Na pátek 8. února 2008 již svolal předseda Poslanecké sněmovny do Španělského sálu Pražského hradu společnou schůzi obou komor Parlamentu ČR k volbě prezidenta republiky. Za padesát dní tedy začne to, co naplňuje stránky novin už více jak půl roku. Bude se rozhodovat kdo bude na dalších pět let hlavou našeho státu.

V ČR není prezidentský systém, kompetence hlavy státu nejsou tak silné jako např. v USA či Rusku. Přesto tato volba má velký praktický i symbolický význam a bude svého druhu strategickou křižovatkou dalšího politického vývoje v zemi.
Nelze v této souvislosti nevzpomenout na rok 2003, kdy byl zvolen současný prezident, prof. Václav Klaus. Klíčový význam tehdy mělo, že končil po mnoha letech ve svém mandátu Václav Havel a levice v roce 2002 vyhrála volby (ČSSD s KSČM disponovala v Poslanecké sněmovně 111 hlasy). V první volbě byli nominováni straničtí kandidáti, v pozadí však také působil spor o to, zda má na Hradě zvítězit kontinuita a nebo diskontinuita s předchozím prezidentem. ODS v čele s novým leaderem Topolánkem tehdy neměla dostatek hlasů a leader ČSSD Špidla zase měl blíž k liberálnímu středu a exprezidentu Havlovi a s KSČM nijak aktivně nevyjednával. A tak patový výsledek v první volbě vedl k novým volbám, kde už se rozjela vyjednávání napříč celým politickým spektrem.
Prof. Václav Klaus tehdy ještě jako kandidát navštívil i poslanecký klub KSČM a dlužno říci, že se choval velice komunikativním a nekonfliktním způsobem. Co na některé poslance za KSČM zvláště zapůsobilo, bylo, že označil antikomunismus v chování ODS za historickou etapu. Sám také označoval silácký antikomunismus některých za laciný a prázdný. Vybavuji si, že oceňovány byly i jeho diplomaticky uvážlivé formulace ohledně tehdy aktuální války v Iráku a že se zdržel při hlasování o zapojení ČR do vojenské pomoci (na výsledek hlasování to ale samozřejmě vliv nemělo). Rezervovaným postojem k bombardování Bělehradu osvědčil Klaus také diplomatický cit. Tehdy se jako protiváha možnému levicovému prezidentovy začaly objevovat formulace o možnosti prezidenta, který by reprezentoval všechny občany.
Po neúspěchu volby Miloše Zemana se pak otevřela cesta k tomu, že toto nadstranictví začali někteří subjektivně spojovat se jménem Václava Klause. Bílé lístky pro slabé protikandidáty Václava Klause (např. Jana Sokola) v jednotlivých kolech druhé a třetí volby vytvořily hrozbu chronické nedohody a celá prezidentská volba získávala navenek velmi trapnou image. Ve finále pak uvolnilo ruce některým mým stranickým kolegům v Parlamentu usnesení, že by bylo potřeba v 3. kole třetí volby už prezidenta zvolit. Někteří se, jak později i veřejně přiznali, rozhodli takticky pro Václava Klause, neboť jiná širší politická dohoda prostě nebyla a už se nechtěli trápit. Účast na zvolení Václava Klause byla pro celou KSČM bolestné dilema a někteří (např. Miloslav Ransdorf) zvažovali i demisi ze své stranické funkce. Od začátku totiž bylo jasné, že jen zdánlivě čitelný Václav Klaus jako čestný předseda ODS představy o nadstranickém prezidentovi splňovat nebude.
Dnes je situace v některých ohledech odlišná. Možnost zvolení vyloženě levicového prezidenta je prakticky nulová. Kdyby se o to levice dnes snažila, bude se chovat jako že neumí do pěti počítat. Přitom ale platí, že ODS vyhrála v roce 2006 volby, ale potřebné hlasy k znovuzvolení svého stranického kandidáta Václava Klause nemá (81 poslanců ve sněmovně a 41 senátorů v horní komoře). Na druhou stranu ČSSD se dokonce i stranickým usnesením omluvila za nepovedené volby v roce 2003 a jednání s poslanci a senátory pravého středu probíhají úspěšněji než za Vladimíra Špidly. Působí m.j. i to, že ODS nemá podporu svého prezidentského kandidáta v koaliční smlouvě s KDU-ČSL a Stranou zelených.
Co ale má zásadní význam, je fakt, že je tu praktická zkušenost členů a voličů KSČM z výkonu mandátu Václava Klause. Jistě mu nelze upřít, že je schopen reprezentovat ČR a že jde o výraznou osobnost. V čerstvé paměti ale je, jak po loňských volbách Václav Klaus odmítl jednat o vládě opírající se o hlasy komunistů. Bez problémů však potom dal zelenou vládě opírající se o dva tzv. přeběhlíky. Potvrdilo se to, před čím jsme mnozí v roce 2003 varovali, proč jsme nemohli ani tehdy pro Václav Klause hlasovat. Taktický efekt tehdejší „státotvornosti“ vyšuměl a zůstala jen strategická nevýhoda v podobě silně pravicového prezidenta pomáhající své rodné ODS.
Poměrem sil v nové prezidentské volbě je znovu KSČM vtahována do tohoto pro budoucnost strategického politického rozhodování. A KSČM samotná řadí k nesplněnému Klausovu slibu o nadstranickosti i to, že příliš mnoho moci je dnes soustředěno v rukou ODS (vláda, senát, kraje). Výsledkem je úvaha o podílu KSČM na dosažení změny na Hradě. Argumenty jsou nasnadě. Neúspěch ČSSD v prezidentské volbě v roce 2003 vedl k prudkému pádu jejích preferenci i ke krizi v tehdejší koaliční Špidlově vládě. Ovlivnilo to významně i evropské a krajské volby roce 2004. Nejednotnost současných vládních stran otevírá cestu ke změně, která by opět mohla mít na volby v letech 2008-2010 vliv.
Jedno je jasné. Aby nešlo jen o malicherné stranické zájmy, měla by být změna na Hradě skutečnou šancí na zlepšení. Tedy, že protikandidát Václava Kause by neměl být horší jeho samotného. V roce 2003 vyšel mnohým ze srovnání s prof. Sokolem či senátory Pithartem či Moserovou vítězně Václav Klaus. Klíčová otázka je proto otázka výběru vhodného protikandidáta Václava Klause. Potřeba určité shody i za cenu určitých ústupků je nutná. Předpoklad společného hlasování velice různorodých politických sil (minimálně 141 poslanců a senátorů) znamená, že jestliže jednoho protikandidáta shodí ti napravo a druhého ti nalevo, nebude žádný. Je to velice náročné na schopnost kompromisu i na taktiku při samotném hlasování.
Politika je uměním možného. Žádný stranický kandidát zjevně v únorové volbě nemá šanci. Nyní proti prof. Václavu Klausovi navrženému ODS stojí oficiální protikandidát prof. Jan Švejnar navržený deseti senátory. Strana zelených se s šesti svými poslanci ztotožnila s prof. Švejnarem už od počátku. ČSSD v zájmu dohody ustoupila od kandidáta, který by jí mohl být bližší a nominaci senátorů na Jana Švejnara také plně podpořila. To ale stále nestačí. Nyní se proto jedná o postoj poslaneckých klubů KDU-ČSL a KSČM, které mohou rozhodnout. Logicky z toho vyplývá, že tyto kluby se stávají potenciálním partnerem v potřebné politické dohodě. A tak nás v lednu čekají četná jednání.
Opakovaná volba Václava Klause má pro někoho jednu výhodu. Pokud se i nadále bude protahovat diskuse o změně ústavy na přímou volbu prezidenta, tak Klaus už v roce 2013 kandidovat nebude moci. Faktem ale je, že zesílení KSČM na úkor ČSSD do roku 2010 znamená pokračování nadvlády ODS. A někdejší antagonismus Havla a Klause už dnes málokoho zajímá. Proto je důležitá debata nad pěti velmi obecnými podmínkami, které v létě 2007 stanovila KSČM pro případ prezidentské volby.
První z nich je rovný přístup hlavy státu k parlamentním stranám. Tady Jan Švejnar navazuje na to, co řekl již Klaus, když říká, že KSČM je již dnes v mnohém přijatelná. Pokud bude své představy o „státotvornosti“ KSČM formulovat nikoliv jako podmínky, ale jako vklad do rovnoprávné diskuse, předejde i zbytečnému komunikačnímu bloku. Pokud jde o vztah k referendu, tady je role obou kandidátů obdobná. Slibem nezarmoutíš, ale zákon o referendu musí projednat parlament a prezident jenom zákon podepisuje. Ve vztahu k potřebě bezpečnostního systému nad Evropou (otázka amerického radaru) jsou oba v podstatě srovnatelně vstřícní vůči návrhům USA.
Z pohledu laické veřejnosti jsou malé rozdíly mezi Václavem Klausem a Janem Švejnarem v otázce reformy veřejných financí. Prof. Švejnar je přeci jenom praktičtější ekonom a tak nemá za potřebí věnovat se blouznění o rovné dani a připouští možnost návratu určité progrese do daňového systému. Na druhou stranu je to přeci jenom liberální ekonom, který s politickou levicí bude společnou řeč o ekonomice hledat jen obtížně. Prezident ale k hospodářské politice země má velmi zprostředkovaný vztah. Zajímavější je jeho vztah k zahraničí a zejména k evropské politice. Tady má pragmatická levice asi blíž k realistickému Švejnarovi než k eurofobnímu Klausovi. Na druhou stranu národovecky orientovaná část levice do jisté míry souzní s populistickou kritikou Bruselu šířenou Klausovým křídlem v ODS.
Pokud výš zmíněných pět kriterií neumožní volbu mezi Klausem a Švejcarem a pokud platí to, že snaha o levicovějšího kandidáta nepovede k úspěchu, tak nastoupí kriteria další. Minimálně již dnes je přitom jasné, že nevolit nikoho v prvním kole první volby je nepřímá podpora Václava Klause. Když ponecháme stranou poněkud sebestředný exhibicionismus Václava Klause v otázce globálního oteplování, tak půjde o rozhodování v logice menšího zla mezi dvěmi charakteristikami obou kandidátů, tj. mezi Klausem jako stranickým kandidátem dosud triumfující ODS a mezi svým emigranstvím z českého prostředí vytrženého Švejnara.
Oslabit pilíř pravice ODS v případě nezvolení Václava Klause je nepochybně stranickým zájmem levice. Co lze interpretovat jako zájem státu, je odpověď na vliv amerického občanství druhého kandidáta. Ponechme stranou primitivní antiamerikanismus některých jednotlivců provázený příslušnou dávkou zastydlého českého provincialismu. Jan Švejnar odcházel ze země po roce 1968, kdy tak činili z pochopitelných důvodů mnozí a kdy mu bylo pouhých 17 let. Pokud chce někdo spekulovat o vlivu cizího zájmu, tak je to bez nějakých faktů opravdu velmi nekorektní úvaha.
V době globalizace je víceré občanství stále častější jev. V cizině pobývají mnozí a kdo posoudí zda se loajalita s cizí mocí vzniká po třiceti letech emigrace či zda stačí krátká, ale intenzivní návštěva. Václav Klaus jako bankovní expert byl přeci také na stáži v USA, a to ještě před rokem 1989. Proto požadavek na Švejnara zahodit státní občanství své druhé vlasti je myslím zbytečným vyhrocováním určité nedůvěry za tu nejkrajnější mez. KSČM nestojí o podlézání nikoho, ale stojí o rovné zacházení. Na druhou stranu nechce nikoho nutit k nepřijatelným kompromisům. Takové požadavky by nesvědčily o tom, že se vůbec chci dohodnout.