Současná vláda je zmítána řadou sporů. A jedním z nich je spor o energetickou perspektivu ČR. V programovém prohlášení vlády musela ODS ustoupit Straně zelených v otázce jaderného programu a více akcentovat podporu obnovitelných zdrojů. Ministr Říman ale má za úkol aktualizovat energetickou koncepci. Práci končí i Nezávislá energetická komise (NEK) ustanovená vládou ČR v roce 2007 a vedené předsedou Akademie věd ČR prof. Václavem Pačesem.

Ministr pro životní prostředí Bursík varoval, že porušení programového prohlášení by vedlo k odchodu zelených z vlády. Pustil se i do kritiky samotného předsedy NEK. Skutečným důvodem je ale od počátku odlišný pohled na některé klíčové otázky energetické politiky. Proti menšině vládních environmentalistů stojí miliardové zájmy energetických firem. A rozhozenou Stranu zelených čeká v září mimořádný sjezd. Energetické kolosy ale zase ztrácejí politické body na tom, jakým způsobem diktují spotřebitelům ceny a jak roste strach ze stále dražší energie.
Koncem léta má NEK předložit rámec pro dlouhodobou energetickou strategii ČR včetně analýzy rizik a předat již odoponovaná doporučení. Pro formulaci závěrů byla sepsána celá řada podkladových studií z většiny kvalifikovaných pracovišť v zemi. Pak bude na politicích, co s nimi udělají. Místo zpochybňování komise je lépe si vše prostudovat. A bez ohledu na různé spory začít připravovat nezbytá rozhodnutí.
Přístup NEK je zatím málo zařazen do mezinárodních souvislostí. Připomeňme, že před 10 lety stál barel ropy kolem 20 US dolarů, dnes jeho cena přesáhla 140 US dolarů a stále roste. Energetika ale bude i tématem nadcházejícího českého předsednictví EU. Prosazení silné energetické politiky EU provázejí koncepční střety. Rostoucí rizika v této oblasti ale nezvládneme, pokud se EU nestane významným světovým hráčem. Společná energetická politika proto měla být definována v návrhu Lisabonské smlouvy. Zatím ovlivňuje EU oblast energetiky nepřímo, zejm. přes směrnice pro životní prostředí a pro obchod.
EU se tradičně věnuje antropogenním emisím skleníkových plynů z důvodů změn klimatu. EU produkuje např. jen cca 11% emisí CO2, prosazuje ale velmi nákladný plán na jejich snižování. Proti tomu stojí přístup americko-asijský, který upřednostňuje ekonomický rozvoj před ochranou klimatu, kterou má za konkurenční handicap. V EU také probíhá diskuse o realističtější koncepci biopaliv.
Evropský parlament projednává tzv. energetický balíček o fungování společného energetického trhu. Problémem je majetkové oddělení (unbundling) výroby energie a distribučních síti. S návrhem kompromisu přišla např. Francie, která připouští oddělení pouze funkční. Evropský parlament tento oříšek ale zatím nerozlouskl.
Propojování národních ekonomik vede k tomu, že i pro ČR je důležitá evropská bilance výroby i spotřeby energie. Hrozivě roste závislost EU na dovozu primárních energetických zdrojů. Strategické partnerství mezi EU a Ruskem by mělo dát jistotu dodávek energetických surovin. Tyto suroviny Rusko pochopitelně používá jako nástroj svých geopolitických ambicí. Žádá proto o vstup ruských koncernů do evropských energetických struktur. Vliv investorů na energetickém trhu EU i Ruska ústí do sporu o Energetickou chartu EU.
Parametrem energetické bezpečnosti je diverzifikace zdrojů. A tak ruskému projektu plynovodu South Stream přes Balkán konkuruje evropský projekt Nabucco. Rusko se snaží realizovat svou energetickou politiku přes státní koncerny jako např. GAZPROM, vytváří i státní holdingy v oblastech jako je jaderná technologie. A evropské koncerny zase různé akvizice a fůze, zejm. v Polsku, na Balkáně, v Turecku, rády by vstoupily i na území Ruska. V této souvislosti je zajímavý princip, který v NEK prosazuje zejm. její člen Vladimír Dlouhý, bývalý český ministr průmyslu. Podle něj nemá stát překážet firmám v jejich investiční politice a neměl by je a priori omezovat při využívání zdrojů.
Hlavním tématem české energetiky ale je rozhodnutí o výstavbě nové jaderné elektrárny (popř. dostavbě dvou bloků v Temelíně). I v EU se má za to, že dlouhodobě udržitelný energetický mix se bez jádra neobejde. Ostatně EU už dnes patří k jaderným velmocím a vyrábí na 35% elektřiny z jádra (ve světě je to 16%). Stagnace JE po Černobylu v podstatě končí, i když ještě řada zemí má k jádru rozporný vztah. Znovu zajímavé začíná být obnovení těžby uranu v ČR (ložisko Rožná), je tu i možnost mírového využití plutonia.
Jádro sice závislost na nepřetržitých dovozech ropy či plynu neřeší, je důležité ale při výrobě elektrické energie. Důležitý je faktor času, tj. kdy by mohl skončit dosavadní převis nabídky elektrické energie. NEK uvádí tento zlom pro období 2015-2020, což při délce investičního cyklu u velkých energetických zařízení (cca 12 let) činí rozhodnutí o výstavbě nových kapacit poměrně aktuální. Nechat na jádro alespoň zpracovat EIA, jak doporučuje NEK, by ale neměl být problém ani pro zelené.
V současnosti převažují JE druhé generace, které jsou stále vylepšovány, s renesancí jádra se objevily i JE novější, třetí generace. V době, kdy by se mělo začíst stavět, ale určitě nebude dodatečně odzkoušená očekávaná čtvrtá generace reaktorů, od které se očekává zásadní vyřešení problémů vyhořelého paliva. Dostavba existující JE anebo výstavba nějakého jinde vyzkoušeného typu JE znamená řešit importy konkrétních technologií, komponentů a palivových článků (jaderné palivo vyrábí nejen Rusko, ale i Japonsko, Francie či Kanada).
Spor o tzv. Pačesovu komisi není jen sporem o dostavbu Temelína. Bilanci výroby a spotřeby energie ovlivní také modernizace dožívajících uhelných elektráren. Podíl uhlí na výrobě elektřiny se ale bude snižovat. Mediálně vděčné územní limity těžby hnědého uhlí ale mají spíše okrajový význam. NEK připouští při růstu cen této suroviny diskusi na téma dotěžení zdejšího uhlí, ale jde spíše o řešení problémů teplárenství popř. otázky chemického využití této suroviny, než že by to přinášelo řešení pro české elektrárenství. Přistoupit na požadavky Mostecké uhelné bude asi i nadále problematické. A restrukturalizaci tohoto regionu se stejně nedá vyhnout.
NEK se věnuje i tematice úspor energií a důraz na větší systémové a finanční podpoře souzní se zelenými požadavky. ČR spotřebuje na korunu HDP mnohem více energie než jiné státy EU. Rozhýbat inovace v této oblasti je proto důležité. Zároveň však NEK dospěla k závěru, že i přes inovace v průmyslu se poptávka nesníží (do roku 2030 se má spotřeba elektřiny zvýšit o 13-15%). V situaci zdražování energií mají energetické úspory domácností zásadní sociální význam. Snižovat energetickou náročnost rozvoje také může získat čas do technologického skoku.
Označení obnovitelných zdrojů za nezpochybnitelnou součást energetického mixu je také vstřícným krokem NEK vůči zeleným. Potenciál jejich růstu tu je, ale 20% podíl prosazovaný EU v časovém horizontu roku 2020 je v ČR vnímán jako nereálné. Čerstvý závazek G8 také nemá podobu konkrétního úkolu. V ČR neplníme ani dosavadní závazky a náročné bude zvládnout i akceptovaných 13% podílu obnovitelných zdrojů. Nárůsty jsou očekávány NEK zejména při výrobě tepla (vedle sporné biomasy také solární a geotermální energie).
Problémů je tedy dost, a proto je třeba diskutovat nad tvrdými fakty a bez klientelistických a ideologických limitů. ČR aktuální energetickou vizi potřebuje, stejně jako kvalifikovanou ochranu veřejného zájmu v oblasti životního prostředí. Nepotřebujeme ale jednobarevná řešení, která vydrží jen do voleb. Potřeba kvalifikovaného konsensu v širším politickém spektru nad dlouhodobějším řešením je to, co by se mělo začít rodit.