Podle Davida Klimeše to byl Babiš, kdo udělal chybu, když nebyl ochotný přepustit ČSSD ministerstvo vnitra. Na první pohled to tak opravdu vypadá, ale při trochu pozornějším posouzení zjistíme, že to byla naopak ČSSD, kdo promarnil příležitost, která se již pravděpodobně nebude opakovat.

Kdybychom si odmysleli současné okolnosti jednání o sestavení vlády ANO a ČSSD a vzali v úvahu jen reálnou sílu poslaneckých klubů ANO a ČSSD, museli bychom nabídku, kterou učinil Babiš na konci jednání s Hamáčkem a Zimolou a která zahrnovala ministerstva zahraničí, spravedlnosti, práce a sociálních věcí, zemědělství a kultury, považovat za více než velkorysou. A za normálních okolností by po ní ČSSD bez váhání skočila. ANO má více než pětkrát tolik poslaneckých mandátů než ČSSD (78 vs. 15) a přitom by ve vládě mělo jen dvakrát tolik ministrů (10 vs. 5). Ale nejde jen o počet ministerstev, ale především o jejich relativní váhu. O významu ministerstvu zahraničí pro zviditelnění ČSSD není třeba hovořit, ale především ministerstvo práce a sociálních věcí je resort jako stvořený pro to, aby mohla ČSSD efektivně prosazovat svůj sociální program, což je přece těžiště její politiky. Babiš má také pravdu, že pokud chce ČSSD „hlídat“ další vývoj kauzy Čapí hnízdo, mělo by stát o ministerstvo spravedlnosti, ne vnitra, neboť státní zástupce, který spadá pod ministerstvo spravedlnosti, může trestní stíhání Babiše zastavit. A i ministerstvo zemědělství je resort, v němž se dají dobrou politikou získávat voličské hlasy.

Důvod, proč ČSSD trvala na ministerstvu vnitra i za cenu krachu jednání je o to nepochopitelnější, neboť předseda ČSSD Hamáček se v rámci ČSSD profiloval jako odborník na zahraniční politiku a zdá se být pro funkci ministra zahraničí dobře vybaven. Ve svém životopise uvádí mimo jiné

Hovořím anglicky, španělsky, německy a francouzsky, ovládám základy ruštiny a polštiny.
Mezinárodní politika se stala nejen mým koníčkem, ale hlavně náplní dalších aktivit. V letech 2006 - 2008 jsem byl viceprezidentem a členem vedení Světové organizace sociálně demokratické mládeže (IUSY). Zkušenosti jsem získával v regionální politice (zastupitelstvo Mladé Boleslavi i Středočeského kraje), v různých funkcích v rámci ČSSD, jako poradce předsedy vlády pro zahraniční politiku i jako předseda Zahraničního výboru v PSP ČR.

Svými jazykovými schopnostmi by tak mohl zastínit i Babiše. A jak jsem mu přál v blogu Šance pro Hamáčka mohl by jít ve šlépějích Hanse-Dietricha Genschera či Joschky Fischera, jejichž strany (FDP a Zelení) měly podobnou relativní váhu vůči svým velkým koaličním partnerům (CDU a SPD), jako má ČSSD vůči ANO a přesto výrazně ovlivnili nejen zahraniční, ale i vnitřní politiku Německa. Tuhle šanci, která ovšem vyžadovala skutečné vůdcovské schopnosti, Jan Hamáček bohužel promarnil.

Lze samozřejmě namítnout, že nežijeme v normálních poměrech a stejně tak mohl Babiš ministerstvo vnitra ČSSD pustit, ale nemohu se zbavit dojmu, že především Hamáček se Zimolou udělali všechno proto, aby k dohodě nedošlo, možná proto, že měli obavu, že by dohodu se sprostým obviněným Babišem stranické referendum neschválilo. Ať tak, či onak, ČSSD svým rozhodnutím dala panu prezidentovi další příležitost, aby ukázal, že vládnout se holt musí umět.