Kostlivci George W. Bushe
George W. Bushovi padají ze skříní jeden kostlívec za druhým. Člověku už je skoro líto toho jednoduchého Texasana, který věří, že ho při rozhodování vede sám Ježíš. Místo boží milosti však dostává Jobovy rány.
Ještě z medií nevymizely otázky o tom, kdy prezident věděl o zprávě zpravodajských služeb, že Írán skončil s jaderným programem v roce 2003, odmítli v Londýně jako odpudivou ideu práva na unášení cizích státních příslušníků do USA. A právě vypukl skandál kolem smazaných videonahrávek, které si CIA pořizovala po 11. září při výsleších podezřelých z terorismu v tajných vězeních v Pákistánu a Thajsku. O zničení záznamů rozhodl šéf tajných operací CIA Jose A. Rodriguez Jr., který letos z organizace odešel.
Z Bílého domu i z Kongresu se zaklínají, že všichni informovaní „doporučovali“ nahrávky neničit, protože by to mohlo být z právního hlediska riskantní. Bushův mluvčí sdělil, že prezident si „nevzpomíná, že by byl informován o nahrávkách nebo o jejich zničení před včerejším dnem“, a nynější ředitel CIA Michael V. Hayden v Kongresu tento týden řekl, že rozhodnutí „bylo učiněno uvnitř samotné CIA“. Málokdo však věří, že Rodrigues jednal bez souhlasu z náhlého pohnutí mysli.
Tím spíše, že už v únoru 2003 právník CIA konzultoval vybrané zákonodárce o záměru nahrávky smazat. Komentátoři novin a jejich blogeři se ptají, proč kongresmani pouze varovali, že je to „bad idea“, proč už nejsou tiskové konference a slyšení v Kongresu, proč nebylo zahájeno stíhání pro maření vyšetřování, které postihuje kdejakého Američana při banálních případech. Soudí, že „je to spíše o zničení důkazů než o posilování bezpečnosti“, na něž se administrativa při kdejakém přehmatu odvolává. Kritika se zaměřuje také na načasování, které „páchne“. Videonáhrávky ležely v šuplatech dva roky bez obav z vyzrazení, podle komentátorů zřejmě proto, že Bushova administrativa tvrdila, že výslechy neporušují zákon. Když však začal Kongres debatovat o technikách výslechů, stovky hodin záznamů byly zničeny. Doplňkový šok plyne z nám známé domácí skutečnosti, že aféra tajných služeb byla vyzrazena a probírá se v mediích. Senátor McCain, někdejší dlouholetý vězeň ve Vietnamu, to okomentoval prostě: „Jsem udiven. Ale jsem překvapen? Ne.“
Media, demokratičtí zákonodárci a organizace na obranu lidských práv požadují zahájit vyšetřování. Většina Američanů má chování Bushovy administrativy dost. Nepravdivé argumenty pro vpád do Iráku a jeho zoufalé důsledky vedly k tomu, že místo demokratizace Středního východu se prohloubil jeho rozvrat. Zahynulo přitom už více lidí než kolik jich dokázal zavraždit odporný režim Saddáma Husajna a Američané nevidí perspektivu svého odchodu. Abu Graib, Guantanámo a maskování vlastních činů zpochybnilo hodnoty americké civilizace doma i ve světě. Obnova důvěry v USA může podle Fukuyamy trvat jednu až dvě generace. Dostane-li důvěra šanci.
Česká politika by z toho měla vyvodit vlastní závěry. Už dnes zmátne vládní představitele, když se na tiskové konferenci s americkým ministrem obrany dovědí, jak o ní jednají USA s Ruskem. Když američtí odborníci píší, že štít má být také komponentou strategie amerického jaderného úderu nebo, že rakety z Polska mohou ničit i ruské mezikontinentální rakety, rostou pochybnosti, zda nám současná americká administrativa říká opravdu všechno. Poláci už to chápou. Ani česká politika by neměla spěchat. Ve střednědobém horizontu nebezpečí nehrozí a neuškodí počkat si na novou americkou vládu.
Ještě z medií nevymizely otázky o tom, kdy prezident věděl o zprávě zpravodajských služeb, že Írán skončil s jaderným programem v roce 2003, odmítli v Londýně jako odpudivou ideu práva na unášení cizích státních příslušníků do USA. A právě vypukl skandál kolem smazaných videonahrávek, které si CIA pořizovala po 11. září při výsleších podezřelých z terorismu v tajných vězeních v Pákistánu a Thajsku. O zničení záznamů rozhodl šéf tajných operací CIA Jose A. Rodriguez Jr., který letos z organizace odešel.
Z Bílého domu i z Kongresu se zaklínají, že všichni informovaní „doporučovali“ nahrávky neničit, protože by to mohlo být z právního hlediska riskantní. Bushův mluvčí sdělil, že prezident si „nevzpomíná, že by byl informován o nahrávkách nebo o jejich zničení před včerejším dnem“, a nynější ředitel CIA Michael V. Hayden v Kongresu tento týden řekl, že rozhodnutí „bylo učiněno uvnitř samotné CIA“. Málokdo však věří, že Rodrigues jednal bez souhlasu z náhlého pohnutí mysli.
Tím spíše, že už v únoru 2003 právník CIA konzultoval vybrané zákonodárce o záměru nahrávky smazat. Komentátoři novin a jejich blogeři se ptají, proč kongresmani pouze varovali, že je to „bad idea“, proč už nejsou tiskové konference a slyšení v Kongresu, proč nebylo zahájeno stíhání pro maření vyšetřování, které postihuje kdejakého Američana při banálních případech. Soudí, že „je to spíše o zničení důkazů než o posilování bezpečnosti“, na něž se administrativa při kdejakém přehmatu odvolává. Kritika se zaměřuje také na načasování, které „páchne“. Videonáhrávky ležely v šuplatech dva roky bez obav z vyzrazení, podle komentátorů zřejmě proto, že Bushova administrativa tvrdila, že výslechy neporušují zákon. Když však začal Kongres debatovat o technikách výslechů, stovky hodin záznamů byly zničeny. Doplňkový šok plyne z nám známé domácí skutečnosti, že aféra tajných služeb byla vyzrazena a probírá se v mediích. Senátor McCain, někdejší dlouholetý vězeň ve Vietnamu, to okomentoval prostě: „Jsem udiven. Ale jsem překvapen? Ne.“
Media, demokratičtí zákonodárci a organizace na obranu lidských práv požadují zahájit vyšetřování. Většina Američanů má chování Bushovy administrativy dost. Nepravdivé argumenty pro vpád do Iráku a jeho zoufalé důsledky vedly k tomu, že místo demokratizace Středního východu se prohloubil jeho rozvrat. Zahynulo přitom už více lidí než kolik jich dokázal zavraždit odporný režim Saddáma Husajna a Američané nevidí perspektivu svého odchodu. Abu Graib, Guantanámo a maskování vlastních činů zpochybnilo hodnoty americké civilizace doma i ve světě. Obnova důvěry v USA může podle Fukuyamy trvat jednu až dvě generace. Dostane-li důvěra šanci.
Česká politika by z toho měla vyvodit vlastní závěry. Už dnes zmátne vládní představitele, když se na tiskové konferenci s americkým ministrem obrany dovědí, jak o ní jednají USA s Ruskem. Když američtí odborníci píší, že štít má být také komponentou strategie amerického jaderného úderu nebo, že rakety z Polska mohou ničit i ruské mezikontinentální rakety, rostou pochybnosti, zda nám současná americká administrativa říká opravdu všechno. Poláci už to chápou. Ani česká politika by neměla spěchat. Ve střednědobém horizontu nebezpečí nehrozí a neuškodí počkat si na novou americkou vládu.