vždy jednu v brašně. Tento gastronomický zázrak sestává ze dvou ingrediencí - plechovky fazolí v rajčatové omáčce a konzervě lančmítu. Díky velkému teplu jsou už v brašně předehřáté na 30 stupňů, stačí je lžící po vojensku bagrovat. Vzpomněl jsem si přitom na svého dávného spolupracovníka. Obědval vždy jenom sekanou v řeznictví s tím, že se jedná o nejlepší poměr proteinů k ceně.
Tento večer jsem navíc zaexperimentoval. Měl jsem v brašně sedmičku piva ještě z Maunu. Tekutinu jsem potřeboval, zkusil jsem to ohřáté pivo vypít. Nebylo to tak hrozné, jak jsem se obával. Pouze mi půlhodinu po vypití klesla víčka a já spal blažených 10 hodin až do ranního svítání v půl šesté.


Ráno mě trápil silný protivítr a k tomu silný provoz. Byla neděle a kamionů jezdilo víc než v pracovní dny. Nicméně těch 60 kilometrů do Francistownu bylo oproti včerejšku hračka.


Francistown
Druhé největší botswanské město, 150 tisíc obyvatel. Jedno z nejstarších měst zažilo rozkvět díky zlaté horečce, když geolog Karl Mauch objevil v okolí města zlato v roce 1860. Město má jedinou hlavní třídu souběžnou se železniční tratí z Kapského města do Káhiry (Rhodesův projekt). Její jméno - Blue Jacket - je na památku Sama Andersona, prvního může který prošel západní poušť Austrálie se svým ručně taženým vozíkem. A chodil oblečen pouze v modrých džínách.


Ve zmíněném centru jsou zastoupeny všechny významné obchody a supermarkety - Spar, Shoprite, Pick and Pay a Choppies. Ve Sparu jsem nakoupil jídlo - měli tam čerstvě upečené T-bone steaky, dal jsem dva kusy. K tomu jsem nabral bramborový salát, červenou řepu a zelený salát ze salátového baru. Maso se musí zapít pivem. To se však smí prodávat jen ve speciálních obchodech, nikoliv v supermarketu. Šel jsem do Tops (filiálka Sparu pro chlast). Bylo zavřeno, neděle má být věnována duševnímu rozjímání a tak se alkohol prodávat nesmí. Později jsem zjistil, že většina obchodů má v neděli buď zavřeno, nebo prodávají do 13 max 14 hodin. Pouze supermarkety do 17 hodin.


Jel jsem do kempu vzdáleného pět kilometrů od centra města a přitom narazil na City Inn. Ubytování jako v motelu, s kolem jsem bez problémů zajel do 40 metrů čtverečních velkého pokoje. Pouze wifi pomalá, ale to je tady všude. Dokonce mi prodali i pivo z hotelové restaurace, pohoda. Zbaštil jsem steaky, vypral a vyrazil do města. Tam chcípl pes, většina obchodů zavřených, nic se nikde nedělo. Alespoň jsem nakoupil zásoby, hlavně ovesné vločky, které jsem ráno dojedl. Město je spíše roztahaná vesnice a kdo se sem nedostane, rozhodně o nic nepřijde.