Smrt na cestě Alberta Camuse
Před padesáti lety, 4. ledna 1960, Facel Vega, řízená synem zakladatele nakladatelství Gallimard, narazila u Villeneuve-la-Guyard jižně od Fontainebleau do platanu. Albert Camus, sedící vedle řidiče, byl mrtev na místě, Michel Gallimard zemřel v nemocnici.
Nobelova cena, kterou Camus dostal o tři roky dříve, mu umožnila koupit si venkovský dům v Provence. Po vánočních svátcích 2. ledna se jeho žena vracela s dvojčaty vlakem z Avignonu do Paříže. Camus měl jízdenku na 4. ledna. Jeho přítel a nakladatel, který ho v Lourmarinu s rodinou navštívil, mu nabídl, aby jeli společně jeho autem. Absurdní shoda náhod, načatých Nobelovou cenou, tragicky vyvrcholila „nejslavnější automobilovou nehodou francouzské literatury“.
Cizinec, Mor a další romány patřící k základním kamenům světové literatury dvacátého století jimi zůstávají i bez přítomnosti autora. Ale Albert Camus nebyl jen romanopisec. Francouz původem z Alžíru byl aktivním účastníkem protinacistického odboje, v roce 1944 založil deník Combat (Boj) a rychle se stal, i komentáři ve svém listě, intelektuální a politicky vlivnou osobností poválečné Francie.
Když Hubert Beuve-Méry začal vydávat 18. prosince 1944 v osvobozené Paříži deník Le Monde, shodou okolností den po návratu de Gaulla z Moskvy s podepsanou dohodou o spojenectví a vzájemné pomoci, v komentářích k dohodě nemohl být v Le Mondu Camusův názor z Combatu vynechán. Camus viděl politickou moudrost v tom, že dohoda nemá být výlučná. Předpokládá, že se opře o „aliance, které propojí spojené národy v systém, který bude současné pevný a pružný…Ale bylo by marné ignorovat, že definitivní etapou…bude moci být jen organizace světa, v němž zmizí nacionalismy a v němž se každý stát vzdá části suverenity, aby zajistil svou svobodu.“
Camus ovšem věděl, že „duch se vždy opožďuje za světem“, a také, že „všechno lidské neštěstí pochází z naděje“, která se může ukázat jako falešná. Proto si nedělal na rozdíl od mnohých svých vrstevníků ani iluze o sovětském systému, ani o víře ve „zpívající zítřky“. Svým chápáním společenské a politické role intelektuála nastavoval zrcadlo euforické atmosféře poválečné doby a jejím mýtům. Vytrvával na této cestě téměř sám, napadán všemi, kdo ideologickým, nacionalistickým a jiným iluzím podléhali, často donedávna blízkými přáteli.
V roce 1956 jsem v Bělehradě objevil Camusovo l´Homme révolté. Ve francouzštině, ale také v srbském překladu. V Praze jsme – až na výjimky - do té doby měli jen jakési ponětí o autorově existenci. O díle prakticky nic. Odsouzení Stalina Chruščovem mi sice umožnilo vyjet v devatenácti letech poprvé do ciziny, ale otevírání světu teprve začínalo. Camusův Sysifos, Dopisy německému příteli, psané ještě v ilegalitě, v nichž trval na nemilosrdném odmítnutí nacismu samotnými Němci, ale především na překonání následků války v zájmu společné evropské budoucnosti, jeho přednášky a komentáře, to vše přispívalo - spolu s přílivem originálů a překladů světové literatury, Sartra, Arona, Bölla, Grasse, Faulknera, filmů Felliniho, znovuobjeveného Kafky atd. – k myšlenkovému kvasu šedesátých let v Československu, k rozmachu intelektuální, kulturní, společenské a nakonec i politické obnovy české společnosti, vrcholící v Pražském jaru 1968.
Camusova smrt v lednu 1960 znamenala ztrátu také pro nás, kteří jsme jako studenti s lahví Portugalu za 17 korun debatovali do tří ráno o jeho textech, které se podařilo propašovat až k nám. Plný dosah nehody u Fontainebleau nám docházel stále důrazněji, když jsme se mohli konečně seznamovat se šíří Camusova díla, ukončeného na půli cesty v jeho pouhých 46 letech. Nicméně jeho přesvědčení, že „naše problémy si už nemůžeme vybírat, že si nás volí samy, jeden za druhým“ a že záleží jen na nás, jak se s nimi vypořádáme, že „velikost člověka je v jeho rozhodnutí být silnější než jeho prostředí“, zůstalo pro mnohé z nás oporou, která nám pomáhala uchovat si integritu bez ohledu na to, kam nám dějiny právě zahýbaly.
(Právo 5.1.2010)
Nobelova cena, kterou Camus dostal o tři roky dříve, mu umožnila koupit si venkovský dům v Provence. Po vánočních svátcích 2. ledna se jeho žena vracela s dvojčaty vlakem z Avignonu do Paříže. Camus měl jízdenku na 4. ledna. Jeho přítel a nakladatel, který ho v Lourmarinu s rodinou navštívil, mu nabídl, aby jeli společně jeho autem. Absurdní shoda náhod, načatých Nobelovou cenou, tragicky vyvrcholila „nejslavnější automobilovou nehodou francouzské literatury“.
Cizinec, Mor a další romány patřící k základním kamenům světové literatury dvacátého století jimi zůstávají i bez přítomnosti autora. Ale Albert Camus nebyl jen romanopisec. Francouz původem z Alžíru byl aktivním účastníkem protinacistického odboje, v roce 1944 založil deník Combat (Boj) a rychle se stal, i komentáři ve svém listě, intelektuální a politicky vlivnou osobností poválečné Francie.
Když Hubert Beuve-Méry začal vydávat 18. prosince 1944 v osvobozené Paříži deník Le Monde, shodou okolností den po návratu de Gaulla z Moskvy s podepsanou dohodou o spojenectví a vzájemné pomoci, v komentářích k dohodě nemohl být v Le Mondu Camusův názor z Combatu vynechán. Camus viděl politickou moudrost v tom, že dohoda nemá být výlučná. Předpokládá, že se opře o „aliance, které propojí spojené národy v systém, který bude současné pevný a pružný…Ale bylo by marné ignorovat, že definitivní etapou…bude moci být jen organizace světa, v němž zmizí nacionalismy a v němž se každý stát vzdá části suverenity, aby zajistil svou svobodu.“
Camus ovšem věděl, že „duch se vždy opožďuje za světem“, a také, že „všechno lidské neštěstí pochází z naděje“, která se může ukázat jako falešná. Proto si nedělal na rozdíl od mnohých svých vrstevníků ani iluze o sovětském systému, ani o víře ve „zpívající zítřky“. Svým chápáním společenské a politické role intelektuála nastavoval zrcadlo euforické atmosféře poválečné doby a jejím mýtům. Vytrvával na této cestě téměř sám, napadán všemi, kdo ideologickým, nacionalistickým a jiným iluzím podléhali, často donedávna blízkými přáteli.
V roce 1956 jsem v Bělehradě objevil Camusovo l´Homme révolté. Ve francouzštině, ale také v srbském překladu. V Praze jsme – až na výjimky - do té doby měli jen jakési ponětí o autorově existenci. O díle prakticky nic. Odsouzení Stalina Chruščovem mi sice umožnilo vyjet v devatenácti letech poprvé do ciziny, ale otevírání světu teprve začínalo. Camusův Sysifos, Dopisy německému příteli, psané ještě v ilegalitě, v nichž trval na nemilosrdném odmítnutí nacismu samotnými Němci, ale především na překonání následků války v zájmu společné evropské budoucnosti, jeho přednášky a komentáře, to vše přispívalo - spolu s přílivem originálů a překladů světové literatury, Sartra, Arona, Bölla, Grasse, Faulknera, filmů Felliniho, znovuobjeveného Kafky atd. – k myšlenkovému kvasu šedesátých let v Československu, k rozmachu intelektuální, kulturní, společenské a nakonec i politické obnovy české společnosti, vrcholící v Pražském jaru 1968.
Camusova smrt v lednu 1960 znamenala ztrátu také pro nás, kteří jsme jako studenti s lahví Portugalu za 17 korun debatovali do tří ráno o jeho textech, které se podařilo propašovat až k nám. Plný dosah nehody u Fontainebleau nám docházel stále důrazněji, když jsme se mohli konečně seznamovat se šíří Camusova díla, ukončeného na půli cesty v jeho pouhých 46 letech. Nicméně jeho přesvědčení, že „naše problémy si už nemůžeme vybírat, že si nás volí samy, jeden za druhým“ a že záleží jen na nás, jak se s nimi vypořádáme, že „velikost člověka je v jeho rozhodnutí být silnější než jeho prostředí“, zůstalo pro mnohé z nás oporou, která nám pomáhala uchovat si integritu bez ohledu na to, kam nám dějiny právě zahýbaly.
(Právo 5.1.2010)