Šestá zpráva z Měsíce /autorského čtení/
Na hudebním festivalu Francofolies 2005 v La Rochelle jsem byl svědkem zvláštního jevu. Mladá generace bardů v pocitu nedostatečnosti obyčejné písničky prováděla kolem svých vystoupení neuvěřitelné věci, člověk si připadal jako na Matějské pouti – hrálo se na kytary nohama a deštníkem a pánví a za zády a vleže, jakýsi písničkář z Normandie dokonce za hry metal kozelce, aniž by přestal hrát a zpívat.
Neříkám, že by to nebylo působivé, ale přece se mi ulevilo, když na pódium přišel stařičký Georges Moustaki, normálně se posadil s kytarou na kolenou a obyčejně začal zpívat.
Čas od času nepochybně dochází v mysli každého umělce k pocitu, že on sám i jeho žánr už se vyčerpali a že je třeba vlastní projev obohatit o něco opravdu neobvyklého. Kupříkladu navonět knihu nějakou skandální esencí, polepit stránky reflexní drtí z rozbitých zrcadel, obléci knihu do obálky z dámského spodního prádla a tak dále… Někdy takový pocit proběhne celou generační vlnou, a potom běda čtenáři, milovníku příběhů.
Z našich francouzských hostů občas jako bych tuto touhu cítil, jako by někteří usilovali o to, za každou cenu přijít s něčím novým /člověku pak maně na mysli vytane citát G. B. Shawa, když hodnotil dílo mladého autora slovy: ve vašem díle je mnoho hezkého a nového, to nové však bohužel není hezké a to hezké není nové…/. Jiná věc ovšem, když se Jacques Darras rozhodne vrátit se ke kořenům poezie a podat nám svou báseň o karnevalu vestoje, zvučně, zpěvně a rytmizovaně, s náznaky tanečních figur. Tu nás i jeho propocené tričko vrací do šera dávnověku i do šera lidské duše, v níž karneval probouzí cosi, co muselo po celý rok dřímat a čekat…
V této souvislosti mám naopak radost, že drtivá většina českých autorů /viděl jsem jich prozatím asi polovinu/ nijak zvlášť neexperimentuje a drží se víceméně tradičních představ o tom, co je poezie a co je próza. I když… I když stejně úlevně jako před lety Moustaki nakonec na mě zapůsobil v sobotu 17. července Pavel Kohout. Ačkoli četl o věcech často bolestných a drásavých, síla vyprávění spočívala právě v jeho obsahu a v kráse jazyka a v ničem jiném. Pokusy o výčitky a předhazování minulosti v otázkách publika řešil s klidem a úsměvem, který se některým mohl zdát mírně provinilý, jiným laskavý a vědoucí, když odpovídal: Já se to nesnažím omluvit, ale jenom vysvětlit…(A jedné dámě, která si přinesla jeho sbírku z hloubi padesátých let, napsal věnování „S omluvou P.K.“) Člověk by skoro řekl, že vysvětlení jako omluva stačí. Nebo nestačí?
Neříkám, že by to nebylo působivé, ale přece se mi ulevilo, když na pódium přišel stařičký Georges Moustaki, normálně se posadil s kytarou na kolenou a obyčejně začal zpívat.
Čas od času nepochybně dochází v mysli každého umělce k pocitu, že on sám i jeho žánr už se vyčerpali a že je třeba vlastní projev obohatit o něco opravdu neobvyklého. Kupříkladu navonět knihu nějakou skandální esencí, polepit stránky reflexní drtí z rozbitých zrcadel, obléci knihu do obálky z dámského spodního prádla a tak dále… Někdy takový pocit proběhne celou generační vlnou, a potom běda čtenáři, milovníku příběhů.
Z našich francouzských hostů občas jako bych tuto touhu cítil, jako by někteří usilovali o to, za každou cenu přijít s něčím novým /člověku pak maně na mysli vytane citát G. B. Shawa, když hodnotil dílo mladého autora slovy: ve vašem díle je mnoho hezkého a nového, to nové však bohužel není hezké a to hezké není nové…/. Jiná věc ovšem, když se Jacques Darras rozhodne vrátit se ke kořenům poezie a podat nám svou báseň o karnevalu vestoje, zvučně, zpěvně a rytmizovaně, s náznaky tanečních figur. Tu nás i jeho propocené tričko vrací do šera dávnověku i do šera lidské duše, v níž karneval probouzí cosi, co muselo po celý rok dřímat a čekat…
V této souvislosti mám naopak radost, že drtivá většina českých autorů /viděl jsem jich prozatím asi polovinu/ nijak zvlášť neexperimentuje a drží se víceméně tradičních představ o tom, co je poezie a co je próza. I když… I když stejně úlevně jako před lety Moustaki nakonec na mě zapůsobil v sobotu 17. července Pavel Kohout. Ačkoli četl o věcech často bolestných a drásavých, síla vyprávění spočívala právě v jeho obsahu a v kráse jazyka a v ničem jiném. Pokusy o výčitky a předhazování minulosti v otázkách publika řešil s klidem a úsměvem, který se některým mohl zdát mírně provinilý, jiným laskavý a vědoucí, když odpovídal: Já se to nesnažím omluvit, ale jenom vysvětlit…(A jedné dámě, která si přinesla jeho sbírku z hloubi padesátých let, napsal věnování „S omluvou P.K.“) Člověk by skoro řekl, že vysvětlení jako omluva stačí. Nebo nestačí?