Reakce Jana Hamáčka, Pavla Poce, lídra ČSSD ve volbách do Evropského parlamentu, Jany Maláčové a dalších vedoucích představitelů ČSSD na debakl ve volbách do Evropského parlamentu ukazuje, že jsou jím upřímně překvapeni a bezradní v tom, jak na něj reagovat. Pokud jim chceme pomoci, měli bychom jim říci: „Milí sociální demokraté, máte slabého předsedu, který na svou funkci zjevně nestačí, a měli jste zoufale nezajímavý program do evropských voleb, který obsahuje hlouposti a vyslovené nesmysly a jímž jste nemohli oslovit ani ty, o nichž si myslíte, že by vás měli volit, tedy slovy Jany Maláčové ty „slabší a potřebné“, o mladé generaci vůbec nemluvě. A který jste si po sobě ani nepřečetli. Pokud chcete ČSSD skutečně „restartovat“, musíte si tyto skutečnosti uvědomit a rychle na ně reagovat, jinak pojedete i s restartovanou ČSSD nadále stejným směrem do propadliště dějin. A to není daleko.“

Výsledky voleb zjevně vedení ČSSD překvapily, Jan Hamáček reagoval slovy
„Výsledek je prostě tvrdá rána. Bolí nás to. Na analýzy příčin je brzy, ale nedokázali jsme voliče zaujmout správným tématem. A jako vládní strana nefungujeme jako protestní volba,"
Ano, ČSSD nedokázala zaujmout voliče správnými tématy, rozhodující pro budoucnost ČSSD bude, zda pochopí, proč. O volebním víkendu jsem byl po mnoha letech na tři dny v Karlových Varech se podívat, jak město vypadá. Běžel se také půlmaraton a ve městě plném lidí na mne z kandelábrů smutně zíral lídr kandidátky ČSSD Pavel Poc s červenou kartou v ruce a nápisem Nespravedlivé mzdy jsou faul! RNDr. Pavel Poc. Bylo mi ho upřímně líto, protože ten billboard svou zoufalou bezobsažností symbolizoval celou předvolení kampaň ČSSD.


ČSSD šla do voleb s Programovým argumentářem
ČSSD do evropských voleb ČSSD PRO FÉROVOU EVROPU: SEBEVĚDOMÉ PROSAZOVÁNÍ ČESKÝCH ZÁJMŮ!
který je ukázkou jak formou i obsahem odpudit přemýšlející voliče. Místo několika jednoduchých, ale dobře formulovaných a konkrétních hesel, které by mohly voliče zaujmout, je tam změť dvaceti důležitostí nesrovnatelných "férových" hesel, z nichž mnohé obsahují hlouposti a vyslovené nesmysly, dokumentující zarážející neznalosti jeho autorů. Uvedu tři (ležatě jsou citace z Argumentáře).

ZA STEJNOU PRÁCI STEJNOU MZDU JAKO V ZÁPADNÍ EVROPĚ. TO MUSÍ BÝT NÁŠ CÍL A TO JE FÉR!
Češi pracují déle než Němci, ale na konci měsíce nedostanou ani polovinu jejich platu. Není spravedlivé, že si lékař, učitel nebo dělník v automobilce přijdou za stejnou práci a více od¬pracovaných hodin na mnohem méně peněz než jejich protějšky v západní Evropě.
Členství v EU a přístup na společný trh za posledních 15 let českému hospodářství neskutečně prospěly. Průměrná mzda je oproti roku 2003 (16 905 Kč) dvojnásobná (33 840 Kč ve čtvrtém čtvrtletí roku 2018). Přesto Evropu doháníme pomalu, v Německu byla průměrná mzda v polovi¬ně minulého roku skoro třikrát vyšší než v Česku (95 508 Kč).

Autoři tohoto hesla ignorují několik elementárních skutečností:
• Neexistuje nic jako „mzda v západní Evropě“, mezi jednotlivými regiony Evropy existují obrovské rozdíly v bohatství měřeném DHP na obyvatele a přepočtené paritou kupní síly příslušné měny. Mezi nejbohatším regionem „staré EU“, Vnitřním Londýnem a regiony Norte v Portugalsku, Puglia v Itálii či Estremadura ve Španělsku je i přepočtení paritou kupní síly rozdíl faktorem DESET, což se přirozeně odráží i v obrovských rozdílech mezd za „stejnou práci“. Velké rozdíly jsou například i v samotném Německu: region okolo Hamburku je více než dvakrát bohatší než bezprostředně sousedící region Lȕneburg. Sama Praha je vysoce nad průměrem EU28 a je bohatší např. i než Horní Bavorsko.
• Samotný pojem „stejná práce“ má smysl jen pokud ho chápeme se započtením produktivity práce. A v ní například za Německem výrazně zaostáváme. Je "stejnou prací" sedět osm hodin v pokladně malého konzumu na vesnici jako sedět osm hodin v pokladně Lidlu na Jižním městě, kde pokladní projde rukama zboží za stokrát více peněz?
• Přepočtení paritou kupní síly lokální měny je nezbytný krok, chceme-li srovnávat úroveň mezd různých zemí. Nejde přece o to, kolik nominálně beru, ale co si za to koupím potom, co zaplatím všechny daně a odvody. Všichni vědí, že jedna Plzeň stojí na Staromáku či kolonádě v Karlových Varech necelé dvě Eura, zatímco skoro všude v západní Evropě třikrát tolik, podobně s cenou MHD, jídly v restauracích, náklady na bydlení apod. Pokud se srovnávají průměrné čisté mzdy přepočtené partou kupní síly, je poměr mezi průměrnou čistou mzdou v Německu a ČR jen cca 1,66.
• Podniky nejsou stejně ekonomicky úspěšné, a proto prostě nemohou svým zaměstnancům vyplácet za „stejnou práci“ stejné mzdy, i kdyby chtěly.

PLATIT DANĚ MUSÍME VŠICHNI, I NADNÁRODNÍ FIRMY. JE TO FÉR!
Nadnárodní firmy zneužívají svou ekonomickou moc a vyhýbají se daním. Je třeba využít síly EU vůči nadnárodním společnostem, aby danily v zemi, kde podnikají. Musíme v EU získat spojence pro řešení, které zkrotí velké ekonomické hráče a zabrání odlivu zisků. Je v zájmu všech členských zemí, aby se daně platily spravedlivě. Jen celá EU si troufne na Google nebo Facebook, tito giganti už dostali první rekordní pokuty za své nefér chování.
Jedním z nástrojů je zdanění nadnárodních gigantů, například bank. Jen tři největší české banky poslaly loni svým matkám do zahraničí dividendy celkem za 32,4 miliardy korun, o 6,2 miliardy více než v roce 2017. To není fér a mělo by se to napravit.
Daně nadnárodní firmy šidí, kde se dá. Normální člověk v Evropě zaplatí ze svých příjmů na da¬ních třetinu až polovinu, velké korporace často platí méně než procento. To se musí změnit. V posledních letech EU udělala velký pokrok a donutila nadnárodní firmy platit více.
Komentář:
• Věta o pokutách je matoucí. Google skutečně dostal rekordní pokutu od evropské komisařky pro konkurenci Margrethe Vestagerové ve výši 112 miliard Kč, nikoliv ovšem za nefér chování při placení daní, ale za zneužití dominantního postavení operačního systému Android tím, že v něm preferuje svůj prohlížeč Chrome a vyhledávač.
• Nadnárodní společnosti samozřejmě platí daně ve všech zemích, kde podnikají. Například mladoboleslavská Škoda Auto, a. s., která patří do nadnárodního koncernu Volkswagen, měla v roce 2017 čistý zisk před zdaněním 39,135 miliard Kč, z něhož zaplatila do našeho státního rozpočtu 19tiprocentní daň 7,284 miliard Kč a zisk po zdanění 31,840 miliard Kč, tedy téměř stejnou částku jako tři naše největší banky dohromady, vyplatila v roce 2018 svému jedinému akcionáři, jímž je VOLKSWAGEN FINANCE LUXEMBURG S.A. Takže to je podle ČSSD také nefér a je to třeba „napravit“. Jak, to ČSSD neřekla, ale představa, že akcionářům znemožníme čerpat dividendy z řádně zdaněného zisku, je v právním státě nepředstavitelná. A pokud by ČSSD chtěla udělat něco podobného jako se zdaněním církevních restitucí, mohli bychom se se zahraničními investory rozloučit.
• Tvrzení o výši daní „normálních lidí“ a velkých korporací je nesmysl. U nás „normální člověk“ s výše uvedenou průměrnou měsíční hrubou mzdou 33 840 Kč, který má slevu na dani jen pro sebe a nikoliv pro své nezaopatřené rodinné příslušníky, zaplatí z ní daň z příjmu ve výši 14 %, nikoliv třetinu až polovinu, to platí pro vyspělé západní země. ČSSD by měla ukázat prstem, které velké korporace u nás „platí často méně než procento svých příjmů“, jinak jde o pomluvu. ČSSD si možná plete zisk, z něhož firmy platí daně, s obratem, ale tím hůře pro ni.
• ČSSD ignoruje skutečnost, že podniky odvádějí do státního rozpočtu 34 procent z celkových vyplacených mezd na sociální (25 procent) a zdravotní (9 procent) pojištění a to bez ohledu zda mají zisk nebo nikoliv. Odvody podniků na sociální pojištění jsou pro státní rozpočet daleko důležitější než samotná daň z příjmu právnických osob a odvody podniků na zdravotní pojištění pokrývají většinu zdrojů financování zdravotní péče. Tyto odvody, zvláště odvody na sociální pojištění, jsou pro naše podnikatele obrovská zátěž a výrazně je znevýhodňují oproti zahraničním konkurentům. V Německu odvádějí podnikatelé na sociální pojištěni jen 12 procent vyplacených mezd a na povinné zdravotní pojištění kolem 7,5 procent.


Vrcholem a symbolem úrovně Argumentáře je heslo
BREXIT: PODVOD, LŽI A CHAOS. TO NENÍ FÉR!
v němž nám ČSSD sděluje radostnou zprávu:
Díky ministru vnitra a předsedovi ČSSD Janu Hamáčkovi máme zajištěna stabilní práva Čechů v Británii. Na oplátku očekáváme totéž pro české občany ve Spojeném králov¬ství. Na to upozornil náš ministr zahraničí Tomáš Petříček svého britského kolegu Jeremyho Hunta během březnové návštěvy Velké Británie.
To, že si Jan Hamáček ani nikdo z vedení ČSSD Argumentář nepřečetl, už ani nepřekvapí.


Reakce na debakl ve volbách do Evropského parlamentu jen připomněla, že ČSSD je vnitřně rozdělena na dva tábory, podle jedněch s ANO do vlády jít neměla, druzí Hamáčka naopak brání. Podle mého názoru nebylo chybné rozhodnutí jít s ANO do koalice, ale způsob jak ho ČSSD realizovala. Zcela zásadní a nepochopitelná chyba bylo rozhodnutí Jana Hamáčka navrhnout za ministra zahraničí Miroslava Pocheho, místo, aby toto klíčové ministerstvo řídil sám. Přitom zná jazyky, byl předsedou zahraničního výboru Poslanecké sněmovny a sám o sobě tvrdí, že zahraniční politika byla jeho koníčkem od mládí. Musel také tušit, že Zeman Pocheho nebude chtít jmenovat, neboť zrádcům neodpouští a Poche si v prezidentských volbách dovolil podpořit Jiřího Drahoše. Nechápu, proč to Hamáček udělal, ani proč mu někdo ve vedení ČSSD neřekl, „Neblbni Honzo, TY musíš být ministrem zahraničí, neboť jedině na tomto postu budeš dostatečně vidět a z něj můžeš Babišovi konkurovat." Tímto rozhodnutím a předem prohraným soubojem se Zemanem o jmenování Pocheho, v němž nakonec nedůstojně ustoupil a na ministra zahraničí navrhl Tomáše Petříčka, Hamáček prokázal, že na funkci předsedy ČSSD nemá. Petříček je sympaticky mladý muž s rozumnými názory na zahraniční politiku, ale ve vládě i ČSSD je to muší váha, kterou Zeman i Babiš ignorují. A přitom právě teď, kdy začíná klíčová debata o budoucnosti Evropské unie a její reformě, by mohl ministr zahraničí Hamáček ukázat, jaký vliv na vládu ČSSD má.
Chce-li Hamáček ČSSD skutečně pomoci, měl by si vzít příklad z bývalé předsedkyně sesterské sociálně demokratické strany SPD v Německu Andrey Nahles, která v neděli v reakci na výsledky voleb do Evropského parlament, v nichž SPD výrazně ztratila, oznámila rezignaci na post předsedkyně SPD a složila i poslanecký mandát. Jako důvod uvedla slabou podporu ve vedení SPD, tedy přesně to, co charakterizuje i situaci v naší ČSSD.
Nestačí ovšem jen změna předsedy, ČSSD si musí přiznat, že je třeba zásadně změnit svůj program a odhodit klasickou sociálně demokratickou veteš, která zaplnila i Argumentář k volbám do Evropského parlamentu. Strana, jejíž program je zaměřen jen na rušení poplatků a karenční lhůty ve zdravotnictví, zvyšování sociálních dávek a zavedení „spravedlivých důchodů", nemůže oslovit mladou ani střední generaci.


ČSSD by si měla vzít příklad z vývoje v britské Labour Party v osmdesátých a devadesátých letech minulého století. V roce 1980 byl do čela Labour party zvolen Michael Foot, který stranu posunul ve srovnání s érou Harolda Wilsona výrazně doleva. Do voleb v roce 1983 šel s Manifestem, který obsahoval mimo jiné jednostranné jaderné odzbrojení, zvýšení daní fyzických osob, návrat k intervenční hospodářské politice a sliboval zrušení Sněmovny Lordů, znárodnění bank a okamžitý odchod z Evropského hospodářského společenství (EHS), předchůdkyně dnešní Evropské unie. Po drtivé porážce od Margarety Thatcherové Foot rezignoval a na jeho místo přišel Neil Kinnock, který začal pomalu, ale systematicky Labour party posunovat do politického středu. Pod jeho vedení Labour Party opustila plán na znárodňování a odchod z EHS a výrazně omezila vliv odborů na její politiku a strana přestala také používat slovník třídního boje. To všechno přispělo ke zvýšení popularity Labour Party, ale přesto ve volbách v roce 1992 překvapivě prohrála s Konzervativní stranou, kterou již nevedla Thatcherová, ale poměrně nevýrazný John Major. Kinnock rezignoval a předsedou Labour Party se stal John Smith, který v modernizaci strany dále pokračoval a především dokončil definitivní odříznutí Labour Party od odborové centrály TUC (Trade Union Congres), která měla v minulosti na politiku Labour party dominantní vliv. Smith ovšem po dvou letech zemřel a na jeho místo nastoupil Tony Blair, který s heslem New Labour v roce 1997 drtivě vyhrál volby a tento úspěch ještě dvakrát zopakoval.

Od drtivé porážky v roce 1983 k drtivému vítězství Labour Party v roce 1997 to trvalo 14 let a podobně dlouho bude trvat i návrat „Nové ČSSD“, pokud ovšem dnešní vedení pochopí, že musí pozvolna připravovat půdu pro svého Blaira. ČSSD by proto měla v současné situaci hledat svého Kinnocka. Přál bych ji, aby ho našla co nejdříve a s ním začala svůj „restart".