Seber prachy a zmiz

06. 08. 2018 | 10:41
Přečteno 2951 krát
V roce 2014 jsem si dovolil věcně polemizovat ve své úvaze Aqua et panis est vita canis (k psímu životu je třeba jen voda a chléb), s nabízejícími se závěry ohledně financování, mecenášství provozu umění. Text na mne dnes nutně znovu "vyskočil" i v souvislosti s naší kulturní scénou, konkrétně s T. Klusem, P. Šporclem, J. Macháčkem, vlastně i s P. Hruškou atd.

Hannah McKay, krásná květinářka a zároveň masová vražedkyně v kultovním seriálu Dexter, v jedné epizodě smutně a zároveň naléhavě sděluje vyšetřujícímu poručníkovi, cituji: "…má babička mi říkala, věř lidem, kteří pravdu hledají, ale nevěř lidem, kteří tvrdí, že ji našli…."

Následujícími řádky nebudu nikoho obhajovat ani ostrakizovat, pokusím se jen nečernobíle, věcně argumentovat. Na letošním benátském bienale, byla asi nejvíce diskutovaná výstava, která se pokusila přenést (autoři- Germano Celant, Thomas Demand, Rem Koolhaas,v prostoru Fondazione Prada) jednu z nejprogresivnějších výstav své doby na světě. Výstavu When Attitude Become Form v Bernu (1969), kurátorsky připravenou od neméně slovutného kurátora Haralda Szemanna, jež byla už ve svém čase a dodnes je chápana a charakterizována, jako zlomová. Nebudu však v následných řádcích hodnotit její význam, jde mi o něco jiného a to především v návaznosti na text T. Stejskalové v magazínu A2 (30.1.2014): Mecenášství, za jakou cenu?

Dle slov samotného H. Szemana v rozhovoru s Hans Ulrichem Obristem, přijeli v roce 1968 do Bernu lidé z firmy Philip Morris a PR firmy Rudder a Finn a nabídli mu peníze a úplnou svobodu pro jeho budoucí výstavu. H. Szemann, jak osobně potvrzuje, cit.: "samozřejmě jsem souhlasil, neboť do té doby se mi takováto příležitost nenaskytla…." Jak dále tvrdí, většinou prý neměl peníze ani na zaplacení přepravy umění, jak po Evropě, natož pak do USA a pokračuje, cit: "Takže to, že jsem získal pro Attitudes finanční zabezpečení, bylo velmi osvobozující…." od té doby (1969) deklaroval svou nezávislost! Získal tak nemalé finanční prostředky od světové tabákové firmy, o jejíž ziscích nejen na lidském zdraví (byť mnohými i dnes tuto skutečnost zpochybňující…) atd. by se dalo napsat množství kritických stati a tudíž tlačit tehdejší umělce, aby tuto firmu, tedy potažmo i Szemannovu výstavu náležitě veřejně bojkotovali.

To v dnešní dikci znamená, nestát se rukojmími eticky nepřijatelných peněz od problematických finančních hráčů. Ani jeden z 69, dnes už velmi, ale i tehdy už podstatných i veřejně známých umělců, nic podobného neučinil, zde jsou někteří z nich připomenuti: Carl Andre, Giovanni Anselmo, Richard Artschwager, Joseph Beuys, Alighiero Boetti, Hanne Darboven, Walter de Maria, Jan Dibbets, Barry Flanagan, Hans Haacke, Eva Hesse, Stephen Kaltenbach, Edward Kienholz, Yves Klein, Joseph Kosuth, Jannis Kounellis, Sol LeWitt, Richard Long, Mario Merz, Robert Morris, Bruce Nauman, Claes Oldenburg, Dennis Oppenheim, Panamarenko, Michelangelo Pistoletto, Alan Saret, Richard Serra, Robert Smithson, Richard Tuttle, Lawrence Weiner, Gilberto Zorio. Zaplatil si tak koncern Philip Morris jen své odpustky?!? Jistě ano! Má se tedy umět přesně rozlišovat mezi sponzoringem a donátorstvím, tedy mezi jistým druhem pragmatického účelu a osobní, soukromou empatii?

Stále se domnívám i přes své hříchy, že umění apriori musí umět ignorovat obě cesty, aby skrze takto svou zachovanou svobodu, nemuselo nadbíhat účelu, ale i přání a dalo veškerou sílu empatii a sdílení. Hlediska etiky a morálky jsou pak úměrná jejímu významu. Dejme tomu, že H. Szemann měl peníze od Philip Morris na výstavu odmítnout a ta by se tudíž asi nikdy, v její dnes známé podobě, nekonala. Bylo by to dobře, nebo špatně?! V této souvislosti připomínám i zásadní nástěnné dílo Marka Rothka, tedy práci umělce vysoce kontemplativního, dle mnohých, výsostně duchovního, pro The Seagram Company Ltd a jejich Seagram Building (Four Seasons Restaurant) v NY od architektů Ludwiga Miese van de Rohe Philipa Johnsona. Tedy pro velkou potravinářskou firmu, jejíž kapitál byl mnohokrát spojován i s trestnou činnosti jejich zakladatelů.

Mohl bych pak v historii umění dokládat desítky, stovky podobných příkladů. Od „čistých“ peněz Vatikánu, který umožnil geniální práci Michelangelovi až do dnešních dní. Přes veškerou intimitu v tomto kontextu a svědomí, či různě silného žaludku každého z nás se pouštím do následného jednoduchého popisu:

Představme si tedy snadno naší současnou modelovou situaci:
Za českým, již prestižním a progresivní scénou respektovaným kurátorem, přichází P. Kellner, Z.Bakala, P. Tykač, J. Světlík, P. Tkáč, K.Komárek nebo A. Babiš a nabízí mu několik desítek milionů a k tomu úplnou svobodu pro jeho výstavu.

Za prvé/
Náš kurátor to odmítne, neboť by byl zcela určitě nařčen (oprávněně, neoprávněně), že neeticky pere nečisté peníze a napomáhá tak divokému českému kapitalismu, tunelářům apod. Odmítne, protože nebude riskovat, že se na něj celá naše společnost (nejen umělečtí aktivisté a kulturní pracovníci) bezprecedentně vrhnou a budou žádat, aby se tyto peníze lépe a prospěšněji využily například ve zdravotnictví, sociální politice, školství, ke zvýšení životní úrovně i životního prostředí atd. atd.). Prostě ví, že by to byla ukázková, morálně - společenská sebevražda na dlouhé roky.

Jak nekompromisně argumentuje například český (levicový?) performer Milan Kohout, cituji: "V době, kdy hrstka lidi vlastní polovinu bohatství na zeměkouli (zdroj) a stále se ony nůžky rozevírají, by měli umělci splynout s aktivismem (životem a politikou) a prostě od těch sobeckých, diktátorskejch sviní nebrat žádné almužny, neb jim pak umožňují protahovat dobu, po kterou přežije tento neudržitelný stav." Kohoutovo stanovisko je jistě akceptovatelné, ale co s umělci, kteří prostě nejsou fyzicky ani psychicky ustrojeni splynout s aktivismem? Zakázat? Zastřelit? Do vyhnanství? Navíc se tím významově neodlišuje, ale opět známým slovníkem, rétorickými epištolskými figurami jen strategicky reprezentativně selektuje (jak říká V. Bělohradsky, cituji: reprezentace je vždy pokusem připsat jednomu ze způsobů, jímž se prezentuje, reprezentativní funkci…. reprezentativní funkce může být připsána čemukoli) M. Kohout není sám na české umělecké scéně, kdo říká co by se mělo považovat na jedné straně za pokrokově-progresivní, angažované a na druhé straně za reakční, buržoazní, nefunkční, konvenční.

Rád bych dal těmto lidem za pravdu, je vždy ozdravné jít s kritickým diskursem tzv. do vlastních řad! Není už tudíž jejich úkolem, či lépe dobrovolným posláním, rozhodnutím, nikoliv pouze svou aktivitou na poli umění upozorňovat na neudržitelné stavy společnosti, ale jít to do života opravdu a konkrétně napravovat?! Což by nutně a nezbytně asi i logicky znamenalo, opustit i doposud jejich ochranné pole umění, kde se může vše a které pro jeho uzavřenost vůči životu kritizují. Znamenalo by to ale i vědomé opuštění kulturních finančních dotací. Státních grantů z veřejných peněz, rozdělovaných skrze, jak říká M. Kohout diktátorské svině (kam jistě počítá západní politický systém současnosti i jejich politiky), na platformy kulturních časopisů, sympozií, cen, přednášek, opuštění tak i stejně dotovaného pole školství, kulturních institucí atd. Tedy míst z kterých se doposud se zajištěnou existenci (hůře, nebo lépe) lehce proklamují společenské změny. Nebo pak už jen paradoxně zbývá žadonit ony soukromé peníze od divokého kapitalismu?! Je to nesmysl? Je to věčná iluze? Čím více jste sví, tím více jste jejich? Lze snad jinak uvěřit slovům?! Nebo lze jít v umění respektovaně paralelně, vedle sebe, ve všech rozdílných osudech lidí, kteří tomu zasvěcují celý svůj život? Což samozřejmě předpokládá i empatii, kdy opravdu nelze podléhat anomii, či si nechat vnucovat lhostejnost k situacím druhých, ale například i při vší možné intimitě umění se zároveň chovat i cítit transpersonálně.

Za druhé/
Náš kurátor to neodmítne a vybere pro tuto výstavu ty nejpodstatnější umělce, jež ani jeden také neodmítne a udělá skvělou, přelomovou výstavu, která se stane i po 50 letech nejpodstatnější výstavou v našich zemích. Kurátor se stane tedy „nesmrtelným“ a tato výstava bude navždy nezpochybnitelná v učebnicích, v análech historie umění, tedy v tomto modelovém případě aspoň toho Českého. Zde by problém nastal jen v případě, že by výstava byla mainstreamová, akademická, tendenční, ačkoliv by si to nikdo ze zúčastněných nechtěl, neuměl přiznat.

Za třetí/
Kellner ,Světlik,Tykač,Tkáč, Komárek, Babiš a spol. nikdy nikomu takovému schopnému kurátorovi desítky miliónů nenabídnou. Žádná výstava se nikdy neuskuteční. Nikdo nebude moci protestovat.

Milióny jdou samozřejmě jinam: sport, pop zábava, pop politika, ojediněle na soukromé školství, občas na mediálně viditelnou charitu, či ryze soukromé sběratelství atd.

Naše umělecká scéna se tak může nadále cítit čistá, i když si občas někdo raději a v souladu se svým svědomím potichu, více či méně alibisticky ukousne z peněz méně viditelných, zřetelných, ať už z venku, nebo doma. Vše je jakoby nevinné, nezkorumpované a nadále se vykupitelsky, spásně žádá o veřejné státní, městské granty, které jsou dle ní relativně čisté a nezkorumpované, včetně všech komisi, jež o těchto grantech rozhoduji.

Tyto granty přeci jdou z daní nás všech, i když ale i těch, co s uměním nechtějí mít nikdy nic společného a chtějí tyto peníze na naše podfinancované zdravotnictví, školství, sociální politiku, zvýšení životní úrovně, nebo zlepšení životního prostředí atd.

Hannah McKay, krásná květinářka a zároveň masová vražedkyně se na stole miluje s Dextrem, masovým, ale jak zasvěcení vědí, spravedlivým, sympatickým vrahem. Navzdory … Credendo vides (kdo uvěří, uvidí).

Jiří David, Praha- únor 2014

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boučková Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gálik Stanislav · Gazdík Petr · Glanc Tomáš H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chmelař Aleš · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostkan Tomáš · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Navrátil Marek · Němec Václav · Novotný Martin O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukup Ondřej · Sportbar · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tožička Tomáš · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Witassek Libor · Wollner Marek Z Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy