Isaac Asimov ve svých románech o nadaci tematizuje varování o pádu civilizace. Lidskou budoucnost nezachrání ani přirozený řád, ani technokratické elity či osvícení mentalici. Je nelidská budoucnost nutná?



Nestor americké sci-fi, Isaac Asimov (1920-1992) proslul m.j. svou sérií knih, líčící dějiny tisíce let vzdálené budoucnosti, ale i myšlenku vědního oboru, který by nám tyto dějiny umožňoval předvídat. Základem této jeho vize budoucnosti se stala slavná „Foundation Trilogy“, která vycházela v letech 1951-1953. Východiskem pro ní byly povídky, které psal ještě jako student za války pro časopis Astouding na podnět Johna Campbella.
V roce 1966 byla tato Asimovova trilogie jako nejlepší série všech dob oceněna HUGO (americká „Science Fiction Award“ udělovaná fanoušky žánru na světovém conu na počet Hugo Gernsbacka). Autor je nejen spisovatel, ale i popularizátor vědy a jeho vize je zajímavou ukázkou západního myšlení druhé poloviny minulého století, která přesahuje hranice pouhé literatury. Ukázkou konfliktu liberálů a konzervativců, ale i vyčerpání technického optimismu navzdory vědecko technické revoluci,

Pád galaktické říše

Co nás tedy podle Isaaca Asimovova čeká ? Lidstvo se rozšíří po celé Mléčné dráze a na 25 milionech obydlených planet bude žít kvadrilion bytostí lidské rasy. Všichni mluví jednotným Galaktickým standardem a po galaxii cestují s pomocí hyperprostoru. Ovládají nejen síly atomu, ale i antigravitaci a další technologické vymoženosti To tehdy asi znělo jako odvážná předpověď titánské expanze možností naší moderní civilizace.
Co však překvapí, že v této budoucnosti vzdálené na 20 tisíc let vytvořilo lidstvo přes všechny divy techniky jako formu své sociální existence Galatické impérium, které je vlastně archaickým monarchistickým systémem. Jádrem říše je světoměsto Trantor, sídlo jediného císaře, kdesi na opačném konci Mléčné dráhy. Ve vrchních patrech říšské politiky bojují o moc patricijské rody. Demokracie je jen nefunkční představa několika snílků.
Autor tedy dává své vizi společnosti po tisících let vývoje podobu autokratické společnosti. Sám přiznává, že se tehdy inspiroval příběhem o úpadku Říma (v díle sira Edwarda Gibbona z 18. století). A nabízí tak dávnověk promítnutý do galaktické budoucnosti. Různé teorie vyzvedávají různé příčiny pádu Říma – tu mravní dekadenci, tu kulturní slabost. U Asimova na proces rozpadu impéria reagují elitní vědci. Apokalypse a době temna má předejít matematik Hari Seldon se svou psychohistorií.
Tato prediktivní věda má být korekcí tendence lidstva k barbarství. Jde o matematický obor převádějící reakce velkých lidských konglomerátů na sociální a ekonomické podněty do matematických vzorců. Něco mezi biostatistikou a matematizovanou sociologií, inspirované kinetickou teorií plynů (prof.. Seldon to sám někdy nazýval „algebra lidskosti“). Formalizovaný popis přirozených základů civilizace, jakési duše lidstva, je tedy pro Asimova (Seldona) nad pochopením významu sociálně ekonomického vývoje pro lidstvo.
Psychohistorické zákony mají mít stejnou absolutní platnost jako zákony fyzikální, jen funkci fyzikálních částic mají jednotliví lidé a ty jsou nadáni schopností vědomého jednání. A s pomocí těchto zákonů chce překlenout rozpad galaktické říše a dobu barbarství. Vědci chtějí navrhnout chování v budoucích krizích tak, aby s psychohistorickou nevyhnutelností vznikla nová, tentokrát již stabilní a harmonická společnost.
Pokud bychom ale u Asimova hledali vědce – optimistu, věřícího v sílu poznání a svobodného rozvoje lidstva v jeho rozmanitosti, autor nám to zkomplikuje. Jeho Nadace sice zachová v době temna znalosti vědy a začne je znovu rozšiřovat s pomocí kupců, kteří vybudují mocnou obchodní říši, Ale spojení vědy a svobodného byznysu znovu přejde do krize. Nadace totiž začne opakovat staré nectnosti Říše (despotismus, špatné rozdělování).
Budoucnost lidstva (Seldonův plán) musí proto hlídat tajemná Druhá nadace. Společenství lidí, kteří rozvíjí dříve atrofovanou schopnost mozku využívat zvláštní psychické energie. Lidstvo tedy nemají pomoci znalosti ani demokracie, nýbrž mentálně disponované osvícené elity, které s pomocí paranormálních sil v pozadí tahají za nitky a vše skrytě řídí.

Objektivní duch ve stroji

Během svého dlouhého tvůrčího života měl Asimov možnost tuto starou elitářskou vizi zkorigovat. Ale nelze říci, že to udělal. Po třech desítkách let připsal další pokračování (knihy „Foundations Edge“, 1982 a „Foundation and Earth, 1986). Odehrávají se půl tisíciletí po vyhlášení vševědocího Seldonova plánu. Místo nového Zlatého věku ale sílí skepse z plánu a alternativa nabízená autorem už není lidská. Lidstvo si zřejmě podle něj samo pomoci neumí.
Místo původní vědecky řízené harmonie se tu objevuje planeta Gaia, kterou kdysi vytvořily bytosti nadané telepatií a kde je vše spojené do jakéhosi superorganismu s jedním kolektivním vědomím. Tedy ani svobodná věda První nadace, ani moudré vedení mentaliků z Druhé nadace. Absolutní telepatická kontrola rozšířená z Gaie po celé Mléčné dráze, jakási Galexie, ve které je vůle lidského jednotlivce vybočujícího z řady zcela postradatelnou.
Nikoliv vývoj člověka, ale nelidská autorita je zárukou pokroku A tady se série Nadace prolíná se slavnou robotickou sérií, také z budoucnosti lidstva. V pozadí vývoje galaktické říše totiž je více jak 20 tisíc let starý robot R. Daneel Olivaw. (objevil se už v Asimovově knize „The Caves of Steel“, 1954). Nedokonalí lidé stvořili roboty, kteří v duchu základních zákonů robotiky hledají, jak pomoci dobru lidstva. A právě ti přichází s galaktickou Gaiou, ve které se původní člověk evolučně rozpustí
K původní myšlence psychohistorie se Asimov ještě vrátil před svou smrtí (v knihách „Prelude to Foundation“, 1988 a o pět let později „Forward the Foundation“). Mladý matematik Seldon sice vymyslí pro potřeby simulace budoucnosti jakousi parachaotickou matematiku, ale poznává, že pokusy o spoluvládu lidí se vždy hroutí.. Nad budoucím mesiášem a zakladatelem nadací musí držet ochrannou ruku vyšší moc. Dává se zde „sbohem“ vlastnímu lidskému pokroku, nastupuje starý dobrý hegeliánský „der objektive Geist“. Skeptický Asimov i v těchto knihách svěřuje nespolehlivé lidstvo mutantům - mentalikům či robotům s pozitronickým mozkem. Jeho dějiny budoucnosti jsou tak už nelidské.
Stejně jako u Asimova se i dnes objevují „kulturologické“ úvahy nad úpadkem civilizace. Paralely s Gibbonovými moralitami o střídmosti, tradičních hodnotách a odpovědnosti jako obraně před dekadencí se zjevují v poslední době zejm. v konzervativních kruzích. Ani přirozenost lidstva ani spoléhání na ducha v technickém pokroku ale nestačí. Je tu také potřeba změn společenského ustrojení. Autokracie osvícené moci jako nástroj objektivního ducha k historickému optimismu prostě nedospěje.