Byl jsem oprávněně upozorněn editorkou Aktuálně.cz, že jsem svůj poslední blog příliš zkrátil. Omluvil jsem se a zkouším nápravu: Jak věnovat ztracený čas textům, které nic nezmůžou, ničím a nikým nepohnou, nic nezmění, nikoho, komu jsou určeny, neosloví a skoro okamžitě tak zmizí hluboko v elektronickém moři jiných podobných textů. Textům, jež se tak obecně jeví zcela zbytečnými.

Přestože to jsou texty, které mají erudovanou ambici, energii upozorňovat, informovat, sdělovat, být u toho. Texty, jež předem nechtějí splývat s většinovou lhostejností, líbivostí, s únavou, s marností. Texty se smyslem, texty s apelem, texty jistě nelehké, bez okamžité spotřeby, texty neurčené k zapomnění, texty nepodléhající momentální zábavě, texty lacině nemoralizující, nevtíravé, nepodlézavé. Texty naléhavě společensky strukturované, texty k osobním zamyšlením, texty neočekávané, texty bolavé a nekompromisní, nebojácné. Texty srozumitelné, nepyšné, texty s jasnou výzvou, vizí, chytré, čtivé… ano… ztracený čas.

Pohybujeme se v zaminovaných polích ztraceného času. Jejich miny nás s lehkostí trhají na kusy, jež se třepotají v binárním vesmíru. Kdo jimi projde, stává se poustevníkem. Můj poslední blog byl skutečně a možná v kontextu výše zmíněného, spíše ale takovým zoufalým výkřikem, který nikoho nezajímá. Nikoho neoslovuje ani v těch nejbližších sférách, ve kterých se profesně čtyřicet let pohybuji. Mimochodem, na Slovensku se to přeci jen podařilo, tedy podařilo se dát dohromady odbornou veřejnost, která sepsala protestní list vůči nové ministryni kultury. Zasláno, leč nezohledněno. Jasně… pan David zase křičí, bože!, už zase, a je únavný. Má žena už mi roky říká: „Nepiš, nech to už konečně být… co jsi tím vlastně dokázal? Jenom si škodíš. Podívej na ty, co mlčí, podívej, kde jsou. Nikdo jim nic nevyčítá, v klidu se vezou bez problémů, a ty?! Všechny jen štveš, rozčiluješ, znervozňuješ. Proč? Devalvuješ tím jen svou práci, jsi prostě takový užitečný idiot, na kterého se vždy jen rádi obrací, abys to za ně vyřkl. Jsi vůl, copak to nechápeš?!“ Jo, chápu, samozřejmě že to chápu. Jen si prostě někdy ještě nedovedu pomoci. Už zase.

Takže k novému českému ministru kultury už nic nedodávám a budu se držet rétoriky A. Babiše, že, cituji: „Já považuji samozřejmě funkci ministra spíš za manažerskou než odbornou, i když samozřejmě člověk té problematice musí rozumět, ale je to o výběru lidí.“ Kašlu tedy na situace, kdy bych se snažil vyzvat odbornou veřejnost pro společnou nótu vůči dalšímu výkonnému úředníkovi, který obsadí místo ministra kultury. Nebudu trapně tvrdit, že na podobné posty je nezbytná silná osobnost, autorita (a nemusí to být opravdu kulturní matador, to jsem nikdy netvrdil), jež má jak vhled, tak i rozhled, respekt díky svým dlouhodobě rozpoznatelným smysluplným názorům (v tomto případě na poli kultury a umění), které dokáže i smysluplně prosazovat (jistě nikdy ne stoprocentně). Nebudu si ani myslet, že to je o lidech, o člověku, který ví, jak nezbytné je rozumět věcem, aby mohl prosazovat podstatné v nesamozřejmých, nelehkých, často opozičních podmínkách, aby tak nebyl jen stranickým dekorem, dalším dosazeným úředníkem, který je pouze ve vleku politických stereotypů. Nebudu se tudíž hloupě dotazovat, zda je tímto člověkem opravdu Antonín Staněk, současný primátor Olomouce, jemuž končí mandát a kam že by se měl pak tedy vrtnout. Nebudu pátrat po jeho dosavadních kulturních aktivitách, nebudu poukazovat na jeho devastující prosazování nové Šantovky (už nejen nákupní centrum), již v Olomouci marně rozporují architekti i nelhostejná část obyvatel. Což je do budoucna pro post ministra kultury mnohem závažnější necitlivost, než jeho nešťastné balancovaní nad normalizačními vodami Sýse či Švorcové.

Tak už jen připojuji organizační struktury ministerstva kultury, s kterými se pan ministr bude potkávat, pokud je nevymění, tedy pokud mu to politické strany vůbec dovolí.

Nedovolí. Třeba by to však, jako naschvál, bylo k horšímu (?), což jistě stále hrozí…

Organizační struktura ministerstva kultury v roce 2018
Ing. Pavla Bendová, ředitelka odboru církví
Mgr. Jana Benešová, vedoucí kanceláře ministra
Ing. Martina Dvořáková, ředitelka odboru výzkumu a vývoje
PhDr. Yvona Havel, vedoucí samostatného oddělení Evropské unie
Mgr. Pavel Hlubuček, ředitel odboru muzeí
PhDr. Petr Hnízdo, ředitel odboru mezinárodních vztahů
Mgr. Jan Hubka, ředitel odboru legislativního a právního
JUDr. Kateřina Kalistová, náměstkyně pro řízení sekce živého umění
Mgr. Patrik Košický, ředitel kabinetu ministra
RNDr. Miroslav Leixner, ředitel odboru interního auditu a kontroly
Ing. Werner Machurka, vedoucí kanceláře bezpečnostního ředitele
PhDr. Zuzana Malcová, ředitelka odboru regionální a národností kultury
PhDr. Anna Matoušková, náměstkyně člena vlády
Ing. Michal Mejdrech, Ph.D., ředitel odboru příspěvkových organizací
Mgr. Milan Němeček, Ph.D., ředitel odboru umění, literatury a knihoven
Ing. Zdeněk Novák, státní tajemník
Ing. Vlastislav Ouroda, Ph.D., náměstek pro řízení sekce kulturního dědictví
Ing. Josef Praks, ředitel odboru projektového řízení a informačních technologií
Mgr. Artuš Rejent, ředitel odboru médií a audiovize
Ing. Růžena Rusová, ředitelka odboru lidských zdrojů
Ing. Jan Řežábek, ředitel odboru vnitřní správy
Ing. René Schreier, MBA, náměstek pro řízení sekce ekonomické a provozní