V záplavě děkování studentům, disidentů, dělníkům a dalším osobám, které se na Sametové revoluci podíleli, zcela zapadlo jméno nejdůležitější, jméno člověka, který z upřímné snahy reformovat nereformovatelné se stal hrobařem Sovětské říše a jako součást svého plánu dal porobeným národům sovětského bloku svobodu.

PS. V roce 1990, rok po Dalajlámovi, získal Gorbačov Nobelovu cenu míru za "vedoucí roli v mírovém procesu, který dnes charakterizuje důležitou část mezinárodního společenství"



Jediný Jiří Hanák ve svém Posledním slovu v předvečer 17. listopadu po ironické poznámce ke slovům Miloše Zemana o jeho roli při Sametové revoluci zásadní roli posledního generálního tajemníka ÚV KSSS a prvního a zároveň posledního prezidenta SSSR Michaila Sergejeviče Gorbačova připomněl následujícími slovy

Ale to už nechme historii. Roli disidentů nepřeceňuji, režim samozřejmě nesvrhli. Sehráli však roli toho jediného nehřešícího, pro kterého byl Bůh ochoten zachránit Sodomu. Tam ho nenašel, v ČSSR však několik stovek lidí, odmítajících žít ve lži, a tedy ve hříchu, našel.
Transcendentního na pádu bolševické moci však mnoho nebylo. Rozhodl o tom šéf sovětských komunistů M. S. Gorbačov, který řekl svým satrapům, že vojensky už jejich moc zachraňovat nebude. Dostalo se mu náležitého vděku, ať od žoužele, ať od disidentů? Nevím o tom.

S Jiřím Hanákem plně souhlasím a je velmi smutné, že Gorbačova nezmínili při dlouhém rozhovoru na ČT24 17. listopadu večer na Národní třídě ani historik Tomáš Blažek a především Tomáš Halík. Ten zdůraznil důležitý vliv Ronalda Reagana, Margarety Thatherové a papeže Jana Pavla II i roli Solidarity v Polsku, ale o Gorbačovovi ani slovo. Řada lidí je přesvědčena, že SSSR zkolaboval proto, že ho uzbrojil Reagan a tehdejší režim nedokázal zajistit slušnou životní úroveň svých obyvatel. Například Mirek Topolánek prohlásil v projevu v Centru pro strategická a mezinárodní studia ve Washingtonu v únoru 2008 toto

Již v době studené války platilo, že vítězství nemůže být dosaženo čistě vojenskými prostředky. Ačkoli rozhodující pro porážku sovětského bloku nakonec bylo jeho „uzbrojení“ - především díky SDI - pro přechod k demokracii bylo důležité, že zde existovaly disidentské struktury připravené převzít moc a zahájit transformaci totalitního systému.

Tento názor ignoruje skutečnost, že Reaganova Strategická obraná iniciativa, pro níž se ujal název „Star Wars“ podle filmu George Lucase, se do konce 80.let nedostala ani vzdáleně do stavu funkčního systému a protože měla výslovně obraný charakter nemohla SSSR skutečně ohrozit. Představa že by sovětští generálové dobrovolně hodili ručník do ringu jenom proto, že by nedokázali vyvinout podobný systém, je naivní.

A neexistoval ani reálný tlak zevnitř sovětské společnosti. Po 70 letech života pod komunistickou diktaturou neexistoval nikdo, kdo by měl vzpomínky na předcházející dobu. Samozřejmě, velmi malá část společnosti měla představy o životě na západě a uvědomovala si stále se prohlubující zaostávání Sovětského svazu za západem v ekonomické oblasti, ale drtivou většinu sovětské společnosti to netrápilo, protože o tom ani nevěděla. Tehdy ještě neexistovat internet a do zahraničí se telefonovalo z budek na poště a hovory byly odposlouchávány. Režim, který 18 let budoval a ztělesňoval Brežněv a který po jeho smrti v listopadu 1982 po další tři roky udržovali silný, ale nemocný Andropov, jenž byl v jistém smyslu Gorbačovův mentor, a slabý a také nemocný Černěnko, mohl klidně fungovat řadu let dál a těch, kteří to chtěli bylo v nejužším vedení komunistické strany hodně, jedním z nich byl i hlavní Gorbačovův oponent Jegor Ligačov. To, že se po smrti Černěnka v březnu 1985 do funkce generálního tajemníka ÚV KSSS prodral teprve 54letý a zdravý Gorbačov, nebylo sice překvapení, protože za svého nástupce si ho přál již Andropov, ale nikdo si tehdy nedovedl představit, jak zásadní reformátor přichází.

Myslím, že by si éra perestrojky a glasnosti, kterou v dobré víře, že socialismu lze dát lidskou tvář Gorbačov nastartoval, zasloužila pozornost naší veřejnosti a zpracování historiky. Stejně tak i samotná osobnost Gorbačova. Sledovat jeho přeměnu ze standardních partajního aparátčíka na člověka, který opravdu „dumal pa novumu“, jak znělo jedno z hesel perestrojky a západ vnímal ne jako hrozbu, ale výzvu, jak dokázal navázat téměř přátelské vztahy s Reaganem, Thatherovou a Kohlem, bylo fascinující. Prožil jsem první tři roky Gorbačovovy vlády ve Spojeném ústavů jaderných výzkumů v Dubně u Moskvy a bylo pro mne nesmírně zajímavé sledovat, jak se ruská společnost začala na jeho výzvu probouzet a to v době, kdy u nás vládla ještě tuhá normalizace.

To, co bylo pro nás a celé sovětské impérium rozhodující, byla skutečnost, že v zahraniční politice se perestrojka projevila tím, že se Gorbačov zřekl doktríny omezené suverenity zemí socialistického tábora, kterou formuloval Brežněv v reakci na Pražské jaro a kterou odůvodňoval okupaci v roce 1968. Brežněv považoval hrozbu, že by se některá socialistická země odvrátila od socialismu ke kapitalismu, za problém nejen této země, ale i všech ostatních socialistických států. Sovětský svaz si tím vyhradil právo intervenovat v libovolné zemi východního bloku, ve které by existovalo takové nebezpečí. V projevu na zasedání 50. kongresu Polské sjednocené dělnické strany 13. listopadu 1968 řekl toto

Když se síly nepřátelské socialismu pokusí v některé socialistické zemi zvrátit vývoj směrem ke kapitalismu, je to problém nejen pro dotyčnou zemi, ale společný problém a záležitost všech socialistických zemí.

Gorbačov se sice Brežněvovy doktríny výslovně zřekl až na zasedání vrcholných představitelů zemí Varšavské smlouvy 6. července 1989 v Bukurešti, kde s pomocí maďarské delegace prosadil do usnesení "přísné dodržování národní nezávislosti, suverenity, rovnosti všech zemí a právo každé země na sebeurčení", ale v jednáních s vedoucími představiteli zemích socialistického tábora dával od začátku jasně najevo, že sovětské tanky jim už nebudou k dispozici. U nás a v NDR byly, ale byly i z obou stran Polska a i v Maďarsku byla jejich role při krvavém potlačení povstání v roce 1956 v živé paměti. Rozhodující byl ovšem jeho jednoznačný vzkaz Erichu Honeckerovi. Jeho manželka Margot později označila Gorbačova za zrádce. Kdyby Gorbačov nedával jasně najevo svůj postoj v otázce suverenity těchto zemí, nezačala by koncem druhé poloviny 80. let v Polsku a Maďarsku pozvolná cesta k demokracii. Maďarský ministr zahraničí Gyula Horn by 27. června 1989 nepřestříhával spolu se svým rakouským protějškem Aloisem Mockem hraniční dráty na Europa Pikniku u Šoproně a na jaře 1989 by polští komunisté nesouhlasili s prvními polosvobodnými volbami, které vedly k triumfu Solidarity a 24. srpna 1989 by generál Jaruzelski nejmenoval předsedou vlády Tadeusze Mazovieckého. Sovětské impérium by se jistě nakonec zhroutilo, ale mohlo to trvat mnohem déle a výsledek nemusel být tak jasný.

Podrobné líčení tohoto období a problémů, kterým Gorbačov musel čelit doma při prosazování své strategie je v knize Karla Pacnera Osudové okamžiky Československa. V této souvislosti upozorňuji také na komentář Libora Dvořáka, znalce Sovětského svazu a jeho společnosti, na ČR Plus 1. 11. 2019 Libor Dvořák: Kde by dnes Evropa byla bez Gorbačova? Dvořák v něm připomíná slova emeritního profesora východoevropských dějin na Göttingenské univerzitě Manfreda Hildermeistera, jenž si v článku v Neue Züricher Zeitung položil otázku

„Představme si, že na podzim roku 1989 by generálním tajemníkem sovětských komunistů nebyl Michail Gorbačov, ale Vladimir Putin. Došlo by v takovém, případě k pádu Berlínské zdi, k sametovým revolucím v zemích regionu mezi sovětským Východem a kapitalistickým Západem, k demokratické obrodě těchto zemí a ke znovusjednocení obou německých států?“

a sám si odpověděl „Odpověď na tyto otázky je zřejmě jednoznačná – sotva!“ Gorbačov se vděku ve své zemi nedočkal, ba právě naopak. Je mu zazlíváno to, za co bychom mu my měli být vděčni: že způsobil zánik Sovětské říše. Je proto smutné, že nikoho z vlády nenapadlo pozvat Michaila Sergejeviče do Prahy a vyjádřit mu pří příležitosti letošních oslav 30 let od Sametové revoluce vděčnost. K závěrečným slovům Libora Dvořáka

A za to mu z naší střední Evropy děkujme a tleskejme: Kdoví, co by tu bylo dnes, kdyby se tento nečekaný meteor na tehdejším sovětském politickém poli neobjevil – koneckonců i s ohledem na to, co dnes ve světové politice reprezentuje současná Ruská federace.

se proto rád připojuji.