Lidé slaví tyto jarní svátky z různých důvodů, různým způsobem a dokonce i v různém čase. Proč tomu tak je ? Není to nakonec jedno, vždyť více než rituální pravidla a různé obřady je možná důležitější si tu jarní naději uvědomit a prožít.



Každoročně v různých kulturách v tyto dny slavíme jarní svátky, Velikonoce. Už dávní pohané měli své svátky jara, oslavující návrat života po kruté zimě. Starodávný židovský svátek pesach původně navazoval na zemědělský cyklus v Izraeli. A křesťané do této doby umístili i své Velikonoce spojené se symbolikou Kristovy smrti a vzkříšení, Vzhledem ke sporům okolo data posledních dnů Kristových dokonce možná záměrně, význam jara jako návratu života byl přeci jen hluboce zakořeněn.
Příchod jara souvisí samozřejmě s astronomickým solárním cyklem. Jarní rovnodennost vychází na 20. až 21. března našeho kalendáře. Složitější je to s židovským svátkem pesach, spojený s pojídáním nekvašeného chleba (macesů). Váže se totiž na konkrétní den konkrétního měsíce (14. den měsíce nisan) a židovské měsíce jsou napojeny nikoliv na kalendář solární, ale lunární. A tak dochází k pohybu tohoto svátku. Letos přichází až na polovinu dubna. Kromě macesů je historicky spojen také s obětinou a následným pojídáním beránka
Pod vlivem mnohem pozdější křesťanské tradice se začalo pesach nepřesně říkat „židovské velikonoce“, i když židovský ritus praví, že jde o oslavu cesty ke svobodě (hebrejsky „pesah“ znamená přejití, tedy odchod kmenů Izraele z egyptského zajetí). Termínově se s křesťanskými Velikonocemi rozešel, protože křesťané si stanovili vlastní metodu výpočtu. Přesto že tzv. pašije křesťanů souvisí s židovskými zvyky (poslední večeře páně měla být podle evangelistů o svátku pesach), chronologie jejich oslav se nakonec u těchto příbuzných náboženství záměrně rozešla.
Souvisí to s rozhodnutím nicejského koncilu v roce 325. Slavit křesťanskou symboliku vykoupení utrpením spasitele (latinsky „passio“ znamená utrpení) v stejné době jak byl stále ještě živý, jako původně pohanský zvyk starých nomádů, na jaře podříznout jehně a krví pomazat svůj dům, aby odešlo vše zlé, to se církevním otcům nezamlouvalo. A tak koncil rozhodl, že křesťané se budou držet termínu oslav podle tzv. římského či alexandrijského zvyku.
Aby se to nepletlo, tak i u křesťanů došlo k tomu, že svátek je pohyblivý a dokonce ho různí křesťané slaví různě. Jde o to, že velikonoční neděle upomínající den vzkříšení se stanovila na první úplněk po jarní rovnodennosti (21. březnu) a tak s ohledem na lunární cyklus nám velikonoce putují kalendářem. Letos to vyšlo na konec března. A pravoslavná církev, která se drží starého juliánského kalendáře to má s oslavou velikonoc jinak, než my, co se držíme kalendáře gregoriánského. Letos vychází dokonce až na 1. května.
Možná i na vašem stole se kromě jiných dobrot objeví velikonoční beránek. Možná dozvuky pohanských nomádských zvyků, možná připomínka sakrálního stolování starých židů před dvěma tisíci lety, kdy se v chrámech obětovalo jehně a bylo večer pojídáno (čehož se nesměli zůčastnit neobřezaní a nečistí). Křesťané milující symboliku se mohou na Boží hod velikonoční odkázat na evangelistu Jana, který spatřiv Krista údajně zvolal biblicky „Ecce, agnus dei“.
Přes všechny ty zmatky a různý význam těmto jarním svátkům přikládaný, budou patřit každoročně velikonoce k těm oblíbeným. U nás letos poprvé se s velikonocemi pojí čtyři dny pracovního klidu. Sluníčko už se klube, na větvích raší kočičky, kluci všeho věku se těší na pomlázku a lidé na sebe najdou i trochu času. Tak si to užijme, ať již to cítíme s tou symbolikou velikonočních oslav jakkoliv. A nechme v nás s jarem naklíčit trochu toho optimismu.