Před 30 lety se na pražském Žižkově sešlo shromáždění občanských iniciativ za politickou svobodu. Sešlo se proto, že politická svoboda v tehdejší společnosti chyběla. Tehdejší moc akci povolila, ale byl to pro ni jen taktický exces.. Politické svobody však nejsou věcí utilitární taktiky, stejně jako političtí vězni nepatří do demokracie.




Svoboda slova a shromažďování jsou dnes už vnímány jako samozřejmost. Realizace těchto práv nemusí být zcela hladká, přesto jsou už naprostý základ. Když se přesto o dnešku začíná někdy mluvit jako o nové normalizaci, mělo by se vzpomenout na časy před pouhými třiceti lety. Minulý režim stál totiž nesmlouvavě na mocenském monopolu státostrany a diskuse mimo takto striktně vykolíkovaný prostor se prostě nepřipouštěla. Ani mírné oteplení z Kremlu v podobě „glasnosti“ v rámci perestrojky do Prahy v roce 1988 prakticky nedorazilo.
Sovětský blok už v roce 1975 v Helsinkách v rámci politiky détente přijal závěrečný pakt, v jehož třetí části se přihlašoval k lidským právům. Pakt byl právně nevymahatelný, ale pravidelné vyhodnocování jeho plnění se stalo součástí propagandy Východu i Západu. Téma politických práv se tak s helsinským procesem stalo nejen součástí mezinárodní diplomacie, zaujalo i občany u nás doma. Počátkem října 1988 u nás vznikla iniciativa HOS, která vydala manifest „Demokracie pro všechny“ požadující obnovu politického pluralismu.
Svoboda slova a shromažďování však nadále prakticky neexistovala. Veřejné akce se musely úředními místy nechat schvalovat a směli je pořádat pouze organizace sdružené v prorežimní. Národní frontě. Jiný než oficiální názor ani před 30 lety neměl šanci. Např. pokus o manifestaci nezávislých iniciativ k 70. výročí vzniku naší republiky 28. října 1988 byl brán jako zakázané narušení klidu „ztroskotanci, protistátními živly a závadovými osobami“ a skončilo tvrdým represivním zásahem VB.
Iniciativa HOS spolu s VONS, Chartou 77 a dalšími se rozhodla další akci zorganizovat k 40 výročí Všeobecné deklarace lidských práv schválené OSN v roce 1948. Demonstrace občanských iniciativy na Václavském náměstí byla samozřejmě opět zakázána a do centra Prahy se opět soustředily k případnému zásahu represivní složky. Představitelé iniciativ tedy vyjednali s tehdejší moci, že se akce 10. prosince 1988 ke dni lidských práv může legálně uskutečnit v komornějším provedení na pražském Žižkově, mimo památkově chráněné centrum Prahy. Akci nakonec formálně schválilo ONV Praha 3 a do dějin vstoupila jako první legální akce občanské opozice.
Shromáždění začalo v 15 hodin na Škroupově náměstí na Žižkově. Účastníci manifestace poslali pozdrav podobným shromážděním ve světě. Úvodní slovu měl Václav Havel, kromě jiného i člen Čs. Helsinského výboru, herečka Vlasta Chramostová četla z textu všeobecné deklarace OSN a Marta Kubišová zazpívala na závěr slova čs. hymny. Akce proběhla v poklidu i když se přítomní nechovali k moci nijak konformně. Přihlásili se k výzvě propustit politické vězně a Havel zmínil vyhlášku NVP o památkové rezervaci v centru Prahy jako o omezení práva shromažďovacího. Oficiální média o akci informovalo jen skromně, o obsahu výzev vůbec ne.
Další vývoj potvrdil, že nešlo o projev nějakého liberalizačního trendu, který by začal legalizovat občanský dialog. Akce byla oficiálními místy nakonec označena v tradičním duchu jako protistátní a úřední místa po pár dnech oznámila, že další podobné akce již povolovány nebudou. Ideolog a člen politbyra tehdejší KSČ Jan Fojtík následně řekl v rozhovoru pro americkou agenturu United Press International, že povolení akce na Škroupově náměstí nebylo důsledkem změny myšlení a shovívavosti vůči nepřátelům a že ty protestující nepovažuje za žádné představitele společnosti.
Očividně šlo jen o taktický mocenský manévr, aby nebylo možné mluvit v ten den o potlačování lidských práv v Československu bezprostředním argumentem byla návštěva francouzského prezidenta Francoise Mitteranda v Praze, který 9.12. posnídal s představiteli disentu na francouzském velvyslanectví. Jiné než své názory režim přes tento exces dál nepřipouštěl. K tématu lidských práv přispěl zřízením fóra o porušování lidských práv na Západě, ale dialog s vlastní občanskou opozicí nadále blokoval. Tenze ve společnosti tedy dál narůstala.
Zdaleka nešlo jen o disent. Když se např. tři studenti FF UK pokusili na 17. listopadu 1988 svolat akci na Staroměstské náměstí, kde chtěli veřejně diskutovat o situaci na vysokých školách, byli zajištěni orgány SNB a přestavba nepřestavba, mezinárodní den studentstva strávili na cele předběžného zadržení. Takové politice obušku se přezdívalo „Vulkanizovaný Učitel Marxismu Leninismu“, vskutku příklad pro studenty filosofie..
Prostor pro nekonformní názory k politické svobodě přeci patří. Když jsem tehdy před lety sám požádal o debatu na téma požadavku některých vědců na propuštění Václava Havla - a to nikoliv veřejně ale interně na půdě jedné z organizací Národní fronty - skončilo to přerušením oné schůze a příchodem důstojníků StB. Jakékoliv srovnávání dnešních debata a manifestací s časy normalizace a to i těsně před rokem 1989 jsou prostě absurdní.
S názory se vypořádat kritikou a ne zákazy, to je podstata. Dnes už může využít shromažďovacího práva skutečně každý a může tam pronášet slova moudrá, ale i třeba hloupá. Ostatně každá manifestace přeci není hlas všeho lidu – jen vyjádření zájmu určité skupiny. Ale lidé na to mají právo a svobodná společnost si to už nějak přebere. Právo na vyjádření dnes už nesmí být nijak blokováno
Užití shromažďovacího práva je limitováno jen ochranou veřejného pořádku. Svoboda není pro vandalismus, rabování či poškozování majetku. Subtilní je i hranice společenské nebezpečnosti pro verbální trestné činy – případy slovního snižování důstojnosti pro původ či názor a výzvy k násilí a vylučování druhých jsou posuzovány někdy až přeopatrně
Dosažený stav s minulostí prostě srovnávat nelze. Ve společnosti dnes možná narůstá názorová polarita, emoce houstnou a tolerance k jiným názorům jako by slábla. Přesto by se význam dnešních základních politických svobod neměl snižovat defétistickými řečmi o postdemokracii, majdanismu atp. A nahrávat potřebě frustrovaných opřít se v jejich obavách o nějakou populistickou autoritu bez etických či právních zábran.