Změny na politickém hřišti dnes někteří berou jako konec polistopadových poměrů. Otevřený nástup oligarchů ale jen může přispět k tomu, že liberální slupku systému nahradí otevřenější autoritářství. Systém však podstatu nezmění, jen někteří budou v pokušení posluhovat jeho reakčnější podobě.


Čtvrt roku před volbami do českého parlamentu jsou politické komentáře plné defétismu a nervozity. Zdá se být zjevné, že poprvé za poslední čtvrt století nevyhraje volby buď ODS a nebo ČSSD. Pravicovou ODS srazily skandály před 4 roky a étos pravicové transformace, z které čerpala, už také vyvanul. ČSSD tvrdě spadla po neúspěšném pokusu premiéra Sobotky postavit svou stranu na sociálně liberální orientaci jako protipólu nevyzpytatelného oligarchy Andreje Babiše. Parciální zájmy a zemanovské křídlo uvnitř této strany sehrálo své. A těžko uvěřit tomu, že propojení politiky a byznysu a nesnesitelný střet zájmů vznikl až před volbami.
Co zarazí, že mnozí čtou odsunutí těchto dvou tradičních stran na druhou kolej jako konec celé polistopadové éry. Hlavním strašákem je majitel svého hnutí ANO, miliardář Andrej Babiš. Tím, že se rozhodl vstoupit do politiky přímo a neprosazovat své zájmy jen prostřednictvím zavedených mocenských kartelů, se stal pro správce polistopadové moci nebezpečnou konkurencí. Profesionálně zvládnutým marketingem přitom posunul zájem veřejnosti od programových otázek k populistickým rekvizitám. A dochází tak k výrazné diferenciaci postojů i uvnitř tradičních politických stran. Přemostit to pak pouhou komunikační výřečností či trpělivostí, že lidé včas pochopí ošidnost populistických chimér je prostě málo.
Někteří političtí komentátoři z toho prorokují, že vezme definitivně za své celý polistopadový režim, který se prý pokusil nainstalovat v ČR standardní liberální demokracii Samozřejmě nemá jít o návrat do předlistopadových časů, ovšem novým pořádkům jakési postdemokracie má být obětováno tradiční stranictví, politická soutěž v rámci parlamentní demokracie a standardní systém vyvažování ústavních mocí. Vůdcovská meritokracie má ovládnout jak oblast zákonodárnou, tak soudní, pod záminkou, že konečně zavede pořádek. Veřejná debata sice tone v povchrnosti, ale prázdné sentence oligarchy působí lidověji než programové traktáty.
Ano, volby 2017 skutečně mohou vést k určité proměně poměrů. Dědicové sametové mytologie toto těžce nesou a tak reagují. Patos výzev čerpající svůj étos z ideálních představ o občanské společnosti zjevně proti tomuto vývoji ale není účinný. Michal Kocáb či Hanka Marvanová nevzkřísí léta sametu, protože se již hluboce proměnily samotné struktury té skutečné moci (které se stejně příliš neřídily mravní logikou předlistopadového disentu). A je otázkou, jak k tomu přispívá politické stranictví, tak jak se zformovalo za posledních 25 let?
Nominálně totiž po restauraci kapitalismu vznikl určitý liberálně pluralitní parlamentní systém. Stál však na vratkých základech, protože rozhodující politické strany se namnoze staly pouhými kartely na zprostředkování moci. Té skutečné, mimoparlamentní, ve které se šikovaly jak vznikající domácí oligarchové, tak ti svou silou jim nadřízení oligarchové zahraniční Tady lze hledat kořeny rostoucí nedůvěry občanů v stranický systém. A tady lze najít i důkaz, že onen konec starých časů není změnou sytému, že ten systém má jen tendenci odhodit svoji liberální slupku. Podobně jako to udělal v reakci na léta Velké krize.

Hlavní příčina není v programech, ale v rozporu slov a činů

Hlavní problém proto tedy není v tom, že politici nic nového nenabízejí, že stranické programy jsou nepřekvapivé a svého druhu prošlým zbožím. Nedůvěru vyvolává slabé zájmové zakotvení, odtržení do lidí přinášející slabý tah na branku, Může to vypadat jako krize stranictví či jako vyčpění souboje levice a pravice. Ve skutečnosti je to rozpor slov a činů, alibismus tváří v tvář výzvám, co z politiky činí šaškárnu a co žene otrávené, bezprizorní a nadávající masy do rukou manipulátorským oligarchům, kteří budí aspoň dojem, že to vezmou pevně do rukou
Takový symbol starých nových časů jako je Václav Klaus dnes hořekuje nad prázdnou pravicí, která neumí vztyčit prapor svobodného trhu a boje s byrokratickým přerozdělováním. Ve skutečnosti se ale on sám posouvá k lidem typu le Penové, která žije z rozporu mezi globálními a regionálními oligarchy Na levici zase lze slyšet nářky nad ztrátou třídní autenticity či příklonu k margináliím jako Anímal Welfare či sexuální menšiny. Ve skutečnosti vylekaní levičáci křísí sociální egoismus a kulturní šovinismus jako poslední barikádu, které by chtěli v jakési konzervativní viróze postihující jejich ideologické koncepty bránit. A společně pak některé elity pravice i levice již viditelně přebíhají k daleko reakčnějším ale vlivnějším strukturám kapitalistické moci.
Mesaliance s takovými novými pořádky tak hrozí jak pravici, tak levici. Vývoj v Polsku a Maďarsku naznačuje, kam by to mohlo vést. Uvázat občana z ústavy k povinnostem k vrchnosti a použit i hrubé síly k udržení pořádku, tím by to mohlo končit. Je jedno, jestli tomu budu říkat postdemokracie či postfašismus. Fragmentovaná a neukotvená společnost se tomu bude těžko bránit. Abstraktní morální apely ani markýrování autentického obsahu na to stačit nebudou. Možná to bude delší cesta, než se vymaníme z těchto obecnějších trendů ale akce vyvolává reakci a další proměny ekonomiky i sociální struktury mohou hrát do karet. Chce to ale ujasnit si v potřebné alianci sociálního pokroku, které kroky by pro jiný svět byly systémově podstatné..