Mnohokrát probrané téma roku 1968 se s odstupem času posunulo od debat o reformním komunismu k způsobu jeho potlačení. Pokud se s tím pojí určité protiruské nálady, mlčení o roce 1968 či ohýbání historické skutečnosti podle přežilých schémat je ale jen přiživí.




Naděje a zklamání roku 1968 a následná normalizace měly negativní formativní účinek na českou společnost. Půl století od srpnové invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa je tedy příležitostí pro porovnání různých interpretací oněch událostí. S ohledem na ožívající přízrak studené války dnes debatu profiluje zejména otázka vztahu k současnému Rusku. A právě zkušenost okupačních tanků z roku 68 u nás překryla zkušenost z osvoboditelských tanků z roku 1945. V klimatu nedůvěry je pak objektivnější diskuse prostě problém.
Antikomunisté rok 1968 chápou jenom jako vnitřní zápas uvnitř totalitní moci a násilnou ruskou okupací jako logický důsledek komunistických praktik. Stalinizující dogmatici zase hodnotí rok 1968 jako kontrarevoluci zaprodanců a vojenskou invazi jako bratrskou pomoc, které prodloužila jejich mocenskou životnost. Méně pozornosti se věnuje geopolitické realitě blokově rozdělené Evropy i významu destalinizačních reforem. Vpád vojsk byl tehdy pro veřejnost šokem. A obavy s velmocenských ambicí, ze zavlečení naší země na Východ, je to, co straší lidi i dnes.
Názor na pražské jaro jako pokus o nápravu socialistického projektu lze mít samozřejmě různý. Akční program KSČ z dubna 1968 nebyl jen snem o socialismu s lidskou tváří, naznačoval plán na socialistický pluralismus v ekonomice, politice i kultuře. Jak by to fungovalo se však nedozvíme, protože pokus o reformu skončil na pásech tanků. Destalinizace narazila na imperiální logiku. Následující normalizace sice již nebyla ve stínu šibenic, zato byla zahnívajícím bezčasím pokořujícího sovětského hegemonismu. A i s tím zčásti souvisí protiruské nálady v dnešní společnosti.
Se současnými protiruskými náladami polemizuje např. bývalý prezident Václav Klaus. Uznává sice, že existuje ruský velmocenský expanzionismus, zdůrazňuje však že dnešní Rusko není brežněvovský SSSR a že mu tedy rok 1968 nelze dávat za vinu. Současný prezident Miloš Zeman před lety odsoudil invazi jako zločin a její domácí pomahače označil za kolaboranty. K letošnímu 50. výročí však překvapil tím, že se rozhodl mlčet. Je tím důvodem konflikt mezi jeho někdejším jasným stanoviskem k roku 1968 a dnešním zájmem nepřiživovat protiruské nálady?
Absurdní je v této souvislosti snaha vykládat invazi jako výsledek nátlaku stalinských dogmatiků z Bulharska, Německa či v rámci SSSR zejména z Ukrajiny. Vnášet do otázky sovětského hegemonismu nějakou nacionální odpovědnost je nesmyslné vybočení a rusofobům jen nahrává. Neúspěch liberalizačních tendencí v celém tehdejším sovětském bloku nelze hodit na konkrétní národ. Po rozpadu SSSR ale vznikly nástupnické státy a Ruská federace je pro svůj velmocenský rozměr tím hlavním nástupcem. Proto je důležité jak se dívají na násilný vojenský zásah proti tehdejšímu Československu zejména tam.
V prosinci 1989 označila sovětská strana intervenci za protiprávní a chybnou. K takovému stanovisku sovětského prezidenta Gorbačova (a ruského prezidenta Jelcina) se ruská diplomacie může přihlásit. Nečiní tak ale příliš často a aktivně. Povědomí o tom, co se stalo před padesáti lety, je v Rusku poměrně nízké. O vstupu vojsk do Československa ví podle šetření sociologů asi jen třetina Rusů. V zemi ale existuje i viditelné odmítání kritiky invaze ze strany konzervativních jestřábů a stoupá počet Rusů, kteří považují rozhodnutí tehdejšího sovětského vedení za správné. V srpnu 2008 to bylo jen 15 procent Rusů, letos již 26 procent. Každý pátý Rus věří, že důvodem invaze byly podvratné akce Západu.
Mnohá ruská média dnes invazi z roku 68 obhajují. Mluví o liberálně pravicové úchylce, o ohrožení ústavního pořádku a rozpadu státu pod tlakem Západu. Tedy opakují klišé normalizační propagandy o pomoci Moskvy díky, které bylo dosaženo stability. A samozřejmě že obhajují legalitu invaze pozváním z Československa a režimem Varšavské smlouvy. Pokud by tato propaganda měla podporu z vyšších míst v Rusku, nahrávala by akceptaci invaze mezi ruským obyvatelstvem v rámci růstu jeho velmocenského sebevědomí. Toto téma by se tak stalo předmětem další propagandistické války a nikoliv cestou k uvolnění.
Z těchto důvodů je důležité pro vzájemné vztahy Čechů a Rusů nemlčet o oboustranném odsudku invaze v roce 1968. Má to svůj význam i pro levici, kterou mocenský zásah proti reformám v Československu hluboce zasáhl diskreditací samotného projektu sociálně spravedlivé společnosti a dočasně tak omezil možnosti rozvoje celého hnutí. Mráz z pozdně stalinistického Kremlu obnažil hlubokou degeneraci systému sovětské hegemonie. Není to ale potvrzením dědičného hříchu všech Rusů ani známkou nereformovatelnosti socialismu. Nové výzvy prostě vyžadují odpovědi nezatížené podobným klišé. .