Část šestnáctá.
Jsem na své čtrnácté cyklistické cestě, tentokrát po jihovýchodní části afrického kontinentu.


Nechtěl jsem vyjet po dálnici. Našel jsem silnici R102 a po ní se přes dvacet kilometrů prodíral průmyslovou oblastí okolo durbanského přístavu. Centrum města je kompaktní a zajímavé, periferie jsou špinavé, roztahané, se silnicemi rozbitými od kamionů zásobujících přístav. Ten je údajně třetí největší na světě. Podle cvrkotu, který tam panoval v sobotu, bych tomu docela věřil.


Silnice mne dovedla na pobřeží a já projížděl zdejší letoviska aManzimtoti, uMgababa, Scottburg a další. Čím blíže k Durbanu, tím výstavnější, výškové hotely a řada drahých resortů. Vzdálenější destinace rozvoj teprve čeká, zatím jsou to ospalé rybářské vesnice.


Silnice R102 se odklonila od pobřeží. Tím se nabídka ubytování v kempech redukovala na nulu. Moc jsem se tím nezabýval. Věděl jsem, že nakonec stejně skončíme u pobřeží oceánu. Problém byl, jak se ukázalo, čas. Vnitrozemská silnice byla hornatá, mizerné kvality a tak jsem se na pobřeží dostal až těsně před pátou hodinou. V sobotu v provincii Kwa Zulu Natal je 17 hodin mezníkem - zavírají Liquer Stores. Já to stihl pět minut před pátou a mohl sledovat znechucené lidi, které už do obchodu s chlastem nepustili. Sobotu sice měli zkaženou, ale v této oblasti jsou obchody s alkoholem otevřené i v neděli, tak to budou moci dohnat.




Ve SPARu jsem koupil něco (co asi, pár stejků) k večeři a oblíbený půlkilový jogurt na snídani. Nejbližší kemp byl podle mé GPS vzdálen deset kilometrů. Bylo půl šesté, měl bych to stihnout. Na okraji Hibberdene jsem uviděl směrovku na Anchor Caravan Park. Nebyl na pláži, ale počasí stejně koupání nepřálo. Dojel jsem na bránu a strážný mne tam nechtěl pustit, že jsou tam všude rezidenční objekty. Donutil jsem ho, aby zavolal manažerovi Caravan Parku. Ten mu řekl, ať mne pustí.


V rozlehlém Caravan parku jsem byl osamocen. Vůbec jsem se tomu nedivil po zkušenosti se sekuriťákem. Majitel si řekl o 200 rand. Přišlo mi to hodně, ale nijak jsem to nekomentoval. Za deset minut mi přinesl pětilitrovou bandasku vody a 70 rand. Prý, že mne moc zkasíroval. "To ti nařídila manželka, viď", řekl jsem mu. "Máš pravdu", potvrdil, "a ještě vzkazuje, že tady můžeš být úplně zdarma". "Jen to ne", povídám, "co je zadarmo je blbý".

Potřeboval jsem vymyslet, po jaké silnici se vydat do East London. Nabízela se N2, ale nevěděl jsem, jestli po ní mohu jet. Z Durbanu to byla express way, na kterou kola nesmí. V mapě jsem našel hodně klikatou R61. Na mapě vypadala opravdu divoce a což teprve v reálu. Rozhodl jsem se odchytit nějaké policisty a s nimi to probrat.

Podařilo se mi kontaktovat sympatického poldu, který zrovna svačil poblíž Pick and Pay. Byl velmi ochotný, svačinu strčil do auta a důkladně to se mnou probral. Na R61 ani náhodou, šíleně hornatá a nebezpečné okolí. Na N2 mohu bez problémů, od Port Shepstone je to obyčejná highway. Ale nemám čekat žádnou idylu, krajnice spíše není a výšlapů v horách si užiju dosyta. Překvapil mne, když mi řekl, že můžu s klidem i na express way. "Ale je tam značka se zákazem kol", oponoval jsem mu. "Buď v klidu, tady jsi v Africe", odvětil policista.


S těmi kopci měl pravdu. Dupal jsem, funěl a dupal, ale z kopce jsem se v podstatě nesvezl. Pořád nahoru a docela strmě. V Paddock jsem si koupil od kuchařek u benzinové pumpy 30 dekový stejk a nacpal jsem se jím bez přílohy. Dobrá svačina a také večeře, jak se později ukázalo.


Potom se zatáhlo, mraky se válely po zemi a začalo drobně, ale vydatně pršet. Pláštěnku jsem tentokrát navlékl včas, nevypadalo to, že brzy pršet přestane. Poslední ubytování byla Lodge v Paddock, ale to jsem měl jenom 50 kilometrů. Připozdívalo se a bylo jasné, že budu spát nadivoko. Testoval jsem několik míst. Už jsem si skoro vybral místo ve vysoké mokré trávě, když se asi sto metrů ode mne objevila postava. Tak jsem zase jel dál.


Hostel není hostel
Na křižovatce s prašnou silničkou na Nqabeni jsem uviděl směrovku na hostel. Přání otcem myšlenky, bez váhání jsem tam vyrazil. Kolo jsem zaflákal červeným pískem a po dvou kilometrech byl u cíle. Hostel byla základní škola s ubytováním pro děti. Začalo se stmívat a já začal jednat. Sehnal jsem školníka a vnutil mu ideu, že se někde v rohu rozsáhlého travnatého pozemku vyspím ve stanu. Nic proti tomu neměl, ale šli jsme to konzultovat do vesnice s ředitelkou školy.


Ta po poradě s manželem rozhodla, že na školním pozemku ne. Ale můžu stanovat u nich na dvorku a nebo se vyspat v garáži. Zvolil jsem dvorek přestože pršelo. V garáži bylo na podlaze naváto cementu a nechtěl jsem si zničit spacák a samonafukovací matraci. Jejich děti - kluk a děvče - z toho měli velké představení. Postavil jsem pod jejich dohledem stan na vybetonovaném dvorku. Znovu jsem ocenil samonosný stan, který není nutné fixovat kolíky. Potom zodpověděl řadu zvídavých dětských dotazů. V garážové prodejně na vedlejší parcele jsem vykoupil všechny zásoby Mahewu, měli jenom litrovku a půllitrovku. Ty jsem vyzunkl k večeři a odebral se na lože přiměřeně znaven. Preventivně jsem si vzal magnézium, aby mne po té dnešní námaze netrápily v noci křeče.

Moc jsem se nevyspal. Místní pes se nehodlal smířit s mou přítomností a neúnavně štěkal bez ohledu na to, jestli je jedna nebo tři hodiny po půlnoci. Ráno na mne čekalo překvapení, zadní kolo bylo poloprázdné. Vyměnil jsem duši, na té původní jsem ale žádné píchnutí nenašel. Když už jsem byl v tom, namazal jsem řetěz a prostříkl SPD pedály. Paní ředitelka mi ještě udělala kafe a dva sendviče, opravdu skvělí lidé.

Ráno nepršelo, byla pouze mlha. Namáhavě jsem se vyšplhal do 27 kilometrů vzdáleného Hardingu. Tam jsem se ve SPARu preventivně nacpal. Zakoupené jídlo jsem snědl spolu s místními na dřevěné lavici před obchodem. Je vidět, že SPAR svým zákazníkům rozumí a taky se mu díky lavici neztrácí plastové přepravky, na kterých se při absenci lavice běžně sedí. Mezitím se rozpršelo. Hustý déšť, zima, výživné kopce a silný protivítr - prostě podmínky k zulíbání.

Strmá stoupání jsou nebezpečná. Kolo nemá potřebnou stabilitu a při troše nepozornosti nebo díky díře v silnici může vybočit i o metr do vozovky. To byl můj případ. Utažená zatáčka v prudkém stoupání, žádná krajnice a díra ve vozovce. Rychle jsem ji objel a to už na mne zoufale troubil kamion, který mi funěl na záda. Strhl jsem to ke krajnici, tam byl půl metru hluboký odvodňovací žlab. Do toho jsem taky nechtěl, takže další výkyv do silnice. Kamion naštěstí s rezervou dvou metrů projel a já z toho s klikou vyvázl. Ale bylo to fakt o fous.


Odpoledne přestalo pršet, mraky se zvedly a já konečně viděl, že ta námaha stojí za to. Krásné hory, vše šťavnatě zelené a překvapivě husté osídlení.




Kokstad
Celý den stoupání do kopců, ale závěr byl milosrdný. Posledních 15 kilometrů silnice do Kokstadu výrazně klesala. Těšil jsem se na pořádné jídlo a taky na pivo, které jsem včera musel vynechat. V centru spousta ubytovacích možností. Bohužel ani ty dražší neměly wifi, proto jsem dal přednost levnějšímu bydlení v Kibo Lodge. Obchody vzdálené 500 metrů, nemělo to chybu.


Večer jsem zjistil, že se mini SD karta s mapami v navigaci rozhodla odebrat na věčný odpočinek. Nešla ani naformátovat, musím koupit novou.
Ráno jsem se nemohl vynadívat na své kolo, jak po dvoudenním dešti "rozkvetlo". Mokrým hadrem, vydyndaným od uklízečky, jsem kolo otřel a hned to vypadalo výrazně lépe. Když už jsem byl v tom, namazal jsem řetěz a prostříkl a namazal pedály. Bylo to všechno suché a vydávalo skřípavé zvuky, které uchu pravověrného cyklisty neladí. Navíc jsem čekal zase nadbytek kopců a doufal, že s namazaným řetězem to půjde snáze.


Tentokrát to nebylo tak tvrdé. Prvních deset kilometrů stoupání o 350 výškových metrů a potom sešup dolů. Jasná obloha, ale protivítr silný a studený jako břitva. Zajímavé, silnice se kroutila, ale vítr to nezajímalo a foukal neomylně přímo do čenichu. Necelých třicet kilometrů a byl jsem v Mount Ayliff.

Zase bojuji proti apartheidu
Měl jsem chuť na nějakou omáčku. Ve SPARu jsem objevil telecí játra, dal jsem si je s rýží. Kolo jsem před obchodem nezamykal, bylo tam tolik lidí, že bylo pod dohledem. Vždycky vidím několik mladíků, kteří mne sledují a tak kolo pantomimicky zamknu. Tentokrát to asi moc nepomohlo, do obchodu za mnou přišel policista s tím, že se okolo něj vometají zdejší týpci a ať už si nakoupím, aby mi ho nemusel hlídat. Místní SPAR měl před obchodem lavice a stoly, kde lidé jedli jídlo nakoupené v supermarketu a klábosily (tvrdé y je správně, byly to převážně ženy). Spočítal jsem všechny bílé tváře, sedící u stolů. Ani jedna, vážení. Pouze já, hrdina rasového smíření, jsem se v poklidu najedl s tmavými spoluobčany. Mandela by mi určitě dal medaili, kdyby se toho dožil.








Protivítr mi dával hodně zabrat. Nejhorší to bylo v podvečer, kdy foukal nárazový vítr z devíti hodin a nekompromisně mne tlačil do silnice (zde se jezdí vlevo). Musel jsem brzdit ve sjezdech, abych měl kolo pod kontrolou. Na rozdíl od včerejška byl závěr hodně tvrdý. Na posledních deset kilometrů stoupání skoro o 300 výškových metrů. Mount Frere je opravdu Mount, tedy hora, a ve městě bylo také všechno do kopce. Poblíž mnou tušeného centra jsem se zeptal tří mladíků levantského původu na nějaké bydlení. Řekli mi, ať rychle vypadnu, tato část města je fakt o hubu. Nasměrovali mne na Ilita Guest House.


Jel jsem okolo hospody a dostal chuť na pivo. Kolo jsem dotlačil dovnitř, abych nemajetným, ale žíznivým, obejdům ztížil jejich manévrovací možnosti. Ty sahají od údajného poplatku za hlídání kola až k pokusům něco z kola ukrást. V guest housu měli naštěstí volný pokoj. Objednal jsem si večeři a snídani. Jít si ve tmě nakoupit do více než kilometr vzdáleného supermarketu by nemuselo dopadnout nejlíp.

Snídaně mi přišla dost drahá, na zdejší poměry. Přesto jsem udělal dobře, že jsem se nejel najíst do supermarketu. Mount Frere je hodně do kopce a já v těch strmých stoupáních dám tak 6 až 7 km/hod. To znamená, že kdyby po mne chtěl nějaký pěšák skočit, tak mne dostane. Zkoušeli to tři hujeři. Dva jsem zahnal jadrným českým posláním do pihele. S třetím to bylo obtížnější, ale kudlu neměl a tak jsem ho nějak ukecal.




Nicméně v Jižní Africe nejsou žádní zabedněnci. Chápou mnohem lépe než v naší domovině, že pitná voda bude brzy vzácnou surovinou. V Cape Town už dnes mají s vodou velké problémy a úřady vyhlásily tvrdé regulace, proti kterým místní masivně protestují. V Mount Frere bylo vidět na kopci několik velkých nádrží s vodou. Ale těžko říci, jestli jim to bude za pár let stačit. Česká republika, jako rozvodí střední Evropy, by měla začít dělat maximum pro udržení vody na svém území. Obávám se, že za chvíli nám to EU zakáže.






Zvědavá policistka mne včera kontrolovala na silnici, aniž by k tomu měla jiný důvod než to, že byla znuděná běžnými klienty v automobilech. Nicméně i já z ní zkoušel vymáčknout nějaké relevantní informace. Měla asi 40 kilogramů nadváhy, ale suverénně tvrdila, že do Mount Frere je to kousek (bylo to 50 kilometrů). Potom se ptala proč nejedu rovnou do Mthatha. Snažil jsem se jí vysvětlit, že kopce a silný protivítr mi ubírají spoustu sil. "Do Mthatha nejsou v podstatě žádné kopce", odvětila. No, v autě se to tak možná jeví, ale mne nestačí přitlačit plynový pedál, já to musím vydupat. Pravdu neměla, mrkněte na výškový profil trasy z Mount Frere do Mthatha.

Jasně začátek byl dobrý. Vydupat nad Mont Frere a potom sjet k řece Tina. Tam začalo táhlé stoupání, v jehož polovině na mne čekal u auta John z Cape Townu. Jel sice v protisměru, ale otočil to, abychom to mohli probrat. Jezdí s manželkou cyklistické expedice, ale jenom měsíční, víc času zatím nemají. Byli například v Iránu, Argentině a různě po světě. Loni byli v Rumunsku a tím pádem znal českou vlajku a věděl, že jsem Čech. Probrali jsem kde co, doporučil jsme mu Japonsko a Mexiko.

Jeho paní jezdí skoro denně a on jen na expedicích. Proto mu dává žena zabrat ve výživných kopcích, ale po čtrnácti dnech ji svou výkonností John dožene. Překvapilo mne, že jsme měli podobná omezení. Jihoafričané v době apartheidu také nemohli cestovat. Příčiny byly vnější - ostatní země je neuznávaly a nechtěly pouštět na své území. U nás to bylo naopak, vnitřní příčinou byl bolševik, který se bál o své postavení neschopných a všehoschopných, a proto zakázal lidem vidět jiný svět.




Mthatha
Půlmilionové město silně spjaté s Nelsonem Mandelou, který prožil mládí a dětství v blízkém okolí. Posledních dvacet kilometrů skoro pořád z kopce. To mne bavilo. Přijel jsem na hranici města. Po levici Superspar a řada dalších obchodů. Na navigaci se mi objevil Five game guesthouse, vzdálený 200 metrů. Wifi měli, to byla moje první podmínka. Majitel chtěl 800 randů za noc. Ukecal jsem ho na polovic. Dobrej kšeft, wifi fungovala skvěle, vedle pokoje vybavená kuchyně a k obchodnímu středisku pouhých 200 metrů.