Lidé budou nahrazování stroji, to lze těžko zastavit. Ale pomůže jít tomu vstříc tím že nachystám sociální a ekonomické podmínky pro digitální a automatizovanou ekonomiku. Nároky na solidární řešení porostou v každém případě.



Nástup nových technologií čas od času promění společnost a to víc, než utopie různých mesiášů. A nástup tzv. čtvrté průmyslové revoluce spojená s informatizací a robotizací může přivést proměnu skutečně zásadní. Když s první průmyslovou revolucí před více jak dvěma stoletími nastoupily stroje poháněné párou, první zmatenou reakcí lidí byl vznik hnutí rozbíječů strojů. Pochopitelně marnou.
Páru nahradila elektřina a mechanické stroje izolované automaty. S nástupem montážních linek a fordismu o století později se nastartovala terciarizace ekonomiky. Rutinní práci ve zpracovatelské výrobě začaly dělat stroje. Začala se měnit struktura zaměstnanosti, lidé se začali přesouvat z tradičního sekundéru do sektoru služeb. Vzestup sociálních hnutí, potřeba masové spotřeby a růst efektivnosti umožnil v rámci koncepce plné zaměstnanosti zkracovat pracovní dobu.
Automatizace ale dnes zasahuje nejen rutinní procesy, nýbrž i mnohem složitější úkony. Se vznikem sebeprojektujících systémů (CAD/CAM), vytvořením chytrých algoritmů a strojového vnímání a rozvojem možností umělé inteligence zasahuje automatizace dokonce i tvůrčí činnost. Časy, které popisoval Karel Čapek ve svém R.U.R. se blíží, roboti přicházejí. I když místo umělých lidí to má podobu inteligentních sítí a systémů integrace produkce hodnot s digitálními technologiemi.
Zatím dochází k nerovnoměrnému, ale masovému rozšíření důsledků první fáze robotizace. Obory s rutinními činnostmi budou definitivně zasaženy, úměrně k ochotě investovat do substituce živé práce prací zvěcnělou (technikou). Umělý dělník neremcá a pracuje lépe než živý člověk, ale jeho pořízení něco stojí. A vzestup produktivnosti společnosti se přitom nepochybně dostane do nových a zásadních konfliktů se solidaritou členů lidské společnosti. Všichni lidé prostě nemohou vykonávat elitně ceněnou práci vědců či umělců, nebo aspoň programátorů a vývojářů.

Příchod „smart manufacturingu“ má během dvou dekád odbourat v průmyslu více jak polovinu pracovních míst. To není nějaká chiméra literární sci-fi, chytré továrny jsou součástí i českou vládou projednávaného expertního konceptu „Průmysl 4.0.“. Uvědomujeme si ale nejednoznačnost strukturálních proměn, které to přináší? Ti, kteří místo kvalifikované obsluhy strojů půjdou např. do odvětví sociální či enviromentální péče, zdravotní asistence a veřejných prací, nebudou nutně muset být při tom produktem vzdělanostní revoluce.
S robotizací nebudou zasažena jen odvětví spojené se starou dělbou práce a starou technikou. Bez politického a sociálního tlaku bude práce v nových, ale neautomatizovatelných službách, méně produktivní a méně placená. Může se stát významným nositelem nové prekarizace práce. Může vzniknout nová rezervní armáda nadbytečných a méně vzdělaných lidí, kteří musí líbat ruce elitám i za nabídku všelijakých „Bullshit Jobs“. Navíc je tu demografická křivka, která znamená nárůst podílu seniorské populace, závislé na mezigenerační solidaritě.
Proto musí být včas připraven sociální polštář, který případným tvrdostem bude moci čelit. Jde o to, jak budou rozdělovány efekty z procesu nahrazování lidí stroji. Ale také o to jak čelit syndromu lidské zbytečnosti. Vedle problému redistribuce bohatství je tu i otázka jak dosáhnout důstojné konvergence života v postindustiálně rozrůzněných sociálních strukturách. Útěkem do lokálních komun odříznutých od možností být vědomých spolutvůrcem civilizace bychom mohli jen konzervovat zaostalost těch, co se ocitli na periferii rozvoje.
Co to vše udělá se společností, s trhem práce? Zbaví nás stroje povinnosti každodenní dříny ? Překonání hierarchizované organizace výroby mění i charakter naší závislosti na výrobních prostředcích. Propojení řetězců od vzniku potřeby a formulování objednávky přes projekt a výrobu až po distribuci se stává síťově rozprostřené. Ovšem tyto sítě ovládají chytré algoritmy pracující ve zlomcích vteřin. Čelit tomu kultem rustikální provinční prostoty či kalvínským obdivem k práci pro práci by bylo nereálné. Jsou ekonomové, sociologové ale politici připraveni na všechny tyto důsledky automatizované ekonomiky?

V ČR jsme na domácí průmyslové výrobě a vývoji v zahraničí závislí více než v jiných zemích. A je jasné, že proces robotizaci zejména průmyslové výroby popisovaný v studii „Průmysl 4.0.“ nezastavíme. Proto nezbývá než mu jít naproti. A začíná to ujasněním, kdy je možná pracovní symbióza člověka s robotem a kdy je třeba připravit v předstihu příslušnou kapacitu zcela nových pracovních míst. A jak se v takové nové ekonomice změní charakter práce, jak má vypadat míra společenské solidarity i spravedlivé odměňování. A to vše i s ohledem na vývoj územní dělby práce v procesech ekonomické integrace a globalizace