Dejte aspoň bílý...
Když jsem byl malý, snášely slepice bílá vejce. Nemáte-li malovaný, dejte aspoň bílý, slepička vám snese jiný – tu koledu si lid nevycucal z prstu. Měl to podloženo staletou zkušeností.
Mezi námi dětmi panovalo sice přesvědčení, že bílá vejce snášejí jenom bílé slepice. Ovšem je pravda, že když nás teta poslala sbírat vajíčka do stodoly, nacházely jsme samá bílá, i když nosnicí byla třeba pestrobarevná vlaška. Vejce zkrátka byla odjakživa bílá.Té hnědé barvy skořápky, které dnes slepice docilují automaticky, se dosahovalo barvením v odvaru z cibulových slupek.
Fakt, že se dnes vajíčka nemusí barvit, protože jsou už rovnou hnědá, by mohl být v dějinách velikonočního lidstva chápán jako obrovský pokrok, kdyby náhle v převaze hnědé nezačala být zase tou vyhledávanější barvou bílá. Když je něčeho moc, ztrácí to na ceně, to si může neviditelná ruka trhu dělat, co chce.
Některé slepice uměly snášet vejce o dvou žloutcích. Dneska to zní jako pohádka o údernících, ale pamětníci vypravují, že to uměly ještě dávno před komunistickým pučem v roce 1948, ba ještě před samotnou VŘSR, takže z nějaké snahy zalíbit se režimu nelze slepice podezírat. Nevím, kam se dnes ta dvoužloutková vejce poděla – je docela možné, že je slepice dovedou snášet stále, jenže si je mezi sebou rozdělí drůbežářská elita a k obyčejnému občanovi se nedostanou.
Také jsme dovedli spoustu koled, jejichž rýmy mne už jako malého fyzicky bolely, o obsahu ani nemluvě. „Za potůčkem, za lesíčkem mám já strýčka králíčka, tomu nosím každým rokem malovaná vajíčka…“ Nedokázal jsem tyto řádky oddrmolit s cynismem rutinovaného koledníka – vždycky jsem hanbou zrudl a za úporného mlčení jsem nastavoval koš ke koledě. Nejkrásnější chvíle z celých Velikonoc jsme pak prožívali za stodolou, kde jsme vykoledovaná vejce elegantně rozbíjeli o dřevěná vrata. Na utrpení Krista Pána si při tom nikdo z nás ani nevzpomněl.
A potom ta strašlivá povinnost pomlázky – provětrat panímámě faldy! Jak se mi ta slova v díle K. V. Raise hnusila, jak jsem si za nimi představoval něco daleko strašlivějšího za hranicemi dnešní pornografie! Můj tatínek pomlázky uměl, chodili jsme na vrbové proutky a on pak z osmi vytvářel úhledné karabáče. I když se mi tedy pomlázka jako zbraň líbila, hrůza z rýmovaček a panímám byla mnohem silnější.
Já vím, že velikonoční svátky jsou ze své podstaty věnovány jinému utrpení. Ale když si vzpomenu na ty obrovské selské zadky, které bylo třeba šlehat pomlázkou, aby chudé dítě dostalo pár vajíček natvrdo, trpím tak, že bych to nepřál ani nejhoršímu nepříteli…
/psáno pro ČR v roce 2008/
Mezi námi dětmi panovalo sice přesvědčení, že bílá vejce snášejí jenom bílé slepice. Ovšem je pravda, že když nás teta poslala sbírat vajíčka do stodoly, nacházely jsme samá bílá, i když nosnicí byla třeba pestrobarevná vlaška. Vejce zkrátka byla odjakživa bílá.Té hnědé barvy skořápky, které dnes slepice docilují automaticky, se dosahovalo barvením v odvaru z cibulových slupek.
Fakt, že se dnes vajíčka nemusí barvit, protože jsou už rovnou hnědá, by mohl být v dějinách velikonočního lidstva chápán jako obrovský pokrok, kdyby náhle v převaze hnědé nezačala být zase tou vyhledávanější barvou bílá. Když je něčeho moc, ztrácí to na ceně, to si může neviditelná ruka trhu dělat, co chce.
Některé slepice uměly snášet vejce o dvou žloutcích. Dneska to zní jako pohádka o údernících, ale pamětníci vypravují, že to uměly ještě dávno před komunistickým pučem v roce 1948, ba ještě před samotnou VŘSR, takže z nějaké snahy zalíbit se režimu nelze slepice podezírat. Nevím, kam se dnes ta dvoužloutková vejce poděla – je docela možné, že je slepice dovedou snášet stále, jenže si je mezi sebou rozdělí drůbežářská elita a k obyčejnému občanovi se nedostanou.
Také jsme dovedli spoustu koled, jejichž rýmy mne už jako malého fyzicky bolely, o obsahu ani nemluvě. „Za potůčkem, za lesíčkem mám já strýčka králíčka, tomu nosím každým rokem malovaná vajíčka…“ Nedokázal jsem tyto řádky oddrmolit s cynismem rutinovaného koledníka – vždycky jsem hanbou zrudl a za úporného mlčení jsem nastavoval koš ke koledě. Nejkrásnější chvíle z celých Velikonoc jsme pak prožívali za stodolou, kde jsme vykoledovaná vejce elegantně rozbíjeli o dřevěná vrata. Na utrpení Krista Pána si při tom nikdo z nás ani nevzpomněl.
A potom ta strašlivá povinnost pomlázky – provětrat panímámě faldy! Jak se mi ta slova v díle K. V. Raise hnusila, jak jsem si za nimi představoval něco daleko strašlivějšího za hranicemi dnešní pornografie! Můj tatínek pomlázky uměl, chodili jsme na vrbové proutky a on pak z osmi vytvářel úhledné karabáče. I když se mi tedy pomlázka jako zbraň líbila, hrůza z rýmovaček a panímám byla mnohem silnější.
Já vím, že velikonoční svátky jsou ze své podstaty věnovány jinému utrpení. Ale když si vzpomenu na ty obrovské selské zadky, které bylo třeba šlehat pomlázkou, aby chudé dítě dostalo pár vajíček natvrdo, trpím tak, že bych to nepřál ani nejhoršímu nepříteli…
/psáno pro ČR v roce 2008/