My a Izrael
Dnes si tu připomínáme, že jsme před dvaceti lety s kolegou Moshe Arensem podepsali dohodu o obnovení diplomatických styků Československa s Izraelem. Samotná skutečnost, že jsme museli tyto styky obnovovat, protože je československá vláda servilně kopírující sovětskou politiku v době šestidenní války v roce 1967 zrušila, je jednou z připomínek, jak vývoj našich vztahů s Izraelem a s židovským národem souvisí také s mírou naší politické kultury, svobody a s naší odvahou o svobodu usilovat.
Naše vnímání židovské otázky v moderní době předznamenal Masarykův boj proti antisemitismu při hilsneriádě. Setkávání české, židovské a německé kultury vytvářelo atmosféru Prahy a Česka jako jedné z nejvýznamnějších komponent kulturního fenoménu Střední Evropy. Nelze si ho představit bez rabbiho Löwa, bez Golema, bez našich spoluobčanů Franze Kafky, Egona Ervína Kische, Karla Poláčka, Pavla Eisnera nebo Hugo Haase. A Gustav Mahler, Sigmund Freud nebo Karl Kraus se narodili v Čechách a na Moravě.
Není proto náhoda, že první československá ústava uznala Židy za národ, že na československém území, se konaly - v letech 1921 a 1923 v Karlových Varech a v roce 1933 v Praze - tři sionistické kongresy. V roce 1926 Československo zřídilo svůj konzulát v Jeruzalémě. Dodnes si v Izraeli připomínají návštěvu prezidenta Masaryka v dubnu 1927. Pojmenovali po něm nejen ulice, ale také kibuc. Když jako hlava státu nemohl jet do britského mandátního území Palestiny oficiálně, přijel inkognito s falešným pasem – v dnešních mediálních časech by to bylo nepředstavitelné.
K našim dobrým tradicím patří pohostinnost Československa, nabídnutá ve třicátých letech lidem pronásledovaným v hitlerovském Německu, z nichž mnozí byli persekvováni také z rasových důvodů - jako Lion Feuchtwanger - a v hnědnoucím Rakousku jako Bruno Kreisky. Když Kreisky jako předseda vlády o několik desítiletí později nabídl pronásledovaným chartistům a jejich blízkým asyl v Rakousku, chápal to jako splátku svého dluhu českému národu.
Druhá světová válka zničila nejen výjimečné tvůrčí kulturní prostředí, ale především, němečtí fašisté vyvraždili většinu našich židovských spoluobčanů. V paměti mám trvalou vzpomínku na kamarádku Haničku, které jsme jako děti záviděli její Davidovu hvězdu. Pak mi náhle i s maminkou zmizely a už se nevrátily.
Nacisté měli jistě i české pomahače – zrůdné charaktery se najdou v každém národě – ale ve srovnání se zvěrstvy vůči Židům v některých východnějších zemích, o Německu nemluvě, český národ celkově obstál. Snad jen malý příklad z mého blízkého okolí. Když v roce 1944 židovská matka doma v Praze utajeně porodila dceru, odvezla si miminko rodina českého lékaře do rodinného statku na kopci nad Berounkou a pečovala o ně až do konce války. Věděli, že za to mohli zaplatit životem stejně jako sousedé, kteří podezřelý úkryt dítěte neudali.
Československo patřilo k zemím, které aktivně podporovaly vznik izraelského státu, vyhlášeného 14. května 1948. Bylo čtvrtým státem, který ho uznal a už v červenci s ním navázal diplomatické styky. Předtím, kdy bylo přistěhovalectví do Palestiny omezeno, umožňovalo Československo z popudu Jana Masaryka noční průjezd vlaků s východními Židy přes své území. Jako nepostradatelnou pomoc, která přispěla k uhájení nového státu, napadeného ze všech stran arabskými nepřáteli dodnes v Izraeli oceňují dodávky československých zbraní, munice, letadel a výcvik vojáků, k nimž patřil i pozdější prezident Ezer Weizman. Nebylo to zcela zadarmo, přímé platby dosáhly kolem 750 miliónů tehdejších dolarů. Ale podstatné bylo, že československé zbrojní dodávky prolamovaly embargo vůči zemi, které šlo o přežití.
Studená válka narušila naše mezistátní vztahy i snížením úrovně diplomatického zastoupení. Stalinův antisemitismus posledních let jeho vlády se promítal i do politiky gottwaldovského vedení, včetně procesu s protistátním spikleneckým centrem Rudolfa Slánského. Nicméně ve skutečnosti, že za jmény téměř všech obžalovaných bylo uvedeno: „židovského původu“, lidé cítili ozvěnu Osvětimi. V debatách o procesu pak zazněly otázky, zda sebevědomě se tvářící brutální režim přelomu čtyřicátých a padesátých let si nepřestává věřit, když hledá vnitřního nepřítele a snižuje se přitom k vynášení obehrané antisemitské karty.
Vztah k izraelské nezávislosti, k židovské kultuře jako neodmyslitelné součásti kultury české, to vše posilovalo tradiční sympatie k Izraeli. Oč více byl Izrael oficiálně proklínán, o to se jevil sympatičtější mnohým Čechům. Byl v tom i obdiv k národu, bojujícím za svou svobodu s mladým heslem „už nikdy jako ovce“. Byla v tom solidarita malých zemí čelících silným a početným nepřátelům. Už ve třicátých letech Werich s Voskovcem zpívali píseň o Davidu a Goliášovi. A zaznělo, že Izrael je hrdé alter-ego českého kapitulantství. Byl tu i jistý údiv nad zemí zaslíbenou s jejím zvláštním komunismem kibuců. Kdosi tento stav lyricky označil ze „komplikované milostné drama“
To vše se projevilo v červnu 1967 za šestidenní války. Zrušení diplomatických styků s Izraelem vyvolalo otevřenou debatu. Veřejnost, pobouřená útokem na Izrael, doprovázeným výroky o nahnání Židů do moře, podporovala židovský stát. Vedení KSČ žádalo, aby 4. sjezd Československých spisovatelů odsoudil izraelskou „agresi“. Sjezd to odmítl. Petr Pithart později řekl: „bylo to poprvé, kdy někdo u nás si dovolil kritizovat naši služebnou zahraniční politiku“. Mělo to i úsměvné stránky. Arnošt Lustig přišel na sjezd v džínách a khaki košili. Paranoidní režimní funkcionáři to považovali za izraelskou uniformu a napadli ho, že propagoval Izrael.
V Pražském jaru patřil vztah k Izraeli k tématům veřejné debaty o překonání režimní zvůle. Také studenti Filozofické fakulty si postavili na ulici stánek a vyzývali kolemjdoucí podpořit jejich petici požadující obnovení diplomatických vztahů.
Sovětská invaze a dvacet let takzvané normalizace pak znemožňovaly jakýkoli pohyb v politice jak domácí, tak zahraniční, o možné debatě o našich vztazích nemluvě.
Po listopadu 1989 jsme museli co nejdříve obnovit normální místo a fungování Československa v Evropě a ve světě. Prvním úkolem bylo dohodnout odchod sovětských vojsk a začít jednat o začlenění do evropských a světových institucí, do kterých bychom dávno patřili, nebýt čtyřiceti let, v nichž jsme byli, řečeno s Milanem Kunderou, uneseni z našeho přirozeného prostředí. Patřila k tomu i náprava jednotlivých nesmyslných činů minulého režimu. Jedním z prvních takových úkolů bylo obnovení diplomatických vztahů s Izraelem. Byl jsem rád, že se nám to povedlo už dva měsíce po ustavení polistopadové československé vlády. Má na tom velkou zásluhu i náš dnešní host Moshe Arens, který jako izraelský ministr zahraničí neváhal tak rychle přijet do Prahy. A už v dubnu přátelské přijetí návštěvy prezidenta s velkým doprovodem stvrzovalo novou éru ve vztazích čerstvě svobodného Československa s Izraelem a jeho občany.
Dnes po dvaceti letech jsou naše vztahy velmi dobré. I když v nich občas něco zaskřípe, nevymyká se to z norem jakýchkoli vztahů, včetně našich domácích a osobních. Politická scéna v obou našich zemích odpovídá současnému stavu euroamerické demokracie, mediální politiky a konkrétním problémům, kterým naše země musí čelit. Ne vždy se nám daří dospět k nejlepšímu řešení. Situace Izraele je zajisté mnohem obtížnější než ta naše. Tím spíše, že řešení, které by definitivně zajistilo jeho bezpečnost a uspokojilo legitimní potřeby Palestinců se po desítiletí posouvá od jedné naděje k druhé. Jak kdysi řekl Šimon Perez: „Je-li nějaký problém neřešitelný, není to problém, ale situace.“ Jenže tato situace je plná násilí a hrozeb násilím, jak doma, tak v geopolitickém poli, v němž se Izrael nachází. Teroristické útoky proti izraelským občanům, včetně dětí, ostřelování izraelského území, opakované hrozby zničením židovského státu, vražda Isaca Rabina židovským fanatikem, spory o výstavbu osad, to vše a mnohé jiné patří k napětí, na které často obě strany konfliktů reagují nervozně a kontraproduktivně. Dnes musí izraelské úřady vyšetřovat, zda se vojáci nedopustili nepřiměřených činů při snaze čelit ostřelování z Gazy vojenskou operací. Také Izrael dnes nese důsledky nezodpovědné politiky Bushova Washingtonu, která v iluzi, že nastolí demokracii na Blízkém východě, zvětšila chaos a znásobila řady islamistických fanatiků a teroristů.
Přejeme našim izraelským přátelům, aby se konečně dočkali míru a klidného života. Vnímáme, že jejich bezpečí závisí na mnohých okolnostech, které mohou ovlivnit jen nepřímo: na vývoji blízkovýchodních konfliktů, na vývoji vztahů mezi euroatlantickou civilizací a muslimským světem, na schopnosti světa čelit globálně se šířícímu terorismu, na vývoji v Íránu, Afghánistánu, Pákistánu, Jemenu. Sami mohou přispět k zajištění svých jistot jen tehdy, podaří-li se jim nakonec dohodnout se na soužití s Palestinci, asi nejlépe vytvořením dvou států. To za ně nemůže nikdo udělat. Amerika, Evropa a my jako její součást, k tomu můžeme přispět jen nabídkou určitých záruk.
To vše nás bude ještě dlouho všechny ovlivňovat a často i trápit. Ale historie našich českých vztahů s židovským národem a státem Izrael dokazuje, že naše vazby nesouvisí jen s nějakými strategickými úvahami. Jistě se vzájemně neidealizujeme. Ale Izrael není pro nás pouze figurou na geopolitické šachovnici. Je to vlast lidí, z nichž mnozí přišli i od nás, je to země, kde máme mnoho osobních a rodinných přátel. Je asi přehnané, když kdosi označil Čechy za Židy Evropy, ale v našich osudech je leccos podobného, co nám umožňuje vzájemně se lépe chápat. Milan Kundera ve svém jeruzalémském projevu připomněl nádherné židovské úsloví: „Člověk myslí, Bůh se směje.“ Už pro smysl pro vtip a ironický nadhled, vlastní našim národům, jsme si v mnohém bližší než s mnohými, s kterými v našem evropském prostředí sousedíme.
Dovolte mi na závěr malou poznámku. Když jsme dojednali navázání diplomatických styků, zbyl nám s Moshe Arensem ještě nějaký čas. Mohli jsme si ještě na hodinu nebo dvě sednout v kanceláři. Nabídl jsem mu, abychom místo toho odjeli na Žižkov na vernisáž vynikajícího moravského sochaře Otmara Olivy. Moše Arens to s nadšením přijal. I nastoupili jsme do aut a ke zděšení ochranek, které to neměly ve svých minutovnících, jsme vyrazili na výstavu. Snad i toto neformální narušení protokolu také něco vypovídá o blízkosti našich mentalit.
(Projev na shromáždění v Lichtenštejnském paláci k dvacátému výročí obnovení diplomatických styků 9. února 2010)
Naše vnímání židovské otázky v moderní době předznamenal Masarykův boj proti antisemitismu při hilsneriádě. Setkávání české, židovské a německé kultury vytvářelo atmosféru Prahy a Česka jako jedné z nejvýznamnějších komponent kulturního fenoménu Střední Evropy. Nelze si ho představit bez rabbiho Löwa, bez Golema, bez našich spoluobčanů Franze Kafky, Egona Ervína Kische, Karla Poláčka, Pavla Eisnera nebo Hugo Haase. A Gustav Mahler, Sigmund Freud nebo Karl Kraus se narodili v Čechách a na Moravě.
Není proto náhoda, že první československá ústava uznala Židy za národ, že na československém území, se konaly - v letech 1921 a 1923 v Karlových Varech a v roce 1933 v Praze - tři sionistické kongresy. V roce 1926 Československo zřídilo svůj konzulát v Jeruzalémě. Dodnes si v Izraeli připomínají návštěvu prezidenta Masaryka v dubnu 1927. Pojmenovali po něm nejen ulice, ale také kibuc. Když jako hlava státu nemohl jet do britského mandátního území Palestiny oficiálně, přijel inkognito s falešným pasem – v dnešních mediálních časech by to bylo nepředstavitelné.
K našim dobrým tradicím patří pohostinnost Československa, nabídnutá ve třicátých letech lidem pronásledovaným v hitlerovském Německu, z nichž mnozí byli persekvováni také z rasových důvodů - jako Lion Feuchtwanger - a v hnědnoucím Rakousku jako Bruno Kreisky. Když Kreisky jako předseda vlády o několik desítiletí později nabídl pronásledovaným chartistům a jejich blízkým asyl v Rakousku, chápal to jako splátku svého dluhu českému národu.
Druhá světová válka zničila nejen výjimečné tvůrčí kulturní prostředí, ale především, němečtí fašisté vyvraždili většinu našich židovských spoluobčanů. V paměti mám trvalou vzpomínku na kamarádku Haničku, které jsme jako děti záviděli její Davidovu hvězdu. Pak mi náhle i s maminkou zmizely a už se nevrátily.
Nacisté měli jistě i české pomahače – zrůdné charaktery se najdou v každém národě – ale ve srovnání se zvěrstvy vůči Židům v některých východnějších zemích, o Německu nemluvě, český národ celkově obstál. Snad jen malý příklad z mého blízkého okolí. Když v roce 1944 židovská matka doma v Praze utajeně porodila dceru, odvezla si miminko rodina českého lékaře do rodinného statku na kopci nad Berounkou a pečovala o ně až do konce války. Věděli, že za to mohli zaplatit životem stejně jako sousedé, kteří podezřelý úkryt dítěte neudali.
Československo patřilo k zemím, které aktivně podporovaly vznik izraelského státu, vyhlášeného 14. května 1948. Bylo čtvrtým státem, který ho uznal a už v červenci s ním navázal diplomatické styky. Předtím, kdy bylo přistěhovalectví do Palestiny omezeno, umožňovalo Československo z popudu Jana Masaryka noční průjezd vlaků s východními Židy přes své území. Jako nepostradatelnou pomoc, která přispěla k uhájení nového státu, napadeného ze všech stran arabskými nepřáteli dodnes v Izraeli oceňují dodávky československých zbraní, munice, letadel a výcvik vojáků, k nimž patřil i pozdější prezident Ezer Weizman. Nebylo to zcela zadarmo, přímé platby dosáhly kolem 750 miliónů tehdejších dolarů. Ale podstatné bylo, že československé zbrojní dodávky prolamovaly embargo vůči zemi, které šlo o přežití.
Studená válka narušila naše mezistátní vztahy i snížením úrovně diplomatického zastoupení. Stalinův antisemitismus posledních let jeho vlády se promítal i do politiky gottwaldovského vedení, včetně procesu s protistátním spikleneckým centrem Rudolfa Slánského. Nicméně ve skutečnosti, že za jmény téměř všech obžalovaných bylo uvedeno: „židovského původu“, lidé cítili ozvěnu Osvětimi. V debatách o procesu pak zazněly otázky, zda sebevědomě se tvářící brutální režim přelomu čtyřicátých a padesátých let si nepřestává věřit, když hledá vnitřního nepřítele a snižuje se přitom k vynášení obehrané antisemitské karty.
Vztah k izraelské nezávislosti, k židovské kultuře jako neodmyslitelné součásti kultury české, to vše posilovalo tradiční sympatie k Izraeli. Oč více byl Izrael oficiálně proklínán, o to se jevil sympatičtější mnohým Čechům. Byl v tom i obdiv k národu, bojujícím za svou svobodu s mladým heslem „už nikdy jako ovce“. Byla v tom solidarita malých zemí čelících silným a početným nepřátelům. Už ve třicátých letech Werich s Voskovcem zpívali píseň o Davidu a Goliášovi. A zaznělo, že Izrael je hrdé alter-ego českého kapitulantství. Byl tu i jistý údiv nad zemí zaslíbenou s jejím zvláštním komunismem kibuců. Kdosi tento stav lyricky označil ze „komplikované milostné drama“
To vše se projevilo v červnu 1967 za šestidenní války. Zrušení diplomatických styků s Izraelem vyvolalo otevřenou debatu. Veřejnost, pobouřená útokem na Izrael, doprovázeným výroky o nahnání Židů do moře, podporovala židovský stát. Vedení KSČ žádalo, aby 4. sjezd Československých spisovatelů odsoudil izraelskou „agresi“. Sjezd to odmítl. Petr Pithart později řekl: „bylo to poprvé, kdy někdo u nás si dovolil kritizovat naši služebnou zahraniční politiku“. Mělo to i úsměvné stránky. Arnošt Lustig přišel na sjezd v džínách a khaki košili. Paranoidní režimní funkcionáři to považovali za izraelskou uniformu a napadli ho, že propagoval Izrael.
V Pražském jaru patřil vztah k Izraeli k tématům veřejné debaty o překonání režimní zvůle. Také studenti Filozofické fakulty si postavili na ulici stánek a vyzývali kolemjdoucí podpořit jejich petici požadující obnovení diplomatických vztahů.
Sovětská invaze a dvacet let takzvané normalizace pak znemožňovaly jakýkoli pohyb v politice jak domácí, tak zahraniční, o možné debatě o našich vztazích nemluvě.
Po listopadu 1989 jsme museli co nejdříve obnovit normální místo a fungování Československa v Evropě a ve světě. Prvním úkolem bylo dohodnout odchod sovětských vojsk a začít jednat o začlenění do evropských a světových institucí, do kterých bychom dávno patřili, nebýt čtyřiceti let, v nichž jsme byli, řečeno s Milanem Kunderou, uneseni z našeho přirozeného prostředí. Patřila k tomu i náprava jednotlivých nesmyslných činů minulého režimu. Jedním z prvních takových úkolů bylo obnovení diplomatických vztahů s Izraelem. Byl jsem rád, že se nám to povedlo už dva měsíce po ustavení polistopadové československé vlády. Má na tom velkou zásluhu i náš dnešní host Moshe Arens, který jako izraelský ministr zahraničí neváhal tak rychle přijet do Prahy. A už v dubnu přátelské přijetí návštěvy prezidenta s velkým doprovodem stvrzovalo novou éru ve vztazích čerstvě svobodného Československa s Izraelem a jeho občany.
Dnes po dvaceti letech jsou naše vztahy velmi dobré. I když v nich občas něco zaskřípe, nevymyká se to z norem jakýchkoli vztahů, včetně našich domácích a osobních. Politická scéna v obou našich zemích odpovídá současnému stavu euroamerické demokracie, mediální politiky a konkrétním problémům, kterým naše země musí čelit. Ne vždy se nám daří dospět k nejlepšímu řešení. Situace Izraele je zajisté mnohem obtížnější než ta naše. Tím spíše, že řešení, které by definitivně zajistilo jeho bezpečnost a uspokojilo legitimní potřeby Palestinců se po desítiletí posouvá od jedné naděje k druhé. Jak kdysi řekl Šimon Perez: „Je-li nějaký problém neřešitelný, není to problém, ale situace.“ Jenže tato situace je plná násilí a hrozeb násilím, jak doma, tak v geopolitickém poli, v němž se Izrael nachází. Teroristické útoky proti izraelským občanům, včetně dětí, ostřelování izraelského území, opakované hrozby zničením židovského státu, vražda Isaca Rabina židovským fanatikem, spory o výstavbu osad, to vše a mnohé jiné patří k napětí, na které často obě strany konfliktů reagují nervozně a kontraproduktivně. Dnes musí izraelské úřady vyšetřovat, zda se vojáci nedopustili nepřiměřených činů při snaze čelit ostřelování z Gazy vojenskou operací. Také Izrael dnes nese důsledky nezodpovědné politiky Bushova Washingtonu, která v iluzi, že nastolí demokracii na Blízkém východě, zvětšila chaos a znásobila řady islamistických fanatiků a teroristů.
Přejeme našim izraelským přátelům, aby se konečně dočkali míru a klidného života. Vnímáme, že jejich bezpečí závisí na mnohých okolnostech, které mohou ovlivnit jen nepřímo: na vývoji blízkovýchodních konfliktů, na vývoji vztahů mezi euroatlantickou civilizací a muslimským světem, na schopnosti světa čelit globálně se šířícímu terorismu, na vývoji v Íránu, Afghánistánu, Pákistánu, Jemenu. Sami mohou přispět k zajištění svých jistot jen tehdy, podaří-li se jim nakonec dohodnout se na soužití s Palestinci, asi nejlépe vytvořením dvou států. To za ně nemůže nikdo udělat. Amerika, Evropa a my jako její součást, k tomu můžeme přispět jen nabídkou určitých záruk.
To vše nás bude ještě dlouho všechny ovlivňovat a často i trápit. Ale historie našich českých vztahů s židovským národem a státem Izrael dokazuje, že naše vazby nesouvisí jen s nějakými strategickými úvahami. Jistě se vzájemně neidealizujeme. Ale Izrael není pro nás pouze figurou na geopolitické šachovnici. Je to vlast lidí, z nichž mnozí přišli i od nás, je to země, kde máme mnoho osobních a rodinných přátel. Je asi přehnané, když kdosi označil Čechy za Židy Evropy, ale v našich osudech je leccos podobného, co nám umožňuje vzájemně se lépe chápat. Milan Kundera ve svém jeruzalémském projevu připomněl nádherné židovské úsloví: „Člověk myslí, Bůh se směje.“ Už pro smysl pro vtip a ironický nadhled, vlastní našim národům, jsme si v mnohém bližší než s mnohými, s kterými v našem evropském prostředí sousedíme.
Dovolte mi na závěr malou poznámku. Když jsme dojednali navázání diplomatických styků, zbyl nám s Moshe Arensem ještě nějaký čas. Mohli jsme si ještě na hodinu nebo dvě sednout v kanceláři. Nabídl jsem mu, abychom místo toho odjeli na Žižkov na vernisáž vynikajícího moravského sochaře Otmara Olivy. Moše Arens to s nadšením přijal. I nastoupili jsme do aut a ke zděšení ochranek, které to neměly ve svých minutovnících, jsme vyrazili na výstavu. Snad i toto neformální narušení protokolu také něco vypovídá o blízkosti našich mentalit.
(Projev na shromáždění v Lichtenštejnském paláci k dvacátému výročí obnovení diplomatických styků 9. února 2010)