Netřeba na levici podléhat okázalé ideologizaci, sebemrskačství, ani spasitelskému komplexu senilnících autorit. Účinná politika má kořeny v proměnách světa a nevyroste jen z rituálů a trosek toho starého. Může se tak přerodit znovu to, co začalo před dvěma stoletími ?



Politická levice vznikla v době páry a má za sebou dlouhou pouť za emancipačními cíli. Koncem minulého století dospěla ke své krizi, která souvisí s její nepřipraveností na změnu charakteru epochy. Po pádu globální bipolarity a krachu pokusu o tzv. sovětský model socialismu kvůli své setrvačnosti nebyla hegemonem změn a dostala se z pozic avantgardy do pozice obranářské. Volebními výsledky ale i rozvolněním vztahu na sociální základnu potvrzuje levice ztrátu schopnosti komunikovat s masami s nárůstem vnitřních půtek uvnitř sociálních bublin..
Dynamiku nové doby prostě reflektovala levice v mezinárodním měřítku jen velmi nedokonale. V podstatě ideově i organizačně zaspala a po nahodilých vzepjetích (v ČR v roce 2002) se její pokračující krize potvrzuje sérií volebních porážek zejm. od populistů. Má-li politická levice probudit svou budoucnost, musí pozměnit svoje metody a nahlédnout za své tradiční obzory. A to je přesně to, co se jí přes neklid ve vlastních řadách stále nedaří a dál ztrácí přirozenou podporu lidových mas.
Na východě Evropy je tradiční levice často prezentována skupinou stárnoucích mužů, kteří si pozice udržují surfováním na konzervativních náladách zejm. seniorské populace. Vykročili sice před lety ke své transformaci prohlášením o destalinizací a demokratickém socialismu. Problémem ale je, jak jim ta slova přešla do krve. Nostalgie po mesianismu třídních schémat těžko nachází adresáta, jejich marxismus ustrnul v neživé abstrakcí. A nové generaci se někdy jeví jako nepřitažliví geronti, zapšklí v úsudku a nesnášenliví k novotám.
Reformní levice má blíže k západní zkušenosti, kde oscilovala mezi legalistickou obranou agendy sociálního státu a otevřením se liberalizací. Pokrokářské akcenty na identitární aktivismus jsou ovšem vnímány částí populace jako ideologický konstrukt. A tradiční agenda je erodována dílčími egoismy, kde přestává platit „společně jsme silnější“. Místo společného řečiště tekutého hněvu tak přichází spíše flagelantské znechucení z nespojitelnosti atomizovaných životních stylů. A levicoví „geronti“ se od progresivistů štítívě distancují.
Z kritické reflexe tohoto neplodného rozštěpu přicházejí idealističtí furianti, kteří v realitě rodící se informační společnosti bombardují netečné masy novým oslovením. Sází na politické memy, šířené jako virály zejm. na sociálních sítích a na futuristické vize utopického překonání hrozící apokalypsy. Jejich modernistický jazyk ale komplikuje politický marketing pro masu prostých klientů. Adresát je totiž člověk plné zmatků, dezinterpretací a fobií, kterého snáz osloví a zmanipulují různé nenávisti k druhým než vize humanismu pro všechny.
Nalevo je dnes rozsypán poměrně nesourodý shluk idejí, které nespojuje nic kromě vágní představy sociální spravedlnosti. Lze vůbec moderovat tu přestárlou, sebemrskačskou či okázale idealistickou levici k nějaké společné pozici pro 21. století? Mezitím se světem valí výrazná konzervativní vlna, která hrozí likvidací pozice, kterých dosáhlo minulé století emancipační hnutí. Místo uvědomělých mas na ulici je tu on-line dav na netu, zbavující se dobrovolně odpovědnosti myslet. A za zády do sebe schoulené levice se do světa znovu vkrádá fašismus.
Jak nyní aktualizovat radikální myšlenky pro svět, ve kterém se potkávají digitální technologie. robotizace, genové modifikace a klimatické hrozby? Jak pochopit a uchopit energii změn a využít ji pro přeskládání společnosti do spravedlivější systémové alternativy? Jak čelit útlaku vetkaném do struktury ekonomiky a společnosti, když chybí subjekt změn i idea, která by pro takový subjekt mohla být i v postfaktickém světě tmelem ? Prolomení starých a zdánlivě věčných paradigmat by ale mohlo být katalyzátorem.
Metaforou zlomu je objev "černá labutě" (srv. Nassim Taleb, 2009). Zatím se o nejbližší budoucnosti mluví jako o čase možného příletu "šedých labutí". Tyto méně pravděpodobné, nicméně ne nereálné scénáře - grey swan events – mohou být spojeny s otřesy na globálních trzích spojené s obchodní válkou či s definitivním obratem v politice rozvoje fosilních paliv. V mlhách zatím tonou vize jako např. extrémní pojetí nepodmíněného základního příjmu jako cesty překonání závislosti na tzv. Bullshit Job jako práci otrocké, zbytečné a odcizené.
Levice 21. století už opravdu nepomůže nostalgická politika odcházející staré gardy, ale ani boucharonská politika módních gest rozcházející se s budoucím světem reálných lidí. Levice teď nepotřebuje iluzorní afrodiziakum snadného úspěchu, ale najít komplexní strategii, která bude mít nohy na zemi a současně hlavu dostatečně vysoko pro horizonty blížícího se postindustriálního světa. A výzvy rodící se nové epochy mohou konečně pomoci na svět prvnímu kroku tímto směrem. S námi nebo bez nás.