Dnes zahajuje v Německu nový politický projekt, hnutí Aufstehen. Dokáže spojit sociální základnu, nebo se z něj stane další mrtvý politický pokus? Chce se vydat na lov voličů AfD, kteří zbloudili do rasistických močálů. Neotráví se ale přitom dikcí krajní pravice ? Přispěje k posílení pokrokových snah ne vždy jednotné Die Linke a nebo jí nakonec bude soupeřem?



V Německu se letos dal dohromady nový politický projekt, který má pomoci die Linke zesílit na úkor AfD ale i SPD. Zvolilo název si název „Aufstehen“ (lze přeložit jako „Vstávat“ či „Povstaňme“). Bývá připodobňováno španělskému „Podemos“ (česky „Můžeme“), které vzniklo v roce 2014 jako alternativa tradičním stranám a je součástí levicové frakce GUE/NGL. Nebo Mélenchonova populistická „La France insoumise“ (česky „Nepoddajná Francie“), které vznikla v roce 2016. Připomenout lze i antikapitalistické hnutí „Indignados“ (česky Rozhořčení), či obdobné americké „Occupy Wall Street.“

Německé hnutí „Aufstehen“ nikoliv zdola, ale z popudu parlamentní strany die Linke s cílem mobilizovat levicově ale i protestně orientované voliče. Jeho tváří je Sahra Wagenknechtová, předačka frakce die Linke v Bundestagu a životní partnerka Oskara Lafontaina (bývalého předáka německé sociální demokracie, od které odešel v roce 2005 po sporech s kancléřem Gerhardem Schröderem právě do die Linke). Iniciátoři se dušují, že cílem prý není konkurovat stranám, ale vytvářet prostor pro vzájemnou debatu.

To by snad mohlo fungovat, kdyby se tato platforma soustředila na témata, která spojují. Kdyby šlo o nadstranické hnutí, které by mělo hlavně sociální náboj. Reálně si ale do svých základů zanáší štěpící procesy, kterými je současná levice zasažena. V minulosti to bylo často hodnocení důsledku stalinistických deformací, dnes je to především otázka migrace, soužití kultur a vztah k nacionalismu. Od konzervativců přichází požadavky na bojovný »euroskepticismus« a ochrany národa před invazí cizinců. Současná politika evropské levice prý netáhne, protože je příliš postmoderní, sluníčkářská a odcizená „lidu“. Má to být snad snaha obrátit zatím kriticky proevropskou die Linke od objektivní evropské integrace ?

A tady začíná problém. Již v červnu 2018 na 6. sjezdu německé die Linke v Lipsku se odhalily neshody, pokud jde o otázky kulturní tolerance a vstřícnosti k běžencům. Právě Sahra Wagneknechtová se již nějaký čas snaží nastolit téma ochrany německé kultury a identity před migranty. Reakce delegátů byla různá – od vstřícnosti až po odmítavé bučení a pokřik, že by to znamenalo jen odlehčenou verzi populismu AfD. Staronová předsedkyně die Linke Katja Kippingová nakonec obhájila dosavadní linii strany v postoji k migrační politice. Se vznikem hnutí „Aufstehen“ však tato debata pokračuje, i když otevřený rozpor mezi vedením strany a vedením frakce v parlamentu byl na jarním sjezdu zažehnán.

Ideová východiska hnutí „Austehen“ budou teprve zrát. Jde však o to jak se podaří tuto platformu prodat veřejnosti. Důležité budou vybrané osobnosti, které se k hnutí připojí a které mohou start hnutí zbavit odéru zcela nelevicového populismu. To chce víc než již poněkud staré tváře z die Linke. Mainstreamová média s gustem připomínají že ideově kovaná Wagenknechtová byla přezdívána Stalinova dcera. Spolupředseda strany Bernd Riexinger si od „Aufstehen“ drží i po sjezdu stále odstup, podobně to má i spolupředseda parlamentní frakce Dietmar Barstch, který projekt označil za „virtuální“. Berlínská organizace die Linke se rozhodla držet se stranou těchto aktivit, s tím že neví zda inciativa bude spojovat nebo rozdělovat a zda bude řešením a nebo spíše součástí problému.

Pokus o levicový populismus, osloví spíš ty, co mentálně vězí v obavách ze změn. Co ale s novou, po inovacích toužící generací? Jak rozbíjet staré iluze ? Mezi těmi odjinud, kteří se k projektu hlásí, je především bývalá místopředsedkyně Spolkového sněmu z 90. let za Stranu zelených Antje Vollmerová. Podílela se na dojednání českoněmecké deklarace a je členkou správní rady Česko-německého fondu budoucnosti. Pochopitelně to chce i netradiční a profesionální komunikaci. Na svém webu www.aufstehen.de se pokouší o marketing inspirací hitem Boba Marleyho „Get Up, Stand Up“. Rušivým momentem je ohražení již existujícího rakouského hnutí stejného jména (www.aufstehn.at), ale striktně nestranického, za zneužití symboliky. Nakonec ale rozhodne, zda nový projekt dokáže spojovat fragmentovanou sociální základnu levice. Bez toho by šlo jen o další mrtvý politický projekt.

Pochopit lidi, kteří mají strach, je třeba, ale získat lze jen ty, co volili tento extrém podmíněně, v atace jakési deziluze. V bohatém Německu je jak dělník, který se dnes přibližuje k nejisté střední vrstvě, tak i frustrované vrstvy na podrozvinutém východě Německa. Ale je tu i chudnoucí humanitní inteligence či lidé, kteří pracují v sociálních službách, ve zdravotnictví jako nový voliči levice. Přizpůsobovat se panikářské protimigrační a protiintegrační politice by bylo nejen zradou základních východisek, ale zablokovalo by to i tolik potřebné sjednocování širšího spektra sil sociálního pokroku.

Důraz na obnovu sociálního státu nemusí být v zajetí nacionálního a kulturního egoismu. Chce to jen konkretizovat alternativy věcného řešení narůstající společenské nerovnosti společně a ofenzivněji je zviditelňovat. Praxe ukáže, zda právě na tohle bude nové německé hnutí mít. V tomto smyslu lze chápat i heslo „vstávat“ (#aufstehen). Abychom neprobouzeli temné stíny starých sporů a nenávistí, ale universálně lidštější budoucnost.