Jacques Derrida a naše současná strašidelná přízračnost

Před patnácti roky – jak se Petr Fischer ve svém pravidelném připomínání na facebooku dnes (středa 9. 10. 2019) zmínil – zemřel světově přelomový filosof Jacques Derrida. Nechci tímto připomenutím rozhodně přilévat olej do současných pohřebních bakchnálií. I když tuším, že se s J. Derridou na poslední cestě rozloučily různé světové osobnosti, pohřeb měl zcela lidský. Nebyl faraónem, ani fanfarón, ani světským.
Byl je a hlavně navždy zůstane „pouhým“ myslitelem. Naštěstí. V roce 1994 jsem ho měl možnost osobně navštívit na pařížské Sorbonně, kde přednášel. Připravoval jsem svůj dnes již dost i po světě „profláklý“ fotoprojekt Hidden Image (Skryte podoby), u nás ve svém celku poprvé vystavený v polovině 90. let v Galerii Rudolfínum. Pamatuji, jak Jacques Derrida tehdá seděl v malém, potemnělém kabinetu a pozorně vyslechl (předem dostal samozřejmě i písemné avízo), o čem tento projekt má být. Několik dní poté jsem ho drze požádal, zda-li by mi do vznikající knihy k projektu nenapsal i svůj pohled, svoji úvahu. Uff… a on opravdu napsal (mimochodem bez honoráře!). A napsal to skvěle, jak jinak! Dodnes je tento text stále silný, jedinečný a mluví tak i k naší současnosti, mluví k naší minulosti, k našim osobním traumatům, k sobě, k tobě, stačí jen pozorně naslouchat, poznaváme se?!…:
„Walter Bejamin, abychom jím uvedli zamyšlení, postihl určitým způsobem fotografickou okamžitost: okamžitost zvláštní synchronie. V eseji o uměleckém díle v období jeho technické reprodukovatelnosti, že není nic náhodného na tom, jestliže se psychoanalýza rozvíjí ve stejné době jako technika filmu a fotografie. Ani jedno, ani druhé se totiž neomezuje na analýzu detailu, často i zvětšeného anebo zjeveného ‚soustředěním se na obraz‘. Zviditelňuji to, co by jinak zůstalo neviditelným. Ve výzkumech Jiřího Davida nejde jen o to, zviditelnit viditelnost pohledu, ukázat oči vidoucího, vyjevit tvář nějakého pohledu nevědomého subjektu anebo nějaké rozdělení ega, nýbrž vykázat jistou přemíru, vyzdvihnout a jakoby zrodit jistou disymetrii, tu, která ve Stejném rýsuje zcela Jiné. A především pak rozehrát dvojí, reflektovanou a zneklidněnou, disproporci v jejím doplňujícím obraze. Jde o to vyvolat svědectví. Svědek (nový, a přitom tak starý) je povolán, aby zaujal místo. Vytržen ze své noci je od této chvíle bezprostředně zde, neodvolatelně přítomen: jiný já sám, dvakrát já, já, které se poznává, aniž by se poznalo. Tato zkušenost je víc než zkušenost, je to hrozná cesta zakoušení sebe. Tato strašidelná přízračnost, která je cizí i známá, odhaluje – především ale subjektu samému – archaickou a anachronickou monstrozitu zcela intimní přemíry. Disproporce, hybris, vnitřní válka. Fotografická technika zračí přízračnou monstrozitu, zračíc tímto způsobem samu sebe ve svém světelném písmu, ve své pravdě. A ať to již stojí cokoli, této pravdě nesmíme upřít své rozpoznávající uznání.“
Jacques Derrida, 1994.
...(english equivalent - Jacques Derrida, text for photos project Hidden Image, by Jiri David 1994:
Walter Benjamin, for the gift to thought, has fixed in a certain way, a photographic instant: this one is of a strange synchronisity. There is nothing accidental, he says in The Work of Art in the Age of Mechanical Reproduction, in that psychoanalysis developed at the same time as cinema techniques and photography. Both the former and the latter are not limited to the analysis of one detail, sometimes enlarged or revealed by stop-image (arrôt sur image). They give to vision that which elsewhere remains invisible. In Jiří David´s research, it is not only a question of given to vision the visibility of a gaze, of showing the eyes of a viewer/seer (voyeur), of rendering manifest the face of an unconscious subject or some division of the ego, but of given the day to an excess, than of placing it in the world, like at (their) birth, a dissymetry that which in the Same in inscribed the Completely Other. And overall of placing into the scene (en scène) a double disproportion, reflected and appeased. It is a question of summoning the testimony. A witness (new and also old) is called to the bar. Henceforth pulled to its night, here immediately, unimpeachably present: the other itself, two times, and who recognized itself without self-recognition. The experience is more than an experience, it is the terrifying voyage of an experiment of the self. At the same time strange and familiar, this spectrality reveals, and at first to the subject itself, archaic and anachronic monstrosity of the most intimate excess. Disproportion, hybris, intestinal/internal war. The photographic technique shows the monstrous, it also shows itself in its luminous writing, in its truth. To this truth, one will not owe what this costs, to refuse the recognition. I write this very quickly, before having to see the other me, in my waiting for the worst but for greeting in advance the revelation, that which it (she) will be. I will be – the I will be – the third excluded from two others is which I will see before myself – and which already looks at me.