Když František Kriegel v srpnu 1968, přiveden z vězeňské kobky do kremelských sálů, rozhodně odmítl podepsat moskevský protokol, statečně a důstojně jako jediný přijal politickou odpovědnost. Nemohl vědět, zda ho nečeká zapomenutí ve vězení či na Sibiři. Měl jistě v paměti, jak mu v Čierné nad Tisou jen o pár týdnů dříve člen moskevského politbyra a ukrajinský partajní šéf Šelest spílal jako „Židovi z Haliče“. Naštěstí stalinismus už zdegeneroval, vojenská invaze do Československa byla politickým debaklem a prezident Svoboda odmítl nastoupit do letadla domů, pokud v něm nebude Kriegel sedět.
Někteří naši politikové a novináři opakují: protože stejně budeme muset uznat Kosovo, nemá cenu kličkovat a uznejme je hned. My však nemusíme nic a máme k tomu mnoho dobrých důvodů. Předáci Kosovské osvobozenecké armády (UCK), kteří vládnou v Prištině, sice vyhlásili nezávislost, ale žádnou nemají. Protektor, lhostejno zda z EU nebo z OSN, má a bude mít rozhodující slovo při schvalování zákonů a potvrzování funkcionářů pseudostátu.