Naše ekonomika se po vzniku samostatné republiky nacházela v první dvacítce nejvyspělejších zemí. Od té doby se stále posouvá dozadu. Co musíme změnit, abychom tento trend dále neprohlubovali?



Česká republika je malou a starou průmyslovou ekonomikou. Z toho vyplývá nutnost jejího zapojení do mezinárodní dělby práce a nutnost modernizovat její tradiční hospodářskou strukturu. Naši ekonomiku lze po všech změnách stále řadit k vyspělejším zemím světa, dlouhodobě se však na žebříčku seřazeném podle ekonomické úrovně mírně propadá. Jaké místo by měla česká ekonomika do budoucna zaujmout ?
Rozbor vývoje pozice české ekonomiky ve světě předpokládá tvorbu delších časových řad a mezinárodní srovnatelnost databází. Ekonomická úroveň se nejčastěji srovnává s pomocí statistik hrubého domácího produktu na obyvatele. Podobné propočty dělají zejm. různé mezinárodní organizace jako OECD či Světová banka. .Metodické vlivy vedou k odchylkám, delší časové řady ovšem trendy ukazují poměrně spolehlivě. .
Ekonomika na území našeho státu poměrně úspěšně naskočila do vlaku rozjetého první průmyslovou revolucí. Ta odstartovala v Anglii koncem 18. století (pojem „la revolution industrielle“ použit poprvé v roce 1837 Louisem Blanqui). Po skončení napoleonských válek se u nás nejrychleji rozvíjela především tovární výroba v textilním průmyslu, rostl význam i sklářství a papírenství. Poměrně rychle jsme se tehdy ze zaostalé země změnili v průmyslově agrární oblast. U nás bylo umístěno na 70% průmyslové výroby celého mocnářství.
Přispěla k tomu naše geografická poloha, zásoby uhlí a vody, ale i relativně vzdělané pracovní síly, Naprostá většina průmyslového kapitálu byla tehdy v našich zemích v rukou německého a rakouského kapitálu. V časech druhé průmyslové revoluce (koncem 19. století přicházejí nové postupy, nové materiály a páru nahrazuje elektřina a spalovací motory) začínaly vznikat velké kartely, německý průmysl se už začínal střetávat s emancipující se českou buržoasií. Vedle českého strojírenství a elektrotechniky vzniká i první česká banka.
Český kapitál se však plně uplatňuje až po vzniku československé republiky. Podle databáze „Maddison Project“ na počátku naší novodobé státnosti, tedy za Masarykovy republiky, se česká ekonomika umísťovala kolem 20. místa na světě V současné době se pohybuje kolem 40. místa na světě (85% průměru EU).Víme, že přes různé dějinné peripetie jsme za celé to období dosahovali průběžně růstu výkonu. Propad na světovém žebříčku tedy znamená, že některé konkurenční ekonomiky nás prostě za to období předběhly.

Co nás posouvá vzad?

Proč se tedy náš náskok vůči světu postupně zmenšoval ?. Po roce 1945 byla naše ekonomika podle dat „Maddison Project“ na 23. místě, malý posun odrážel asi jen míru zasažení válkou. Stejný zdroj nás pak v roce 1989 zařazuje na 28. místo Mezi těmi, co nás v tomto období předběhli je sousední Rakousko, které těsně po válce bylo ještě za námi. Na druhou stranu za 40. let minulého režimu jsme se na žebříčku propadli méně než během čtvrt století po roce 1989. Jak je to tedy se zděděnými potenciály z časů první a druhé. průmyslové revoluce?
V 60. letech minulého století dochází k dalšímu posunu v charakteru výrobních sil. Třetí průmyslová revoluce (někdy ztotožňovaná s tzv. vědecko technickou revolucí) přináší automatizaci a nové zdroje energie, výzkum vývoj a vzdělání se bezprostředněji zapojují do výrobního procesu. S tím ovšem souvisí i otázky motivací a schopnosti šířit nové technologie. A na to jsme byli už méně připraveni. Výrobní profil naší ekonomiky byl ovlivněn potřebou sloužit jako „kovárna“ RVHP,, kde většina zemí měla zaostalejší, více agrární charakter. Chyběly cenové a konkurenční stimuly z vyspělejší části světa. .
V roce 1989 byla právem kritizována předimenzovaná struktura české ekonomiky, narůstající technologický gap vůči světu, sterilita administrativního řízení ekonomiky a podvázanost podnikatelské iniciativy. Uměli jsme vyrobit slušné zařízení pro jaderné elektrárny stejně jako tramvaje či obráběcí stroje. Technokraté tehdejší moci se obratně pohybovali v dirigistickém systému, vůli k ekonomickému osvobození z něj neměli. Během transformace pak nedošlo k posílení vlastnické odpovědnosti, ale k rozprodeji majetku. Důsledkem bylo, že ze stárnoucí poslušné „kovárny“ se stala nově závislá „montovna“.
Možná nás může utěšovat, že lépe než na žebříčku HDP na obyvatele se zatím umísťujeme v jiných, komplexnějších ukazatelích. Např. „Social Progress Index“ zohledňuje i sociální spotřebu či kvalitu života a tady máme lichotivé 22. místo na světě. Podobně na žebříčku „Human Development Index“ (zohledňuje např. gramotnost a zdraví populace) najdeme ČR na 28. místě. Ale také toto dědictví se může rozplynout, pokud dojde pod tlakem zájmů na zhodnocování různých struktur kapitálu redukci osvědčených sociálních standardů.

Jak se plavit oceánem nových časů?

Nyní dozrává další civilizační výzva, někdy označovaná jako čtvrtá průmyslová revoluce. V té budou rozhodovat inovace a informace, schopnost přeměny zatím stále dost konzervativního systému vzdělání. Mění se i charakter globalizace, která prochází digitální transformací, při které se investoři budou méně vázat na staré výhody nějakého území a umělá inteligence učiní tradiční dovednosti méně zajímavé. Subdodavatelsko montážní charakter naší ekonomiky tak záhy projde drsnou zkouškou.
Nástup modernity společnosti nových služeb může mít pro dosud silně tradiční společnost šokující dopad. Nacionální populismus ovšem těžko spasí „anciene regime“ nějakým zázračným couvnutím k starému předglobálnímu industrialismu.. Před oceánem nové budoucnosti se nedá schovat v nějakém bezpečném přístavu, chránícím protekcionismem časy starých jistot, je třeba se naučit na něm plavit.