Když vám někdo řekne, že je básník, ale že se poezií neživí, že pracuje jako účetní v zemědělství a počítá daně farmářům a zemědělským družstvům, zmocní se vás přece jenom taková zvláštní nedůvěra.

Vždyť cifry příjmů a výdajů se zdají být v tak ostrém kontrastu k poezii! Chvíli vám tedy trvá, než si vzpomenete, že tyto dvě oblasti lidské činnosti vlastně nemusí být docela neslučitelné, že se možná úřad a čísla s literaturou už v minulosti přece jen párkrát snesly a nebylo to vůbec špatné, vydalo-li to například dohromady fenomén zvaný Franz Kafka…

Burgundský básník a prozaik Pascal Commere v sobotu 24.7. předstoupil před publikum ve Staré Aréně s pokorou „cifršpióna“, nicméně bez rozpaků; během prvních několika minut svého autorského čtení si diváky zcela získal nejen hlubokými tématy z oblasti života na francouzském venkově, ale také podmanivým litanickým způsobem čtení. /Část jeho textů dokonce nebyla přeložena do češtiny, avšak obecenstvo si přesto vyžádalo jejich přečtení a odměnilo je neutuchajícím potleskem…!/ Jako kdyby se v právě v jeho případě potvrzovala stařičká teorie o národních kořenech, jichž je dobré se v umění držet, neboť skrze ně vede cesta ke světovosti.

Ale i kdyby tam nakrásně jenom mířila, avšak nedosáhla, přesto je taková tvorba vždycky neobyčejně silná právě svou autenticitou. Překvapením pro všechny, kdo ho neznali, byl „beskydský“ básník Jaroslav Žíla, jehož poezie je plná lokálních odkazů v reáliích i v jazyce, ale právě tím je jednak originální /řekněme v Bezručově tradici/, jednak důvěryhodná.

/Všiml jsem si mimochodem u ostravského publika zde ve Staré Aréně mimořádně vřelého přijímání všech místních autorů bez rozdílu, řekl bych dokonce až mile nekritického nadšení pro všechno, co je „naše“ (Ivan Landsmann, Ota Filip, Petr Hruška, Jaroslav Žíla a vlastně i zesnulý Jan Balabán).. Přivádí mě to znovu a znovu k úvahám o nové podobě Obce spisovatelů, pro kterou by příklad regionálních literárních sdružení vznikajících spontánně, bez direktiv, mohl být východiskem z krize. Pražská centrála by se zbavila finančních i organizačních závazků a povinnosti sdružovat, regionálním obcím by se buď ulevilo od pragocentrismu, za který byly beztak mizerně odškodňovány, a začaly by více pracovat na úrovni krajů a měst. Nebo by prostě zanikly, pokud by hejtmani a primátoři byli nekulturní… Rozhodně by tím ale z povědomí široké literární veřejnosti pozvolna začal mizet předsudek o tom, že „na oblastech“ se pěstuje jen druhořadé umění./

Je samozřejmé, že přes všechna předsevzetí o kriteriích výběru pro letošní autorské čtení, hrála nakonec jednu z velmi významných rolí náhoda. Ale tu se právě potvrzuje rčení, že náhoda musí narazit na připraveného člověka – tato náhoda nám až dosud přinesla mimo jiné rovněž požitek z rozmanitosti, když seřadila vedle sebe do dvojic v jednom večeru jména jako Véronique Ovaldé a Eugen Brikcius, Pascal Commere a J.H. Krchovský nebo Alain Fleischer a Tereza Riedelbauchová. Mohli jsme si tak ověřit, že kvalitá mívá mnoho podob, že úspěch může být i základem nedorozumění a že skromnost je sice krásná, ale vzácná…

Vážení a milí čtenáři, tohle moje předposlední zpravodajství. Čeká nás společně už jen několik málo večerů. Pokud jste se o akci doslechli až nyní nebo jste se právě vrátili z dovolené a nemáte to do Staré Arény daleko, přijďte. Budete tak mít mimo jiné i dobrý pocit z toho, že jste svou přítomností alespoň trošku podopřili kandidaturu Ostravy na Evropské hlavní město kultury 2015.